rakouský a moravský šlechtický rod, vládnoucí dynastie Lichtenštejnského knížectví From Wikipedia, the free encyclopedia
Lichtenštejnové (či německy (von) Liechtenstein) je knížecí rod panující vLichtenštejnsku a vlastnící další značný majetek zejména vRakousku, dříve i na Moravě. Pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněnHugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, znichž jen část žije vLichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II., podle časopisu Forbes je nejbohatším evropským panovníkem s odhadovaným majetkem 4,5 miliard dolarů.[1] Lichtenštejnové vlastní vRakousku asi 15 000 hektarů pozemků.
Stručná fakta Lichtenštejnové (Liechtenstein), Země ...
Jméno se odvozuje od názvu hradu Liechtenstein v Dolních Rakousích, jižně od Vídně (nyní katastr obce Maria Enzensdorf). Vokolí tohoto rodového hradu a na severovýchodní hranici Dolních Rakous měli první Lichtenštejnové pozemky.
Nepřetržitá linie předků Lichtenštejnů započala JindřichemI. (zemřel roku 1265 nebo 1266), jenž od krále Přemysla OtakaraII. za věrnost vboji získal vpolovině 13. století panství okolo Mikulova na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví. Získání tohoto panství mělo veliký politický význam, protože tím rodina získala rozsáhlý územní majetek na území Moravského markrabství, respektive (později) i dalších zemí Koruny české. Rod se trvale usadil na Moravě ave Slezsku. Král Matyáš udělil Opavské knížectví roku 1613 lénem svému důvěrníkovi Karlovi I. z Lichtenštejna (1569–1627) a formálně je stvrdil jako součást Slezska. Tím založili Lichtenštejnové knížecí rod. (slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska se stávají trvalou součástí lichtenštejnského rodovéhoerbu). Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován ado roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky scentry vLednici a Valticích. Až do roku 1620 nezastávali žádný zemský úřad.
13. až 16. století
Význam tohoto panství se měl projevit roku 1394, když Jan I. zLichtenštejna, hofmistr, který téměř 30let řídil vládní záležitosti habsburského vévody Albrechta III., se stal obětí mocensko-politických záměrů Habsburků a upadl vnemilost. Byl donucen, i se svou rodinou, vzdát se části rodinného majetku, a to především panství jižně od Dunaje. Vnásledujících desetiletích rodina usilovala oupevnění dolnorakouského panství skrze znovunabytí, a také rozšiřovala zejména panství (dnes) jihomoravskýchValtic.
Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve, lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Obě poslední linie však vpříštích generacích vymřely, čímž rodina přišla omnoho hodnotného majetku. Další rozdělení se událo na počátku 16.století, když se smlouvou z roku 1504 vytvořily linie steyreggská, valtická a mikulovská. Znich přežila pouze valtická. Tentokrát se však členové dobře promyšlenými rodovými zákony postarali oto, aby zbytečně nepřišli omajetek vymřelých linií, ale aby tyto přešly na pokračující větve.
Mezi významné členy rodu patřili:
Kryštof (1446–1506), císařský rada, zemský maršálek v Dolních Rakousích
Antonín Florián (1656–1721), velvyslanec v Římě, císařský nejvyšší hofmistr, rytíř Řádu zlatého rouna, 1719 první vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku, syn Hartmana III.
Jan Adam Ondřej (1662–1712), císařský tajný rada, rytíř Řádu zlatého rouna, 1684 dědic knížecího titulu
Hartman Jan Josef (1666–1728), císařský nejvyšší lovčí, syn Hartmana III.
Josef Jan Adam (1690–1732), císařský tajný rada, rytíř Řádu zlatého rouna, vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku 1721–1732
Marie Terezie Savojská, rozená z Lichtenštejna (1694–1772), dcera Jana Adama Ondřeje, majitelka panství Kostelec nad Černými lesy, Uhříněves, Kounice, Rataje nad Sázavou, patronka umění, aktivní v charitě, zakladatelka Savojské rytířské akademie a Savojského ústavu šlechtičen
Josef Václav (1696–1772), syn Filipa Erasma, polní maršál, reformátor dělostřelectva císařské armády, vyslanec v Prusku, velvyslanec ve Francii, rytíř Řádu zlatého rouna, vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku 1748–1772
Alois I. Josef (1759–1805), syn Františka Josefa I., rytíř Řádu zlatého rouna, iniciátor úprav Lednicko-valtického areálu, vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku 1781–1805
Jan Josef I. (1760–1836), bratr předešlého, polní maršál, diplomat a vojevůdce napoleonských válek, rytíř Řádu zlatého rouna, vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku 1805–1836
Josef Václav (1767–1842), syn Karla Boromea, c. k. generálmajor, vojevůdce napoleonských válek
Mořic Josef Jan (1775–1819), bratr předešlého, c. k. polní podmaršál, vojevůdce napoleonských válek
Karel František (1790–1865), synovec předešlého, c. k. generál jezdectva, císařský nejvyšší hofmistr, dědičný člen rakouské panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna
Alois II. Josef (1796–1858), syn Jana Josefa I., rytíř Řádu zlatého rouna, iniciátor novogotické přestavby zámku v Lednici, vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku 1836–1858
František de Paula (1802–1887), bratr předešlého, c. k. generál jezdectva, vrchní velitel v Uhrách, dědičný člen rakouské panské sněmovny
Friedrich (1807–1885), bratr předešlého, c. k. generál jezdectva, vrchní velitel v Sedmihradsku a Uhrách, doživotní člen rakouské panské sněmovny
Eduard František (1809–1864), bratr předešlého, c. k. polní podmaršál
Karel Rudolf (1827–1899), syn Karla Františka, dědičný člen rakouské panské sněmovny, 1861 povýšen na knížete (jako člen moravskokrumlovské sekundogenitury)
Rudolf (1840–1908), bratr předešlého, c. k. generál jezdectva, císařský nejvyšší štolba a nejvyšší hofmistr, rytíř Řádu zlatého rouna, poslední potomek sekundogenitury na Moravském Krumlově
Jan II. (1840–1929), syn Aloise II. Josefa, dědičný člen rakouské panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna, vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku 1858–1929
Elsa, rozená von Gutmann (1875–1947), manželka Františka I., pocházela z židovské podnikatelské rodiny Gutmannů, za první světové války aktivní v charitě
František Josef II. (1906–1989), rytíř Řádu zlatého rouna, vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku 1938–1989
Ve druhé polovině 17. století spadala pod Lichtenštejny celá jedna pětina poddaných Moravského markrabství. VČechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti vČechách.[3]
Hostim-Boskovštejn: celé panství, které po Rudolfu z Lichtenštejna v roce 1908 zdědil Ferdinand Trautmannsdorff, ale při zahájení pozemkové reformy v roce 1921 byl stále uváděn jako majitel Rudolf z Lichtenštejna.[5]
Dohoda o Liechtensteinských lesích - 50.000 ha stát, 50.000 Liechtenstein. Státní pozemkový úřad jednal již delší dobu s knížetem Liechtensteinem o dohodu v pozemkové reformě a nyní dohodu s ním uzavírá. Podle této dohody zůstalo by v majetku knížete z Liechtensteinu asi 50.000 hektarů lesní půdy. Stejnou výměru asi 50.0000 hektarů převzal by pozemkový úřad. Pokud jde o jednotlivé velkostatky Leichtensteinské, pozemkový úřad by převzal hlavně velkostatky na Moravě, a to Uherský Ostroh, Krumlov, Bučovice a Mor. Třebovou, všechny v plném rozsahu. V Čechách převzal by pozemkový úřad celý velkostatek Rataje. Ostatní Liechtensteinské lesní velkostatky v Čechách, Koloděje, Uhříněves a Černý Kostelec, zůstaly by knížeti Leichtensteinovi. O přidělení velkostatků, které převezme pozemkový úřad, bude rozhodnuto později, na velké části jich má však zájem stát.
Po roce 1945 byl zkonfiskován veškerý lichtenštejnský majetek vČechách i na Moravě pro příslušnost k německé národnosti, ačkoli se rod podle historika Petra Maška neangažoval pronacisticky, spíše naopak.[7] Na druhé straně, panující lichtenštejnský kníže František Josef II. nabídl spolupráci Sudetoněmecké straně a profitoval ze spolupráce s německými okupačními úřady.[8][2]
Ohledně záboru byl spor mezi knížetem Janem II. a Státním pozemkovým úřadem rozhodnut Nejvyšším soudem tak, že majetek liechtensteinský není vyjmut ze záboru. Soud odmítl námitky knížete, že jeho rodový majetek představuje součást suverénního knížectví Lichtenštejnského, a dodal, že i kdyby tomu tak bylo, přesto by se na tyto majetky záborový zákon vztahoval.[9]
V roce 1946 Československo zkonfiskovalo lichtenštejnský majetek, který se nacházel na území Československa, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 okonfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Stalo se tak i přes to, že vdobě druhé světové války rodina měla lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem. Tehdejší kněžna Elsa byla navíc židovského původu. Možná je však soud považoval za kolaboranty (viz dva odstavce výše). Každopádně byla stížnost knížete 21. listopadu1945 správním soudem vBratislavě zamítnuta, při čemž soud souhlasil snázorem správního orgánu, že „je všeobecně známou skutečností, že kníže je »osobou německé národnosti«ve smyslu Dekretu č. 12.“
Spory s Českou republikou vedou Lichtenštejnové dodnes. Například v květnu 2023 zamítl Ústavní soud stížnost Lichtenštejnů týkající se pozemků na Kolínsku[11] a v dubnu 2024 stížnost týkající se pozemků nacházejících se na okraji hlavního města Prahy.[12]
Štýrská větev rodu (Murau)
Hospodářské zázemí štýrských Lichtenštejnů tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg.
Ota († 1564) měl sBenignou († 1579), dcerou Jiřího z Lichtenštejna-Steyreggu 9 dětí.
Kryštof († 1580) byl poslední majitelem panství Murau. S jeho vdovou Annou Neumannovou ze Wasserleonburgu získal panství Jiří Ludvík ze Schwarzenbergu. Jeho potomkům patří Murau dodnes.
Zikmund Ota († 1619)
Konrád
Konrád, pohrobek († asi 1646/7)
Anna, manžel Jiří ze Stubenbergu, roku 1665 definitivně vyhasla štýrská linie rodu
Větev rodu Liechtenstein-Rohrau
Dětřich z Lichtenštejna-Rohrau (1230–1258) a jeho syn
Kateřina († 1397), manžel Reinprecht z Walsee († 1422)
Albrecht von Saint Petronell (1234–1285), jeho potomci vymřeli již na počátku 14. století
Hartneid III. (1353/1358-1377), manželka Anna ze Šternberka
Matěj I. (1380–1399)
Jiří III. (1383–1419) – tridentský biskup a kardinál
Jan II. (1386–1412), manželka Anežka z Kuenringu
Jan IV. (1412–1427), Mikulov, Drnholec, Břeclav, manželka Hedvika z Pottendorfu
Oldřich (1412–1427)
Markéta
Jindřich V. (1386–1418), manželka Anna z Zelkingu
Kryštof II. (1418–1445), manželka Anna z Puchheimu
Jiří IV. (1418–1444), manželka Hedvika z Pottendorfu
Jan V. (1446–1475) // oba letopočty chybně - zemř. 1473, a těžko se narodil 1446, jestliže se ženil vroce 1449, viz Perchta zR //, manželka Perchta z Rožmberka "Bílá Paní" († 1476)
Jindřich VII. (1446–1485), zvaný "Kulhavý", manželka Anežka ze Starhembergu
Jiří VI. (1480–1548), manželka Mandaléna z Pollheimu
František Jáchym Josef (1802–1887, syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Julie Potocká, syn Alfred Alois zLichtenštejna (1842–1907).
kníže Jan II. (5. října 1840–11. února 1929), syn Aloise Josefa II. (1796–1858), bez potomků.
kníže František I. (28. srpna 1853–25. července 1938), syn Aloise Josefa (1796–1858), manželka Elsa von Gutmann, baronka Erös z Bethenvalva, bez potomků.
Alfred Alois (1842–1907), syn Františka Jáchyma Josefa (1802–1887), manželka Jindřiška z Lichtenštejna, syn Alois (1869–1955).
Alois (1869–1955), syn Alfreda Aloise (1842–1907), manželka rakouská arcivévodkyně Alžběta Amálie, syn František Josef II. (1906–1989).
Původně měli Lichtenštejnove zlato-červený, dělený štít, v16. století[zdroj?] se objevuje čtvrcený erb spolepšením, od roku 1709[zdroj?] je znak totožný se znakem Lichtenštejnského knížectví: v prvním poli je znak Slezska,ve druhém erb rodové větve Kuenringů, shodný se znakem Saska, ve třetím znak Opavska a ve čtvrtém erb hraběcí rodiny Rietbergů. Mezi 3. a 4. pole je vsunuto pole se znakem Krnovska. Na srdečním štítku je erb Lichtenštejnů.[14]
Novinové zprávy z 10. června 1921 uvádějí „Kobořice“ (Venkov) resp. „Kobeřice“ (Lidové noviny) u panství Uherský Ostroh (mezi Hlukem a Kunovicemi), avšak takové místo se v tomto panství nenacházelo. Naopak u panství Bučovice jsou uvedeny pouze Mouřínov, Nemochovice a Nemotice, zatímco Kobeřice v tomto panství ležící v seznamu chybí. Správný seznam podle dohody z 9. června 1922 mezi Státním pozemkovým úřadem a Lichtenštejny (č. j. 19.391/22-II) uvádí Ondřej Horák ve své disertační práci (Brno, 2007) na str. 136. V rámci panství Bučovice-Ždánice a nikoliv Uherský Ostroh uvádí Kobeřice i v práci citovaný Jan Voženílek: Předběžné výsledky československé pozemkové reformy, 1930.
MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů včeských zemích. 3. upravené vyd. Praha: Mladá fronta, 2003, 330 p. ISBN80-204-1049-X.
Ústavní soud nevyhověl stížnosti Lichtenštejnů ve sporu o majetek na Kolínsku, který nyní vlastní stát. iROZHLAS [online]. 2023-05-09 [cit. 2024-04-13]. Dostupné online.
Wanger, Harald: Die regierden Fürsten von Liechtenstein. Nové aktualizované vydání (asi vroce 2004) spodporou knížecí kulturní rady. Vydavatelství Frank P.van Eck. ISBN3-905501-22-8
Horák, Ondřej: Lichtenštejnové mezi konfiskací a vyvlastněním. Příspěvek kpoválečným zásahům do pozemkového vlastnictví vČeskoslovensku vprvní polovině dvacátého století. Brno 2007. Online verze disertační práce