Johann Karl Huyn

Jan Karel hrabě Huyn (německy Johann August Karl Graf Huyn) (10. února 1812 Vídeň – 1. září 1889 Gmunden) byl rakousko-uherský generál. Ve vojsku sloužil od roku 1830 a vyznamenal se během revolučních let 1848–1849 v Itálii a Uhrách. Svou kariéru završil jako zemský velitel v Čechách (1870–1871) a Uhrách (1871–1874). V c. k. armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1871) a po odchodu do výslužby byl jmenován členem Panské sněmovny. Tři z jeho synů sloužili v armádě a dosáhli generálských hodností, z nich Karl Georg (1857–1938) byl na konci první světové války posledním rakousko-uherským místodržitelem v Haliči. Nejmladší syn Pavel (1868–1946) byl v letech 1916–1919 pražským arcibiskupem.

Johann Karl hrabě Huyn
Zemský velitel v Uhrách
Ve funkci: 1871 – 1874
Předchůdce	Ludwig von Gablenz
Nástupce	Leopold von Edelsheim-Gyulai
Zemský velitel v Čechách
Ve funkci: 1870 – 1871
Předchůdce	Vilém Albrecht Montenuovo
Nástupce	Alexander von Koller
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1871), polní podmaršál (1865), generálmajor (1857)
Narození	10. února 1812 Szigetvár
Úmrtí	1. září 1889 (ve věku 77 let) Gmunden
Titul	hrabě
Rodiče	Joseph Graf von Huyn a Henrieta Lažanská z Bukové
Děti	Karl Georg Huyn Pavel Huyn Otto Aloys Graf Huyn Rudolf Huyn Ludwig Huyn
Příbuzní	Hugo Leopold Huyn (bratr) Hans Huyn (vnuk)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	důstojník a politik
Commons	Johann Carl Huyn
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Generálmajor Johann Karl Huyn (1857)

Pocházel ze starého šlechtického rodu Huynů,^[1] narodil se jako starší syn c. k. hejtmana hraběte Josefa Karla Huyna (1773–1836) a jeho manželky Henrietty, rozené hraběnky Lažanské z Bukové (1786–1862).^[2] Po matce byl vnukem nejvyššího kancléře Prokopa Lažanského. Jan Karel studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a jako praporčík nastoupil v roce 1830 k 54. pěšímu pluku. Již o rok později byl poručíkem (1831) a jako nadporučík byl v roce 1835 přidělen ke generálnímu štábu. V roce 1840 byl povýšen na kapitána a následujících pět let působil u diplomatického zastoupení v Parmě a Modeně (1840-1845), poté sloužil v Tyrolsku a v roce 1846 byl přidělen k zemskému velitelství v Lombardii, kde se stal oblíbencem maršála Radeckého.

V revolučním roce 1848 bojoval v Itálii, vyznamenal se v bitvě u Novary (1849) a poté byl převelen do Uher, kde bojoval proti maďarským povstalcům. V této době rychle postupoval v hodnostech (major 1848, podplukovník 1849, plukovník 1850). Po revoluci znovu krátce sloužil v Itálii, poté byl důstojníkem generálního štábu ve Vídni.^[3] V roce 1857 byl povýšen na generálmajora a převzal velení brigády u 4. armádního sboru. Během války se Sardinií (1859) byl pověřen obranou jižního Tyrolska. Pak znovu působil u generálního štábu a v roce 1865 získal hodnost polní podmaršála s velením pěchotní divize v Pešti.^[4]

Karikatura generál Huyna v českém tisku (Karel Klíč, 1873)

Před prusko-rakouskou válkou byl jmenován velitelem 10. armádního sboru, již v červnu 1866 byl ale nahrazen Ludwigem Gablenzem.^[5][6] Poté byl velitelem divize v Brně, kde se také narodil jeho nejmladší syn Pavel, pozdější brněnský biskup.^[7][8] V letech 1869–1870 byl divizním velitelem v Linci, respektive zemským velitelem pro Horní Rakousy a Salzburg. Následně zastával funkci zemského velitele v Čechách (1870–1871).^[9] V roce 1871 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a v letech 1871–1874 byl zemským velitelem v Uhrách se sídlem v Budapešti.^[10] Svou kariéru završil jako prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora (Oberster Militär-Justiz Senat, 1874–1876) a v roce 1876 odešel do výslužby.^[11]

Tituly a ocenění

V roce 1844 získal titul c. k. komořího a jako zemský velitel v Čechách obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1870).^[12] Za zásluhy byl nositelem Leopoldova řádu s válečnou dekorací a Řádu železné koruny I. třídy s válečnou dekorací, několik ocenění získal také v zahraničí. Byl komandérem toskánského Řádu sv. Josefa a pruského Řádu červené orlice, rytířem ruského Řádu sv. Anny II. třídy, nositelem Řádu pruské koruny II. třídy a papežského Řádu sv. Řehoře Velikého.^[13] Od roku 1873 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 13 dislokovaného v Opavě.^[14] V roce 1885 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.

Rodina

V roce 1850 se oženil s hraběnkou Natalií Sarntheinovou (1826–1904), která byla dcerou hraběte Ludvíka Sarntheina a po matce Anně, rozené Pazoldiové, dědičkou značného finančního kapitálu ve výši 300 000 zlatých.^[15] Natálie byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.^[16] Z manželství se narodilo sedm dětí, všichni synové dosáhli vysokého postavení v různých sférách veřejného života.^[17]

• 1. Ludvík Josef (1852–1931), c. k. komoří, generálmajor
• 2. Natálie Marie (1853–1940), dvorní dáma arcivévodkyně Marie Terezie,^[18] dáma Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze
• 3. Rudolf Karel (1855–1918), poslanec říšské rady, okresní hejtman v Bregenzi, viceprezident místodržitelství v Tyrolsku, ∞ 1893 Anna hraběnka Arz von Arzio-Wasegg (1861–1940)
• 4. Karel Jiří (1857–1938), c. k. generálplukovník, generální inspektor jezdectva, místodržitel v Haliči, ∞ 1892 Ignatia hraběnka Lützow (1871–1956)
• 5. Otto Alois (1859–1928), c. k. generálmajor, ∞ 1888 Sophie hraběnka Christalnigg (1867–1951)
• 6. Anna Marie (1863–1928), jeptiška v Belgii
• 7. Pavel Maria (1868–1946), biskup v Brně 1904–1916, arcibiskup v Praze 1916–1919

Jeho švagrem byl benátský a tyrolský místodržitel hrabě Georg Otto von Toggenburg (1811–1888).