český středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicista a spisovatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Josef Štefan Kubín (7. října 1864 Jičín[1] – 31. října 1965 Praha[2]) byl středoškolský učitel, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicista a spisovatel.
| Josef Štefan Kubín | |
|---|---|
.jpg) | |
| Rodné jméno | Josef Jan Nepom. Kubín |
| Narození | 7. října 1864 Jičín  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 31. října 1965 (ve věku 101 let) nebo 25. listopadu 1965 (ve věku 101 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Pseudonym | Zorav |
| Povolání | spisovatel, sběratel, učitel, etnograf a překladatel |
| Národnost | česká |
| Témata | poezie, próza, folklór, literární činnost, pedagogika, překlad a literatura pro děti a mládež |
| Ocenění | národní umělec (1964) |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se v Jičíně, jako syn obuvnického mistra Jana Kubína (1832–1921) a jeho manželky Anny, rozené Vágnerové (1823–1891).[p 1] Měl starší sestru Annu (1862–1934, provdaná Krupková). V Jičíně prožil dětství a absolvoval gymnázium (1875–1884).[3] Po maturitě začal studovat v Praze medicínu, po roce však přestoupil na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890.
Jako středoškolský profesor češtiny, francouzštiny a němčiny vyučoval v Kutné Hoře (1891–1892), Českých Budějovicích (1892–1902), Jičíně (1902–1909) a Mladé Boleslavi (1909–1911). Na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici působil v letech 1911–1925.[3]
V době pedagogické praxe se literární tvorba Josefa Štefana Kubína neomezovala jen na učební pomůcky (jazykové učebnice a slovníky). Po odchodu z Prahy se soustředil na systematický sběr lidových písní a na zápisy lidových pohádek, pověstí a veselých příběhů. Texty zaznamenával především v Kladsku a Podkrkonoší. Byly uspořádány podle vypravěčů a vesnic a doplněny charakteristikami vypravěčů.[4]
Josef Štefan Kubín byl ženat dvakrát. S první manželkou, Růženou rozenou Ždichyncovou (1875) se oženil 4. 9. 1893 v Českých Budějovicích, kde byl v té době profesorem.[5] Manželství bylo soudně rozvedeno v roce 1909. Synové Vlastimil a Milan (narozeni 1894 a 1895) žili po rozvodu s matkou v Jičíně,[6][p 2] s otcem se ale stýkali.
S druhou manželkou Augustinou, rozenou Žaloudkovou (1883), se Josef Štefan Kubín seznámil během svého působení v Mladé Boleslavi. Když v roce 1911 získal profesorské místo v Praze, Augustina ho následovala a 12. června 1912 se jim narodila dcera Vlasta. I když bylo jeho předchozí manželství rozloučeno, nesměl se jako katolík znovu oženit. Svatba s Augustinou se proto konala až po Kubínově vystoupení z římskokatolické církve, 4. listopadu 1919 (civilní sňatek v Praze); manželé spolu prožili přes padesát let.[6]
Jako sběratel folkloru a spisovatel byl Josef Štefan Kubín oprávněně uznáván a oslavován. Jeho pozdní soukromý život byl ale též poznamenán skvrnami, které nebyly dlouho všeobecně známy.
Ve svých vzpomínkách Kubín udával, že spálil podklady k hlučínským lidopisům proto, že když byla dcera Vlasta pro odbojovou činnost zatčena a v jeho zápisech bylo mnoho protiněmeckých poznámek, slídily u něj podezřelé osoby.[7] Při tom zamlčoval, že Popis hlučínské moravčiny k vydání nabídl, ale v roce 1940 byl pro nedostatek finančních prostředků zamítnut.[8]
Dcera Vlasta (12. června 1912 Praha – 24. června 1942 věznice Waldheim (Sasko)) byla jako členka ilegální komunistické strany pro odbojovou činnost (tisk a šíření letáků) na podzim 1940 zatčena. Nebyla, jako důležitější členové buňky, odsouzena k trestu smrti, ale uvězněna. Ve vězení zemřela na záškrt. Podle osobní korespondence manželky Alžběty se po zatčení Kubín natolik bál, že dceři nepsal, nesnažil se jí pomoci ani ji nenavštívil. Telegram o Vlastině úmrtí manželce zatajil a ukázal jí ho až 30. června 1942, po návratu ze společného výletu do Prachovských skal. Když ale v roce 1948 manželka získala příspěvek na exhumaci a převoz dceřiných ostatků, vedlo její samostatné jednání ke konfliktu mezi manželi, v jehož důsledku Kubín odmítl dále platit manželčin pobyt na zámku v Dobříši (ten tehdy sloužil československým spisovatelům).[8]
Zdeněk Rubeš, který tyto souvislosti v archivech zjistil, uvedl v časopise Tvar i další negativní epizody z posledních dvaceti let Kubínova života, jako spisovatelův vztah k penězům (který autor článku nazval hamižností) a tvorba pozdních děl přisluhujících komunistickému režimu.[9]
Josef Štefan Kubín ukončil pedagogickou dráhu v roce 1925. Vzhledem k jeho dlouhověkosti se však jednalo o počátek periody intenzivní tvorby a publikování.[p 3] V tomto období (do roku 1948) vznikla také jeho nejdůležitější díla – pentalogie Jivínské rapsodie, Zlatodol pohádek a další. Na rozdíl od dvacátých let jsou jeho dětské pohádkové knihy pojaty s vyšším podílem autorství, nejednalo se již jen o převod folklórních textů do literárního jazyka.[4]
Po únorovém převratu v roce 1948 patřil Josef Štefan Kubín mezi spisovatele, které si tehdejší režim oblíbil a veřejně oceňoval (viz níže „Ocenění“) a on sám se stal v roce 1949 členem KSČ.[3] Jeho starší díla, zejména pohádky, byla často vydávána.[p 4] Autor se snažil vyhovět požadavkům doby, například verši o suezské krizi, zveřejněnými v Rudém právu[10] nebo verši zesměšňujícími západoněmeckého kancléře Adenauera.[11] Protipapežské satiry Žíhavky vatikánské publikovány nebyly.
Zemřel v Praze ve 101 letech. Byl pochován ve vyšehradském Slavíně. Jeho osobní fond je uložen v Památníku národního písemnictví.
Pro původní dílo Josefa Štefana Kubína je charakteristický svérázný jazyk, nářeční slova, příměry a pořekadla, předjímající styl Vladislava Vančury, Jaromíra Johna, Jana Drdy, Václava Čtvrtka či Bohumila Hrabala.[4]
Příspěvky Josefa Štefana Kubína se objevují v časopisech Květy, Malý čtenář, Lumír zhruba od počátku 20. století. Přispíval i do deníků Národní politika a Lidové noviny. Po druhé světové válce byly jeho příspěvky tištěny v Rudém právu, Literárních novinách, Svobodném slovu, Dikobrazu aj.[4]
(První vydání, výběr)
(První vydání, výběr)
(První vydání, výběr)
Podle děl Josefa Štefana Kubína (především pohádek) byla natočena řada filmových povídek, televizních inscenací a seriálů. Převážně se jednalo o animované filmy.[12]
Pokřtěn byl jmény Josef Jan Nepomucký. Druhé křestní jméno Štefan začal používat až po vzniku Československa, na počest druhého národa; tehdy se rozhodl, že přijme jméno od prvního Slováka, se kterým se seznámí. Podle Kubínových vzpomínek jím byl podomní obchodník Štefan Uherka.[4]
Jako připomínka se uděluje každoročně ocenění za pozoruhodný kulturní počin na území jičínského okresu, nazvané Jivínský Štefan.[p 5] Cenou je dřevěná soška, kterou vytvořili Renata a Martin Lhotákovi. Uděluje se každoročně 25. února za počin uplynulého roku a za dlouhodobé zásluhy.[14]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
