Litevština

Litevština (lietuvių kalba)
	jazyk většiny jazyk výrazné menšiny
Rozšíření	Litva, Lotyšsko, Bělorusko, Rusko, Polsko, USA, Kanada
Počet mluvčích	4 milióny
Klasifikace	Indoevropské jazyky Baltské jazyky Východobaltské jazyky; ; ;
Písmo	Latinka
Postavení
Regulátor	Komise litevského jazyka (Valstybinė lietuvių kalbos komisija)
Úřední jazyk	Litva, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1	lt
ISO 639-2	lit (B); lit (T)
ISO 639-3	lit
Ethnologue	LIT
Wikipedie
	lt.wikipedia.org
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Litevština (litevsky lietuvių kalba) patří do východní větve skupiny baltských jazyků. Je to úřední jazyk Litvy, kde jím mluví přibližně 2,9 miliónu mluvčích, v sousedních státech a ve světě je to pak přibližně 1,1 mil. mluvčích.

Stručná fakta (lietuvių kalba), Rozšíření ...

Zavřít

Východobaltské jazyky se od západobaltských jazyků (hypoteticky nazývaných protobaltské jazyky) oddělily mezi roky 400 a 600. Diferenciace mezi litevským a lotyšským jazykem začala kolem roku 800. V 13.–14. století měli velký vliv na vývoj lotyšského a litevského jazyka Livonci, kteří v tomto období obsadili území okolo řeky Daugavy. Toto území se téměř překrývalo s územím dnešní Lotyšské republiky.

Nejstarší písemná památka pochází z počátku 14. století. První tištěnou knihou je Katechismus Martynase Mažvydase, vydaný v Královci.

Samohlásky

Litevština používá 12 psaných samohlásek, které jsou podobné latinským, obrácený „háček“ (litevsky nosinė, polsky ogonek) značil dříve ~dlouhou samohlásku, původně však označoval ~nosovou samohlásku. V litevštině ė neoznačuje délku, ale jinou kvalitu. Zde by lépe odpovídala (přibližně) záměna ė na ě. Délku hlásek/slabik v litevštině určuje přízvuk, který se v běžném písemném projevu diakritikou neoznačuje (přízvuk – zejména vlnivý (označovaný ~) – může nést i „slabikotvorná“ souhláska, např. l, r). Češi litevský vlnivý přízvuk vnímají spíše jako dlouhou hlásku/slabiku. Délka se v psaném projevu ~diakritikou rozlišuje pouze u dvojic i/y a u/ū (nepřehlédněte, že y neoznačuje tvrdost jako v češtině či jinou kvalitu jako v některých jiných jazycích, ale délku Tvrdost/měkkost v tomto případě Litevci nerozlišují). Ą, ę, į a ų původně částečně s délkou souvisely (an > ą, en > ę, in > į, un > ų), ale nyní je již tato funkce prakticky zcela setřena, o délce i zde rozhoduje (graficky běžně neoznačovaný) přízvuk. V litevštině se graficky přízvuky označují pouze ve speciálních případech, jako jsou učebnice litevské gramatiky, některé stati v encyklopediích, v lingvistické literatuře a podobně. V litevštině i, následující těsně za souhláskou (a následované ještě další(mi) samohláskou/samohláskami), u které Litevci mohou rozlišit měkkost/tvrdost označuje měkkost, nikoli dvojhlásku ia, ią, ie, io, iu, ių. K takovým souhláskám patří zejména š, ž, č, s, z, l, r, dále také n, t, d, k, g, částečně i c, v, m. Z toho důvodu, že ve skutečnosti dosti obtížně (stejně jako Češi) rozlišují měkkou/tvrdou výslovnost b a p, došlo i ke změnám gramatiky – srovnej starší piautuvas, piauti s nynějším pjautuvas, pjauti (srp, řezat). (I Litevci při nedbalé výslovnosti někdy toto i vyslovují jako j). Litevština má také několik dvojhlásek: ai, ie, uo, au, ei, iu.

Další informace Velká písmena, Malá písmena ...

Velká písmena	A	Ą	E	Ę	Ė	I	Į	Y	O	U	Ų	Ū
Malá písmena	a	ą	e	ę	ė	i	į	y	o	u	ų	ū
Čeština	a	a	e	e	~ě	i	i	í	o	u	u	ú

Zavřít

Souhlásky

V litevštině existuje na 20 souhlásek, které jsou psány latinkou. Navíc se zde stejně jako v češtině vyskytuje spřežka CH.

Další informace Velká písmena, Malá písmena ...

Velká písmena	B	C	Č	D	F	G	H	J	K	L	M	N	P	R	S	Š	T	V	Z	Ž
Malá písmena	b	c	č	d	f	g	h	j	k	l	m	n	p	r	s	š	t	v	z	ž
Čeština	b	c	č	d	f	ɡ	h	j	k	l	m	n	p	r	s	š	t	v	z	ž

Zavřít

Litevština je syntetický jazyk. Z lingvistického hlediska je zajímavá pro četné archaické rysy, které jazykovědcům pomáhají při studiu vývoje indoevropských jazyků.

V litevštině se rozlišují dva jmenné rody – mužský (vyriškoji giminė) a ženský (moteriškoji giminė), slova bez rodu (nikoliv „střední rod“!) se používají jen zbytkově v případě přídavných jmen a zájmen. Má 5 vzorů podstatných jmen a 3 vzory u přídavných jmen. Všechna slovesa mají přítomný, minulý, budoucí a zvláštní minulý opakovaný čas; oznamovací, podmiňovací a rozkazovací způsob (u dvou posledních způsobů se nevyjadřují časy). Litevština má a používá nejvíce druhů přechodníků ze všech indoevropských jazyků, přechodníky zde existují ve všech časech a rodech. Pro časování zvratných sloves bez předpony existují speciální paradigmata.

Jména se skloňují sedmi pády: nominativem (litev. vardininkas), genitivem (kilmininkas), dativem (naudininkas), akuzativem (galininkas), instrumentálem (įnagininkas), lokálem (vietininkas), a vokativem (šauksmininkas). Ve staré litevštině se používaly další tři pády: illativ (používá se i dnes v hovorové litevštině), adessiv a allativ. Pozůstatky těchto pádů můžeme najít i v ustálených rčeních. Litevština má genitiv záporový a bezpředložkový lokál, tj. neexistuje zde předložka „v“ (př. lovoje = v posteli).