mexický císař From Wikipedia, the free encyclopedia
Maxmilián I. Mexický (španělsky Maximiliano I de México, rozený jako Ferdinand Maximilian Joseph von Habsburg-Lothringen (6. července 1832 Vídeň – 19. června 1867 Santiago de Querétaro, Mexiko) byl člen rakouské císařské, habsbursko-lotrinské dynastie. Díky podpoře francouzského císaře Napoleona III. a skupiny mexických royalistů byl 10. dubna 1864 prohlášen mexickým císařem. Mnoho zahraničních vlád odmítlo uznat jeho vládu, zejména sousední Spojené státy americké. USA také podpořily mexické republikánské povstalce vedené sesazeným prezidentem Benitem Juárezem, který Maxmiliána svrhl, roku 1867 v Querétaru zajal a nechal popravit.
| Maxmilián I. Mexický | |
|---|---|
| Mexický císař | |
 Portrét Maxmiliána I. | |
| Doba vlády | 10. duben 1864 – 15. květen 1867 |
| Úplné jméno | Ferdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský |
| Tituly | Jeho císařské Veličenstvo, císař mexický Jeho císařská a královská Výsost, císařský princ a arcivévoda rakouský, korunní princ uherský a český |
| Narození | 6. července 1832 Schönbrunn, Vídeň  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 19. června 1867 (ve věku 34 let) Cerro de las Campanas, Santiago de Querétaro  Mexické císařství |
| Pohřben | Císařská hrobka, Vídeň 1868 |
| Nástupce | Benito Juárez (jako prezident) |
| Manželka | Charlotta Belgická |
| Dynastie | Habsbursko-Lotrinská dynastie |
| Otec | František Karel Habsbursko-Lotrinský |
| Matka | Žofie Frederika Bavorská |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Maxmilián se narodil roku 1832 ve vídeňském zámku Schönbrunn jako druhý syn arcivévody Františka Karla Habsburského (i když někdy bývá jeho otcovství zpochybňováno a spekuluje se o tom, že jeho pravým otcem byl syn Napoleona Bonaparta Napoleon II.[1]) a bavorské princezny Žofie Frederiky. Jeho sourozenci byli: pozdější císař František Josef I., Karel Ludvík, arcivévodkyně Marie Anna Karolína Pia a arcivévoda Ludvík Viktor. Maxmiliánův titul od narození zněl Jeho císařská a královská výsost Ferdinand Maxmilián Josef, císařský princ a arcivévoda rakouský, princ uherský a český.
Jako chlapec byl Maxmilián mimořádně inteligentní, měl i umělecké nadání a zajímal se o vědu, zvláště pak botaniku. Později vstoupil s hodností poručíka do námořnictva[2] a díky svému úsilí rychle postupoval ve velitelských hodnostech až na tu nejvyšší – admirála a velitele rakouského válečného námořnictva.[3] Byl také ovlivněn novými směry módy. Získal si pověst liberála a to mu v únoru 1857 vyneslo jmenování místokrálem v Lombardsku-benátsku.
V srpnu 1854 pobyl týden na návštěvě v zámku Zákupy u svého příbuzného excísaře Ferdinanda V., jehož byl synovcem. Odtud podnikl řadu výletů po Českolipsku a 9. srpna odjel do Drážďan. Po jeho smrti byla v zákupském zámku sloužena smuteční mše.[4]
27. června 1857 se v hlavním městě Belgického království oženil s Charlottou, dcerou prvního belgického krále Leopolda. Manželé poté žili v Miláně jako rakouští regenti až do roku 1859, kdy František Josef I. Maxmiliána úřadu zbavil. Maxmilián neměl se svým starším bratrem nejlepší vztahy, neboť tomu se příčily myšlenky liberální politiky, kterou Maxmilián uplatňoval v Itálii. Krátce po odchodu Maxmiliána z Milána Rakousko ztratilo severoitalské državy ve prospěch nově zformovaného Italského království. Maxmilián poté odešel do Terstu, kde si nechal vybudovat zámek Miramare a věnoval se soukromému životu, například podnikl výpravu do Brazílie za exotickými rostlinami.[3]
V roce 1859 se na Maxmiliána poprvé obrátili mexičtí konzervativci vedení yucatanským právníkem José Mariou Gutiérrezem,[5] kteří po své porážce v občanské válce v Mexiku roku 1860 žili v evropském exilu, s návrhem, aby se stal mexickým vládcem. Jejich nabídku nejprve nepřijal a jeho rodina jej od mexické koruny zrazovala.[3] Nicméně po francouzské intervenci do Mexika armáda Napoleona III. pod velením generála Elieho Foreye dobyla Ciudad de México a vyhlásila císařství, Maxmilián roku 1863 korunu přijal. Jeho rozhodnutí bylo podmíněno ztrátou šlechtického stavu a výsad v Rakousku, ačkoliv o tom on sám, před tím než opustil Rakousko, nebyl informován. Jeho manželka Charlotta poté začala být titulována jako Její císařské veličenstvo císařovna Charlotta.
Maxmilián vystoupil z fregaty Novara na americkou půdu v mexickém Veracruzu dne 28. května 1864.[5] S sebou přivezl dobrovolnickou armádu složenou ze žoldnéřů všech možných národností včetně Čechů.[6] Od počátku čelil pokračující válce mezi francouzským expedičním sborem a republikánskými povstalci vedenými Benitem Juárezem, kteří odmítli uznat Maxmiliánovu vládu.
Císařský pár si za své sídelní město zvolil Ciudad de México, kam slavnostně vstoupil měsíc po svém přistání v Mexiku a kde se nechal přivítat francouzskými vojáky a svými mexickými stoupenci. Za svou rezidenci si zvolil Chapultepecký hrad, který stál na vrcholu chapultepeckého kopce a kdysi býval zátiším aztéckých vládců a později sídlem španělských místokrálů. Císař Maxmilián nechal postavit širokou cestu od svého paláce až do centra Ciudad de México, která se původně jmenovala Paseo de la Emperatriz (česky Třída císařovny), dnešní slavná Paseo de la Reforma (Třída Reforem) a měl v plánu nechat se slavnostně korunovat v Metropolitní katedrále v Ciudad de México, ale korunovace se nikdy neuskutečnila kvůli neustálé politické nestabilitě Maxmiliánova režimu. Římskokatolická církev na císaři žádala navrácení svých privilegií, která jí odňal Juárezův režim, to však Maxmilián odmítl, čímž si církev proti sobě popudil a ta také nadále podkopávala jeho autoritu.[5]
Protože Maxmilián a Charlotta neměli děti, adoptovali Agustína de Iturbide y Greena a jeho bratrance Salvadora de Itúrbide y de Marzána, oba byli vnuci popraveného vládce Prvního mexického císařství Agustína de Iturbide, který vládl Mexiku jako císař krátce ve dvacátých letech 19. století. Mladí Augustínové dostali titul Jeho výsost, princ iturbidský a byli určeni jako dědici trůnu.
Ke zděšení svých konzervativních stoupenců Maxmilián podpořil několik liberálních politických kroků navržených Juárezovou administrativou, např. pozemkovou reformu, náboženskou svobodu a rozšíření volebního práva nejen na vlastníky velkých pozemků. Zpočátku měl císař v úmyslu Juáreze amnestovat, pokud mu republikánský vůdce odpřisáhne věrnost, tohle však Benito Juárez odmítl. V říjnu 1865 vydal Maxmilián tzv. „černý zákon“, kterým nařídil všechny Mexičany věrné Juárezovi zastřelit,[7] v reakci na praktiky povstalců, kteří zabíjeli royalisty věrné císaři. Za dobu platnosti tohoto zákona bylo popraveno na dvacet tisíc lidí,[6] což ještě více rozbouřilo proticísařskou opozici a znechutilo některé konzervativní Maxmiliánovy stoupence.[7]
Poté, co v roce 1865 skončila americká občanská válka mezi Unií a Konfederací, znovusjednocené Spojené státy americké začaly podporovat Juárezovy povstalce. Roku 1866 hrozba Maxmiliánovy abdikace byla zjevná i v zahraničí. Toho roku Napoleon III. vzhledem k odporu Mexičanů i americkému tlaku pod vlivem Monroeovy doktríny stáhnul francouzský expediční sbor, ale pravý důvod stažení francouzského kontingentu z Ameriky bylo posílení armády v Evropě v nastávajícím konfliktu s Bismarckovým Německem. Císařovna Charlotta odcestovala do Evropy, aby hledala podporu pro svého manžela nejprve v Paříži, poté ve Vídni a nakonec v Římě u papeže Pia IX. Její úsilí vyšlo naprázdno a vyústilo v její psychické zhroucení a do Mexika se již nikdy nevrátila. Poté, co byl její manžel v Mexiku vítěznými republikány popraven, strávila zbytek života v ústraní, nejprve v miramarském zámku poblíž Terstu a poté v hradu Bouchout v Miese, kde 19. ledna 1927 zemřela. Od té doby celý život u sebe nosila Maxmiliánovu figurku, kterou oslovovala „můj milý Maxi, mexický císaři…“[8]
Ačkoliv ke stažení z Mexika byl Napoleon III. donucen, jeho ústup znamenal těžkou ránu pro Mexické císařství. Maxmilián byl donucen se svými stoupenci uprchnout z Ciudad de México, aby si zachránil alespoň život. 19. ledna 1867 obsadil město Santiago de Querétaro a opevnil se v klášteře de la Cruz. V klášteře de la Cruz císaře a velitele jeho gardy plukovníka Miguela Lópeze obklíčil Juárezův generál Escobena. Navzdory pokusu Maxmiliánových věrných generálů Miguela Miramóna a Tomáse Mejíi osvobodit císaře z obklíčení, padl po dvouměsíčním obléhání kvůli zradě plukovníka Lópeze klášter do rukou republikánům. Maxmilián byl zajat a postaven před válečný soud. Ten císaře, spolu s oběma jeho generály Miramónem a Mejíou, odsoudil k trestu smrti. Evropští panovníci, mnoho osobností (například francouzský spisovatel Victor Hugo, či italský revolucionář a dobrodruh Giuseppe Garibaldi) a dokonce i americký prezident žádali ušetření Maxmiliánova života, rakouský dvůr nabízel výkupné, znovu nastolený prezident Benito Juárez se však pod rozsudek podepsal.[8]
Rozsudek byl vykonán 19. června 1867 v Cerro de las Campanas. Maxmiliánovým posledním přáním bylo poslechnout si ještě jednou melodii La Palomy, kterou si zamiloval během námořní služby v mládí.[6] Před popravou mu věznitelé sdělili, že jeho žena Charlotta v Evropě zemřela, aby nemusel trpět vědomím, že žije, ale je psychicky vyšinutá. Popravčí četa jeho i oba generály zastřelila ještě před tím, než dozněla melodie La Palomy.[6] Jeho poslední slova byla:
Maxmilián podplatil vojáky, kteří ho měli zastřelit, aby ho nestříleli do hlavy, aby se mu jeho matka mohla podívat do tváře.[10] Zatímco generálové byli po sprše kulek okamžitě mrtví, Maxmilián první dávku přežil a musel dostat „ránu z milosti“.[1] Maxmiliánovo tělo bylo v Mexiku nabalzámováno, aby ho v listopadu 1867 na lodi Novara[6] převezl admirál Wilhelm von Tegetthoff do nově založeného Rakousko-Uherska, kde byl pohřben ve vídeňské Císařské hrobce.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
.svg){kind=small}
