Přechodník (transgresiv) je v lingvistice tvar slovesa vyjadřující současně probíhající nebo navazující děje. V minulosti býval řazen k participiím, protože vyjadřuje participaci (účast) jednoho děje na druhém. Dnes je vedle infinitivu, příčestí minulého a příčestí trpného řazen mezi neurčité slovesné tvary. Pojem příčestí, který roku 1822 vytvořili Josef Dobrovský a Václav Hanka polopřekladem z ruského pričástie, již přechodníky nezahrnoval. Za autora českého slova přechodník je považován Jan Gebauer (1838–1907).[zdroj?!]
Zpřídavnělý přechodník je tvarem přídavného jména odvozeným ze slovesného přechodníku.
Ustrnulý přechodník je příslovce nebo předložka vzniklá částečným nebo úplným ustrnutím slovesného přechodníku.
V češtině se postupem času přechodníky přestaly běžně používat a nyní jsou považovány za tvary archaické či archaizující. Nejčastěji se objevují v historické a umělecké literatuře. Ve větě zastávají funkci doplňku (vztahují se k přísudku i k podmětu). Běžně se užívají pouze ustrnulé přechodníky (např. vyjma, vkleče, nehledě) a přítomné (současné) zpřídavnělé přechodníky (např. sedící).
Slovesný přechodník se používá jen tehdy, mají-li děje společný podmět, např.: Svolavše své plémě vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou,… Proto je chybně například věta: Projížděje touto stanicí a hledě z okna, uletěl mi klobouk.
Kde není vazba k podmětu zachována, považuje se přechodník za ustrnulý, třebaže si ještě částečně může zachovávat slovesnou valenci, například tvořit vedlejší větu: Soudě podle mraků, bude pršet. Je to nekvalitní, o ceně ani nemluvě. Sešli se všichni zaměstnanci školy, vyjma školníka.
Gramaticky přechodník vyjadřuje číslo, čas, slovesný rod, vid a jmenný rod. Proto se při časování uvádějí jen tři kategorie (např. -a/-ouc/-ouce), které postupně označují jednotné číslo mužského rodu (on jsa), jednotné číslo rodu ženského a středního (ona/ono jsouc) a množné číslo bez ohledu na rod (oni/ony/ona jsouce).
Přechodníky se dělí na:
- Přechodník předčasný (minulý) – vyjadřuje děj předcházející před dějem přísudku (…svolavše své plémě vzdali…). Vytváří se od sloves dokonavých, koncovky se řídí podle příčestí minulého (od koncovek -l/-la/-lo).
- Je-li před -l/-la/-lo samohláska (pověsil/la/lo), tvoří se koncovkami -v, -vši, -vše (pověsiv, pověsivši, pověsivše).
- Je-li před -l/-la/-lo souhláska (upekl/la/lo), je přechodník v mužském rodě často s nulovou koncovkou a v ostatních rodech má koncovky -ši, -še (upekØ, upekši, upekše).
- Přechodník současný (přítomný) – vyjadřuje děj současný s dějem přísudku (…přicházejíce slyší…). Tvoří se od sloves nedokonavých, koncovky se řídí podle zakončení 3. osoby množného čísla (od koncovek -ou/-í).
- Je-li sloveso zakončeno na -ou (nesou), tvoří se koncovkami -a, -ouc, -ouce (nesa, nesouc, nesouce).
- Je-li sloveso zakončeno na -í (běží, dělají), tvoří se koncovkami -e, -íc, -íce (běže, běžíc, běžíce; dělaje, dělajíc, dělajíce).
- Přechodník přítomný dokonavý (budoucí) – pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti se používá podobný tvar utvořený shodně jako přechodník současný, ale z dokonavého slovesa. Pořídí si psa, aby byla, přijdouc domů, přivítána. V češtině byl běžný v době národního obrození (v Babičce 19 % všech přechodníků), v současné češtině je dle jazykovědců silně archaický (V. Mathesius) či mrtvý (J. V. Bečka), po roce 1945 se vyskytuje jen ojediněle v satiře nebo biblických citacích.[1]
- Přechodník minulý nedokonavý – některé zdroje uvádějí ještě čtvrtou variantu, přechodník minulý odvozený od sloves nedokonavých. Znamenal by pak současnost (a snad i předčasnost) dějů v minulosti. Pokuřovavši cigaretu, psala dopis. (tj. pokuřovala a zároveň psala dopis). Tento druh přechodníků však v češtině nikdy nebyl běžný, většina zdrojů se o něm hovoří maximálně jako o nesprávné nebo v češtině nikdy neužívané variantě. Navíc může být nahrazen běžnějším přechodníkem současným (nebo předčasným).
- Přechodníky nepravidelné – předchozí pravidla neplatí pro slovesa nepravidelná (to jsou ta, která se odlišují od vzorů 5 slovesných tříd): být (přítomný: jsa, jsouc, jsouce; minulý: byv, byvši, byvše), chtít (přítomný: chtě/chtěje, chtíc/chtějíc, chtíce/chtějíce; minulý: chtěv, chtěvši, chtěvše), jíst (přítomný: jeda, jedouc, jedouce; minulý: najed, najedši, najedše) a vědět (přítomný: věda, vědouc, vědouce; minulý: věděv, věděvši, věděvše). Mluvnice češtiny také řadí do této skupiny slovesa vidět (přítomný: vida, vidouc, vidouce; minulý: viděv, viděvši, viděvše), jít (přítomný: jda, jdouc, jdouce; minulý: šed, šedši, šedše) a mít (přítomný: maje, majíc, majíce; minulý: měv, měvši, měvše).
Některé přechodníkové tvary ustrnuly do podoby předložek a příslovcí:
vyjma, vyjmouc, vyjímajíc, vyjímaje, počínaje, chtě nechtě, chtíc nechtíc, takřka, takříkajíc, stoje, leže, kleče, sedě, vstoje, vleže, vkleče, vsedě, vstávaje, lehaje, soudě, soudíc, nehledě, nehledíc, nemluvě, vycházeje, vycházejíc, zahrnuje, zahrnujíc, nedbaje, nedbajíc, ne/počítaje, ne/počítajíc, vida
Z přechodníků se odvozují i slovesná přídavná jména (verbální adjektiva), nazývaná též zpřídavnělé přechodníky:
- ze současného přechodníku (odvozené ze sloves s videm nedokonavým) – např.: jdoucí, běžící, dělající, tisknoucí;
- z předčasného přechodníku (odvozené ze sloves s videm dokonavým) – např.: pověsivší, přišedší, přinesší.
Podobným způsobem jako zpřídavnělé přechodníky se tvoří též zpřídavnělé příčestí činné (spadl/spadlý) a trpné (udělán/udělaný). Zpřídavnělé příčestí činné má podobný nebo stejný význam jako předčasný přechodník, nelze však utvořit ke všem slovesům.
Předčasný přechodník byl do češtiny obrozenci uměle přejat na počátku 19. století z ruštiny. Do obecné češtiny nikdy výrazně nepronikl a vždy byl vnímán jako archaický nebo knižní. Do spisovné češtiny pronikl jen u dokonavých sloves. U nedokonavých sloves (měvší, pracovavší) se neujalo, třebaže obrozenci (Jirásek, Šafařík, Jungmann, Presl) je používali i tam.
Přední odborník na přechodníky v češtině Emil Dvořák zkoumal výskyt přechodníků v českých textech od 14. století do 70. let 20. století s těmito výsledky (procenta udávají podíl přechodníků ze všech slovesných tvarů v analyzovaných textech z té doby):[1]
| období | četnost |
|---|---|
| do 40. let 14. století | 11,8 % |
| do konce 14. století | 9,5 % |
| 15. století | 7,5 % |
| 16. století | 7,9 % |
| 17. století | 7,1 % |
| do r. 1781 | 3,1 % |
| obrození | 5,4 % |
| do roku 1918 | 2,4 % |
| do roku 1945 | 1,4 % |
| do roku 1960 | 0,6 % |
| 60. léta 20. století | 0,38 % |
| 70. léta 20. století | 0,14 % |
Vedle klesajícího užívání přechodníků je z tabulky patrné také dočasné zvýšení užívání přechodníků v období národního obrození způsobené příklonem ke vzorům humanistické češtiny.[1]
Přechodníky se vyskytují ve slovanských a pobaltských jazycích. V angličtině se do podobné funkce ve větě často dostávají příčestí přítomná (-ing) jakožto neurčité tvary sloves. Laughing at jokes, we forgot our worries. Smějíce se vtipům, zapomněli jsme na své starosti.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
