From Wikipedia, the free encyclopedia
Rezignace poslanců československého Federálního shromáždění během Sametové revoluce probíhaly hromadně od prosince 1989 do února 1990.
Kooptace nových poslanců probíhaly od 28. prosince 1989 do 27. února 1990. Dne 28. prosince 1989 přijalo Federální shromáždění tzv. kooptační zákon, tedy ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů,[1] podle něhož se v případě uprázdnění poslaneckého místa neměly konat nové volby, ale nového člena si volil zákonodárný sbor sám. Tento zákon měl stanovenou účinnost do dne voleb, nejpozději však do konce roku 1990. Současně byl přijat i ústavní zákon č. 182/1989 Sb., jímž se změnilo znění poslaneckého slibu.
Od 23. ledna 1990 do 31. března 1990 mohli být podle ústavního zákona 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a volbě nových poslanců národních výborů,[2] přijatého 23. ledna 1990 a vyhlášeného a účinného od téhož dne, poslanci, kteří v rámci rozložení politických sil nebo vzhledem k svému dosavadnímu působení neskýtají záruky rozvoje politické demokracie, ze své funkce odvoláni politickou stranou, jejímiž jsou členy. Poslance bez stranické příslušnosti mohl odvolat příslušný orgán Národní fronty po vzájemné dohodě s Občanským fórem v České socialistické republice a s hnutím Veřejnost proti násilí ve Slovenské socialistické republice. Současně byla možnost kooptací, která pro všechny tři parlamenty platila již od prosince 1989, i možnost odvolávání poslanců stranou nebo NF nově rozšířena na všechny stupně národních výborů. Fakticky byla odvolání poslanců obou komor přijata předsednictvy sněmoven během dvou dnů, 29. a 30. ledna 1990.
Za autora myšlenky této kooptace, kterou mnozí přijímali s nesouhlasem či rozpaky, bývá označován Zdeněk Jičínský, který to považoval za akt spravedlivé odplaty za odstranění reformních komunistů z Federálního shromáždění kooptací v roce 1969. [3][4] [5] [6] O měsíc později vláda konstatovala, že toto řešení zdiskreditovalo Československou republiku v zahraničí.[3] 28. prosince 1989 byl předsedou Federálního shromáždění zvolen čerstvě kooptovaný poslanec Alexander Dubček.
Údaje o tehdejších poslancích se dochovaly ve Společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovně.[7]
Dne 13. prosince 1989 předsednictvo SL přijalo rezignaci těchto 5 poslanců:
Dne 19. prosince 1989 předsednictvo SL přijalo rezignaci těchto 8 poslanců:
V den 5. schůze Sněmovny lidu, 28. prosince 1989, přijalo předsednictvo SL rezignaci těchto 3 poslanců:
28. prosince 1989 bylo kooptováno 13 nových poslanců za poslance odstoupivší k 13. 12. a k 19. 12. 1989.[8]
Dne 16. ledna 1990 přijalo předsednictvo SL rezignace těchto 13 poslanců:
Dne 23. ledna 1990 přijalo předsednictvo SL rezignace těchto 25 poslanců:
6. schůze Sněmovny lidu 30. ledna 1990 přijala rezignaci těchto 19 poslanců:[9]
6. schůze Sněmovny lidu 30. ledna 1990 přijala informaci o odvolání těchto 19 poslanců:[9]
Na 6. schůzi SL dne 30. ledna 1990 bylo konstatováno, že je uvolněno 79 poslaneckých mandátů. Na schůzi byl předložen předsedou sněmovny návrh na doplnění 76 mandátů, 77. byl v úvodu schůze doplněn ústně, na další dva mandáty nebyli navrženi noví kandidáti.[9]
V prosinci 1989 navrhl předseda Sněmovny lidu ke zvolení 13 poslanců:[10]
Navržených 13 kandidátů bylo zvoleno bez připomínek. Mnoho jich bylo zvoleno jednomyslně, u několika z nich se jeden či dva poslanci zdrželi hlasování nebo hlasovali proti.[8]
Za české volební obvody:
Za slovenské volební obvody:
Na 6. schůzi Sněmovny lidu, 30. 1. 1990, bylo předsedou sněmovny navrženo 76 nových poslanců Sněmovny lidu FS.[11] 77. kandidát byl předsedajícím předsedou navržen přímo na schůzi.[9]
76 ze 77 navržených poslanců bylo zvoleno, většina jednomyslně. V několika případech někteří poslanci nebyli pro, například v případě Vasila Mohority byl jeden poslanec proti a 5 poslanců se zdrželo, v případě Miroslava Grebeníčka se tři poslanci zdrželi hlasování a nikdo nebyl proti, v případě Pavola Kanise se 8 poslanců zdrželo a nikdo nebyl proti, v několika dalších případech se zdržel jeden či dva poslanci. Kandidát Ivan Laluha se nedostavil na schůzi, a proto se o něm nehlasovalo.[9]
Poslanci za české volební obvody:
Poslanci za slovenské volební obvody:
Dne 22. února 1990 navrhl předseda Sněmovny lidu zvolení 7 nových poslanců:[12]
O kandidátech se hlasovalo 27. února 1990, v první den 24. společné schůze Federálního shromáždění. Volných bylo 7 mandátů Sněmovny lidu, zvoleno bylo všech 7 kandidátů navržených KSČ po dohodě s OF a VPN na tato poslanecká místa. Poslanci opět neměli k návrům žádné připomínky, hlasování však bylo tentokrát již mnohem méně jednomyslné než dřívější kooptace.[13]
Na téže schůzi byly přijaty zákony o zkrácení volebního období a o volbách v červnu 1990.
Za české volební obvody:
Za slovenské volební obvody:
Údaje o tehdejších poslancích se dochovaly ve Společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovně.[14]
Na 7. schůzi Sněmovny národů, konané 28. prosince 1989, byla oznámena rezignace 10 poslanců. Prosincová rezignace dalších dvou poslanců byla oznámena až na lednové schůzi sněmovny.[15]
Za ČSR:
Za SSR:
Do 8. schůze Sněmovny národů, konané dne 30. ledna 1990, rezignovalo celkem 42 (23 českých a 19 slovenských) poslanců: [16]
V seznamu jsou zahrnuti i poslanci, kteří rezignovali již v prosinci.
Zvolení za ČSR:
Za SSR:
Do 8. schůze Sněmovny národů, konané dne 30. ledna 1990, bylo odvoláno těchto 16 (6 českých a 10 slovenských) poslanců:[16]
Zvolení za ČSR:
Zvolení za SSR:
Celkem bylo ve třech vlnách kooptováno 60 poslanců Sněmovny národů.
Do Sněmovny národů FS bylo 28. prosince 1989 navrženo zvolit 8 českých a 2 slovenské poslance.[18]
Navržení poslanci bylo zvoleni na 7. schůzi Sněmovny národů, konané 28. prosince 1989. Přítomných bylo 64 poslanců zvolených za ČSR a 65 za SSR. Hlasování o všech kandidátech bylo sloučeno do společného hlasování. Poslanec Š. Trško se zdržel hlasování pro nesouhlas s kooptačním zákonem, hlasování se zdrželi ještě další čtyři poslanci, nikdo nebyl proti.[15]
Navržení poslanci v ČSR:
Navržení poslanci v SSR:
Do Sněmovny národů FS bylo v nedatovaném sněmovním tisku č. 252 navrženo zvolit 20 českých a 25 slovenských poslanců.[19]
Všichni navržení poslanci byli zvoleni na 8. schůzi Sněmovny národů, konané dne 30. ledna 1990. Přítomných bylo 47 poslanců na ČSR a 41 poslanců za SSR. Volba proběhla ještě dříve, než poslanci dostali příslušné sněmovní tisky. Téměř všichni kandidáti byli zvoleni jednomyslně, pouze v případě Jiřího Machalíka se jeden poslanec zdržel hlasování.[17]
Navržení poslanci v ČSR:
Navržení poslanci v SSR:
Dne 27. února 1990 navrhl předseda Sněmovny národů zvolení 5 nových poslanců:[20]
O kandidátech se hlasovalo 27. února 1990, v první den 24. společné schůze Federálního shromáždění. Volných bylo 5 mandátů Sněmovny národů, zvoleno bylo všech 5 kandidátů navržených KSČ po dohodě s OF a VPN na tato poslanecká místa. Přítomných bylo 66 poslanců Sněmovny národů zvolených za ČSR a 68 poslanců Sněmovny národů zvolených za SSR, hlasování již nebylo jednomyslné.[13]
Na téže schůzi byly přijaty zákony o zkrácení volebního období a o volbách v červnu 1990.
Za ČSR:
Za SSR:
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.