český a rakouský dirigent a hudební skladatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Gustav Mahler (7. července 1860 Kaliště u Humpolce – 18. května 1911 Vídeň) byl česko-rakouský hudební skladatel a dirigent židovského původu. Je pokládán za jednoho z největších skladatelů symfonické hudby vůbec: složil devět symfonií (desátou nedokončil), v některých uplatnil i vokální složky. Písně a písňové cykly zaujímají v jeho tvorbě mimořádné postavení.
| Gustav Mahler | |
|---|---|
 Gustav Mahler v roce 1909 | |
| Narození | 7. července 1860 Kaliště, Čechy  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 18. května 1911 (ve věku 50 let) Vídeň  Rakousko-Uhersko |
| Příčina úmrtí | endokarditida a sepse |
| Místo pohřbení | Grinzinger Friedhof |
| Národnost | Židé |
| Alma mater | Vídeňská univerzita Univerzita hudebních a dramatických umění ve Vídni |
| Povolání | hudební skladatel, dirigent |
| Rodiče | Bernhard Mahler a Marie Mahlerová |
| Manžel(ka) | Alma Mahlerová (1902–1911) |
| Děti | Anna Mahler Maria Anna Mahler |
| Významná díla | Symfonie č. 1 D dur Symfonie č. 8 Symfonie č. 2 Symphony No. 5 Symphony No. 9 |
| Podpis |  |
| Webová stránka | www |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mahler patří společně s Antonem Brucknerem mezi nejvýznamnější rakouské skladatele pozdního romantismu. Jeho dílo vytvořilo základ pro moderní hudbu 20. století. Částečně se inspiroval vlivy českého prostředí, v němž vyrůstal.[1]
Gustav Mahler se narodil majiteli hostince s palírnou Bernardu Mahlerovi a jeho ženě Marii jako nejstarší ze 14 dětí (osm jich zemřelo v dětském věku). Mahlerovi byli židovská, německy hovořící rodina žijící na Českomoravské vrchovině v obci Kaliště u Humpolce v Českém království. Rodiče se krátce po jeho narození usadili v moravské Jihlavě, která tehdy byla centrem německy mluvícího jazykového ostrova. Rodina bydlela v domě č. 265 (dnes dům Gustava Mahlera).[2]
Již od dětství projevoval výjimečný hudební talent, od dědečka dostal darem starý klavír a učil se na něj hrát. Byl vychováván jihlavskými hudebníky a velmi citlivě vnímal hudební kulturu tohoto kraje, která se později zčásti odrážela i v jeho tvorbě, vedle prvků lidové hudby židovské (klezmer). V Jihlavě, kde měl svá první veřejná vystoupení jako klavírista, žil do roku 1875.
V patnácti letech začal studovat na konzervatoři ve Vídni hru na klavír u profesora Epsteina a navštěvoval přednášky o harmonii a kompozici. Se svými spolužáky obdivoval tvorbu Richarda Wagnera a Antona Brucknera.[2] Prázdniny trávil v Jihlavě, kde koncertoval a toulal se po okolí (tehdy německy mluvícím). Kromě hudby si doplňoval vzdělání samostudiem, byl vášnivý čtenář a v Jihlavě nakonec složil maturitu.[3] Na filozofické fakultě Vídeňské univerzity studoval v letech 1877–1879 filozofii, historii a dějiny hudby.[4] V červenci 1878 konzervatoř ukončil s vyznamenáním absolventským koncertem, na kterém přednesl svou vlastní skladbu pro klavír. Všechny své rané skladby však později zničil.[3] Z tohoto období si ponechal jedinou skladbu, nazvanou Žalobná píseň, kterou označil jako svůj opus č. 1.[2][3]
_©_Alfred_Roller_(1864–1935)_OeNB_12426918.jpg)
Ve svých dvaceti letech nastoupil Mahler dirigentskou dráhu v divadelních orchestrech, která jej zavedla nejprve v květnu 1880 do hornorakouských lázní Bad Hall. Ve stejném roce také dokončil hudbu ke své první skladbě – kantátě Žalobná píseň, jejíž text vznikl v roce 1878.[5] Pak působil v Lublani, Olomouci, Jihlavě, Praze a hesenském Kasselu, kde v roce 1883 začal komponovat Písně potulného tovaryše a také svou První symfonii.[2][3][5] Jako dirigent se vyznačoval vysokými nároky na výkonné umělce, velkou intenzitou práce a energií, nekompromisně prosazoval vlastní uměleckou představu uváděných inscenací. Vzhledem ke svému mládí byl mnohdy přijímán s nedůvěrou a dostával se do konfliktů s vedením i členy souborů. Úroveň divadelních scén se však pod jeho působením zvyšovala a dostavil se také úspěch u diváků.
V letech 1886–1888 působil v Lipsku a v následujících třech letech byl uměleckým ředitelem Královské uherské opery v Budapešti.[6] Uvedl zde Wagnerovy opery Zlato Rýna a Valkýru v maďarštině, velkým úspěchem bylo jeho nastudování Mozartova Dona Giovanniho.[4] Představil se zde také jako skladatel – uvedl svou První symfonii Titan, ale premiéra skončila fiaskem.[2]
_+_Justine_Mahler_(1868–1938)_OeNB_8034998.jpg)
V roce 1889 zemřeli Mahlerovi oba rodiče a on jako nejstarší z dětí se musel postarat o své sourozence. Dědictví se vzdal v jejich prospěch.[3] Dům v Jihlavě prodal a sestra Justina se stala jeho hospodyní.[2] Rodičům nechal postavit velký pomník na hřbitově v Jihlavě.[4]
V roce 1891 nastoupil jako šéf opery do Městského divadla v Hamburku, kde setrval šest let.[7] Spřátelil se zde s J. B. Foersterem a na jeho podnět prosadil uvedení Smetanovy Prodané nevěsty (zpívané německy), které bylo velmi úspěšné.[2] Pohostinsky vystupoval jako dirigent v Londýně, Výmaru, Moskvě, Petrohradu, Budapešti a Berlíně.[3] Překonal epidemii cholery, která Hamburk zasáhla roku 1892 a během rekonvalescence u jezera Attersee v malém altánu komponoval. Nejznámějším dílem z tohoto období je Druhá symfonie. Začal pracovat na své Třetí symfonii.[2]
Vzhledem ke svému již značnému věhlasu v hudebním světě jako skladatel a dirigent byl Mahler v roce 1897 povolán na nejdůležitější místo svého působení – do Vídně jako umělecký ředitel (Generalmusikdirektor, GMD) tehdejší Dvorní opery a zároveň šéfdirigent Vídeňských filharmoniků. Ve Vídni musel někdy čelit antisemitským výpadům.[8] I jeho jmenování uměleckým ředitelem a šéfdirigentem bylo podmíněno přestupem na římskokatolickou víru, což učinil, neboť se necítil být ortodoxním židem. Vídeňská opera pod jeho vedením prožívala v letech 1898–1907 dobu svého největšího rozkvětu. Také zde uváděl díla českých skladatelů: Smetanova Dalibora a Prodanou nevěstu, Nedbalův balet Pohádka o Honzovi.[2] Nechal si postavit vilu a domek pro komponování na břehu jezera Wörthersee, kde každý rok během prázdnin pracoval na nové symfonii. V letech 1901–1904 vytvořil Písně o mrtvých dětech a 1901–1902 pět písní na slova Friedricha Rückerta.[3] Jeho hudba byla stále častěji uváděna v Evropě i Americe a jako skladatel byl již velmi uznáván.
Dne 9. března 1902 se v kostele svatého Karla Boromejského ve Vídni oženil s mladou intelektuálkou Almou Schindlerovou, s níž měl posléze dvě dcery – Marii Annu (1902–1907) a Annu Justine (1904–1988).[2][3] Šťastné životní i tvůrčí období skončilo v létě 1907, kdy jeho starší milovaná dcera Marie zemřela na záškrt. Mahler utrpěl srdeční kolaps a lékaři mu zjistili vážnou srdeční vadu, nedomykavost chlopní.[2] Ve vídeňské opeře sílily intriky nepřátel: byl kritizován, že údajně dává přednost vlastní tvorbě a koncertní činnosti na úkor práce v divadle. Rozhodl se proto přijmout nabídku na hostování ve Spojených státech. Mahlerovi prodali vilu ve Wörthersee a odjeli z Evropy parníkem do New Yorku.[2][3]
Od roku 1908 byl Gustav Mahler šéfdirigentem Metropolitní opery v New Yorku, která tehdy – v neposlední řadě díky svým finančním možnostem – získávala stále větší důležitost v celosvětovém měřítku.[9] Mahler zde dirigoval nejen opery běžného repertoáru včetně děl Richarda Wagnera, ale například i americkou premiéru Smetanovy opery Prodaná nevěsta dne 19. února 1909. Roli Mařenky zpívala Ema Destinnová, která se rovněž zasloužila o uvedení tohoto díla v Metropolitní opeře.[10] Velmi úspěšné bylo uvedení oper Tristan a Isolda, Don Giovanni a Fidelio pod Mahlerovou taktovkou.
V letním období se Mahler vracel do Evropy, kde pobýval na samotě u Toblachu.[11] Pracoval na své šestidílné symfonické Písni o zemi inspirované verši starých čínských básníků. Toto dílo dokončoval v Hodoníně ve vile svého obdivovatele Fritze Redlicha.[2][12][13] V roce 1908 přijal pozvání do Prahy, aby tam dirigoval na jubilejní výstavě k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Mahler v Praze uvedl ve světové premiéře svou Sedmou symfonii.[2][12]
V roce 1910 za pobytu v Evropě prošlo manželství Gustava a Almy Mahlerových vážnou krizí, když se Alma zamilovala do architekta Waltera Gropiuse, později zakladatele výtvarné školy Bauhaus.[14][15][16]
V roce 1909 se Mahler stal uměleckým vedoucím newyorské Philharmonic Society, tj. orchestru, který pro něj sestavili bohatí příznivci. Koncem roku 1910 zahájil turné po amerických velkoměstech, které však ze zdravotních důvodů nemohl dokončit.[17] Svůj poslední koncert (čtyřicátý šestý) v New Yorku dirigoval Mahler v horečce dne 21. února 1911.[3]
Nejprve se uvažovalo o chřipce, ale nakonec se ukázalo, že jde o bakteriální onemocnění srdce (streptokoková sepse). Nepomohli mu lékaři v Americe, Paříži v ústavu Louise Pasteura a nakonec ani ve Vídni, kam se po několikaletém pobytu ve Spojených státech vrátil. V této době se krátce léčil u zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda s psychickými problémy.[18] Ve Vídni dne 18. května 1911 ve věku 50 let Mahler také zemřel na sepsi v důsledku komplikací vyvolaných základní chorobou. Přál si, aby byl pochován bez proslovů a bez hudby,[2] jeho pohřeb však byl velmi slavný. Jeho hrob na hřbitově v Grinzingu ve Vídni zdobí jednoduchý náhrobek, který navrhl architekt Josef Hoffmann.
Mahler byl vegetariánem, vegetariánství přičítal velký význam pro rozvoj své duše.[19][20] Byl znám svou velkou pracovitostí a snahou o neustálé zlepšování svých již dokončených děl.
Od roku 1955 pracuje ve Vídni Mezinárodní společnost Gustava Mahlera, od roku 1966 se udělují medaile Gustava Mahlera. O světovou proslulost Mahlerovy renesance v 80. letech 20. století se zasloužil svým vlivem Leonard Bernstein a též i čeští dirigenti Rafael Kubelík (v emigraci) a Václav Neumann svými nahrávkami Mahlerových symfonií.
V roce 1994 byla v rámci Muzea Vysočiny otevřena pobočka se stálou expozicí „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“. Od roku 1996 pečuje i v České republice o odkaz skladatele Společnost Gustava Mahlera MAHLER 2000, která obnovila jeho rodný dům v Kalištích u Humpolce (je zde expozice „Mahler a Čechy“) a organizuje v Jihlavě a na Vysočině pravidelný festival „Hudba tisíců“.[21]
Pro Mahlerovu tvorbu je příznačná zjitřelá senzitivita a vnitřní střet protikladů, reprezentující nepochybně autorův autobiografický model. Kompoziční styl vychází z pozdního romantismu a pocitově osciluje mezi ironií a melancholií. Mahlerova hudba je plná filosofických úvah, pesimismu, někdy až určitého bolestínství. Složil deset symfonií, které jsou pilíři jeho díla a celou řadu skladeb písňové formy, jak v obsazení ryze vokálním, tak v kombinaci se sólovými nástroji, především však s doprovodem orchestru. Mahlerovo dílo charakterizuje monumentalita, spolu s výrazně prominujícím (výše popsaným) citovým laděním. V několika symfoniích používá sólového zpěvu i sborů a neváhal rozšířit symfonickou hudební formu nejen co do počtu nástrojů, ale i co do rozsahu vlastní skladby (užívá až šest vět). Charakteristická je též inspirace lidovou hudbou a na tehdejší dobu nová instrumentace, kdy nástroje v orchestru sdružuje v nové, netradiční kombinace.[zdroj?]
Tiskem vyšly Rückertovy písně spolu se dvěma posledními písněmi z cyklu Chlapcův kouzelný roh pod názvem Sedm posledních písní (Sieben Lieder aus letzter Zeit).
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
