Jókai (japonsky 妖怪 z 妖 – podezřelý a 怪 – nejistý[1]), někdy také obake nebo bakemono[2] je souhrnné označení pro nejrůznější strašidla, démony, šotky, kouzelná zvířata, přízraky a v širším pojetí pro jakýkoliv nevysvětlený jev v japonském folklóru.
Jókaiové jsou charakterizováni jako bytosti na pomezí – žijí na periferii, na mostech nebo rozcestích, objevují se během soumraku nebo svítání a nejsou ani lidé ani zvířata.[2] Na rozdíl od kami mají často negativní charakterové vlastnosti a tropí neplechu ať už z neomalenosti nebo rozpustilosti. Buddhistickým démonům podobní rohatí zlobři oni mají z jókaiů nejzápornější charakter a nejhrubější chování.[3] Ani oni ale nejsou vyloženě zlí a není třeba je při konfrontaci zabít, není-li to nutné.[4] Hranice mezi těmito dvěma druhy bytostí je ale mlhavá – podle výkladu folkloristy Kunia Janagity (1875–1962) mohou být jókaiové původem kami, kteří časem zdivočeli. Kazuhiko Komacu (* 1947) považuje jako hlavní rozdíl mezi nimi to, že kami jsou uctíváni.[5] Pokud lidé začnou jókaie uctívat, může se stát kamim.[3][6] Setkání s jedním jókaiem může být negativní v jedné situaci či regionu a pozitivní v jiné: v příbězích stařena z hor jamamba sice v divočině přepadá pocestné a krade dobytek, jindy ale sejde do vesnice a pomáhá rolníkům s prací na poli nebo přináší obchodníkům štěstí nákupem jejich zboží na trhu.[7] Domácí šotek zašiki-waraši zase straší obyvatele přesouváním předmětů nebo rámusem, jeho přítomnost v domě ale přináší blahobyt.[8] Pouhé vyobrazení některých jókaiů má přínášet štěstí nebo ochranu.[9]
Během období Edo se jejich popisem, kategorizací ale i vymýšlením zabývali učenci a umělci, stali se součástí encyklopedií a vlastních bestiářů. Mezi ty nejznámější patří obrázkový svitek (emaki) Hjakkai Zukan Súšie Sawakiho z roku 1737 a Torijamova čtyřdílná série obrázkových knih (e-hon) s deskotisky Gazu Hjakki Jagjó vydaná mezi lety 1776–1784.[10] Z obávaných a tabuizovaných démonů (např. častý umělecký motiv pandemonia z období Heian)[11] se jókaiové stali mnohem všednějšími a lidé se čtením o nich a prohlížením jejich obrázků spíše bavili.[12] Během období Meidži se objevila snaha o jejich racionalizaci a vědecké – tj. „západní“ – vysvětlení.[13] Tím proslul především filozof Enrjó Inoue (1858–1919).[14]
Od druhé poloviny 20. století jsou bytosti jókai častým námětem japonských komiksů, filmů, animovaných seriálů a později také videoher.[15] O to se postaral Šigeru Mizuki, autor úspěšného komiksu GeGeGe no Kitaró o chlapci jménem Kitaró, který je sám jókai, a o jeho nadpřirozených přátelích. Kromě komiksů Mizuki sestavil po vzoru Sekiena Torijamy encyklopedii jókaiů a psal o nich literaturu faktu.[16] V roce 2002 vznikla internetová databáze jókaiů čítající přes 13 tisíc různých položek, která vzbudila velký zájem veřejnosti.[17] Během pandemie covidu-19 se méně známý jókai jménem Amabie stal internetovým memem. Nejstarší zmínka o této mořské panně podobné příšeře (má ptačí hlavu s lidskými vlasy a tělo pokryté šupinami) pochází z roku 1846, kdy měla vyjít z moře a varovat obyvatele před blížící se nemocí. Bojovat s ní prý mohou tak, že budou malovat a šířit její podobiznu.[12] Z tradice jókaiů lokálně spjatých s určitým místem vychází tvorba roztomilých maskotů juru-kjara, kteří se stali v prvním desetiletí 21. století populárním nástrojem propagace japonských památek, sídel, událostí či regionů.[18] V roce 2020 se například prodaly předměty s medvědím maskotem prefektury Kumamoto jménem Kumamon v hodnotě 170 miliard jenů.[19]
Jedním z čistě moderních jókaiů je Kučisake-onna – žena s rozpáranou tváří oslovující kolemjdoucí, která se poprvé objevila v městské legendě z prefektury Gifu v prosinci 1978. Rychle se však mezi školáky rozšířila s pomocí masmédií a v polovině roku 1979 už byla známá po celém Japonsku. Kučisake-onna se stala „reálnou“ hrozbou (děti se údajně bály chodit samy ze školy), na rozdíl od běžných jókaiů, kterých se už v urbanizovaném Japonsku nikdo neobával. Od 80. let zlidověla a začal jí být připisován mnohem starší původ.[20]
Vodní goblin kappa na ilustraci z Gazu Hjakki Jagjó, Sekien Torijama
Liščí jókai kicune na deskotisku z 19. století
„Sněžná žena“ Juki onna ze svitku Hjakkai Zukan Súšie Sawakiho (1737)
Pomstychtivý duch zjevující se v podobě lucernového jókaie na ilustraci Hokusaie z jeho cyklu Sto příběhů
Zlobr oni v rouchu cestujícího mnicha se ženou na deskotisku Utamaro Kitagawy, začátek 19. století
Moderní užití jókaie jménem Amabie na grafice japonského ministerstva zdravotnictví (2020)
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
