George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády a vnuk francouzského maršála Hermana Moritze von Sachsen, známého jako Maréchal de Saxe, který byl nemanželským synem polského krále asaského kurfiřta Augusta II.Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18let, se Amandine Aurore Lucile Dupin de Francueil provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta, se kterým pak měla dvě děti, Maurice Sanda, celým křestním jménem Jean-François-Maurice-Arnauld (1823–1889), aSolange Sand (1828–1899). Vroce 1835 opustila baronka manžela kvůli jeho hrubému chování vůči ní ii vůči dětem aroku 1836 se rozvedli. Brzy poté začala George Sandová preferovat mužský styl oblékání, což zdůvodňovala ekonomickou situací. Tento způsob odívání však neprosazovala nijak důsledně. Při společenských příležitostech si oblékala dámské šaty.
George Sandová žila na zámku Nohant ve střední Francii, v departementu Indre, asi 50km jihozápadně od Bourges. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírnímvirtuózem a skladatelem Franzem Lisztem.[3] O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise.[4]
George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah sAlfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem apředevším sFryderykem Chopinem, o něhož obětavě pečovala a rozešla se s ním až krátce před jeho smrtí (1849). Známým se stal ijejí poměr sherečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca i malíře Eugène Delacroix.
Určitou zajímavostí je, že George Sandová patřila mezi kuřáky dýmky, což bylo utehdejších žen (podobně jako dnes) poměrně výjimečné.
Původně zněl autorský pseudonymJules Sand. Vytvořil jej spisovatel Henri de Latouche pro román Rose et Blanche. Mladá autorka toto dílo pouze načrtla, zpracoval je však její tehdejší přítel, spisovatel Jules Sandeau. Aby mu nebyl přisuzován nový, výhradně autorkou napsaný román Indiana, a aby se přitom vyhovělo požadavku nakladatele na stejný pseudonym, navrhl Latouche kompromis: spisovatelka si zvolí jiné křestní jméno, oba autoři budou považováni za bratry či bratrance. Spisovatelka si pak zvolila mužské křestní jméno George. Pseudonym jí zajistil neplánovanou popularitu u německých příznivců popraveného studenta Karla Sanda, vraha spisovatele a nepřítele liberalismuAugusta von Kotzebue.[5]
Ačkoliv byl její pseudonym vědomě zvolen jako mužský, v češtině je většinou přechylován na Sandová.[6][7] Přechýlený tvar se objevuje již od 19. století,[pozn. 1] ale někdy je považován kvůli zženštění zvoleného mužského pseudonymu za nesprávný.[11]
Romány
Ve svých více než 70 románech se George Sandová soustředila především na otázku společenského postavení žen astala se tak bojovnicí za jejich právo mít vlastní citový život. Dalším tématem, kterému se věnovala, je život na vesnici, který popisuje idealizovaným způsobem. Její dílo mělo výrazný vliv na řadu dalších spisovatelů. Učeských autorů je její vliv nejpatrnější vdíle Boženy Němcové aKaroliny Světlé.
Katolická církev zařadila „všechny milostné romány“ (omnes fabulae amatoriae) této spisovatelky na Index zakázaných knih.[12][pozn. 2] Zajímavostí je, že je autorkou idvou románů oslavných osobnostech české historie zhusitského období: Jean Zyska (Jan Žižka, 1843)[13] a Procope le Grand (Prokop Holý, 1844)[14] (atp.). Toto období českých dějin, které nastudovala s pozoruhodnou hloubkou a přesností, nechápe jako náboženský střet, ale jako střet sociální, což je pojetí, které odpovídá představám utopického socialismu.
Rose et Blanche (1831, s Jules Sandeau)
L'Uscoque (Uscoque nebo Corsair) (1838)
Château des Désertes (1850)
Laura, Voyage dans le cristal (1864)
Indiana (1832)
Spiridion (1839)
Histoire du véritable Gribouille (1851)
Monsieur Sylvestre (1866)
Valentine (1832)
Pauline (1839)
Les Maîtres sonneurs (1853)
Le Dernier Amour (1866, věnováno Flaubertovi)
Lélia [fr] (1833)
Horace (1840)
Isidora (1853)
Mademoiselle Merquem (1868)
Andréa (1833)
Le Compagnon du tour de France (1840)
La Daniella (1857)
Pierre Qui Roule (1870)
Mattéa (1833)
Consuelo (1842)
Les Beaux Messiers de Bois-Dore (1857)
Le Beau Laurence (1870, pokračování Pierre Qui Roule)
Jacques (1833)
La Comtesse de Rudolstadt (1843, pokračování Consuelo)
Jana: román – př. Vladislav Rovinský; ilustrovala Libuše Lepařová. Praha: Jan Svátek, 1929
Malá Fadettka: rozkošný cvrček – př. M. L. Kühnlová. Praha: I. L. Kober, 1929
Ďáblův močál: Mattea – př. Jiří Vičar. Praha: Jan Otto, 1930
O nejkrásnější dívku v Benátkách: román – př. Jiří Vičar. Praha: Politika, 1930
Mistři dudáci – př. M. Štorm. Praha: Rudolf Kmoch, 1947
Obrazy ze soukromého i veřejného života zvířat: studie současných mravů – napsali pod vedením P. J. Stahla Honoré de Balzac, L. Baude, Émile de la Bédollierre, P. Bernard, Louis-Francois L'Héritier, Jules Janin, Edward Lemoine, M. Ménessierová-Nodierová, Alfred de Musset, Paul de Musset, Charles Nodier, George Sandová, Louis Viardot; ilustroval J. I. I. Grandville; přeložil, úvodem a poznámkami opatřil Radovan Krátký; doslov napsal Václav Sivko. Praha: SNKLHU, 1956
Vandrovní tovaryš: román – př. Jaroslav Pocha, Růžena Pochová; vysvětlivky Alena Hartmanová; doslov Josef Kopal. Praha: SNKLHU, 1959
Dvě lásky mladého Horáce – př. Jan Holický. Praha: Lidové nakladatelství, 1972
Z katolického hlediska zhodnotil život a dílo „Jiřiny Sandové" univerzitní profesor dr. Eugen Kadeřávek. Dle jeho názoru Sandová nenáviděla lidstvo a úmyslně psala knihy špatné, bezbožné a nebezpečné. Propagovala ateismus, nevázanost a rozkošnictví, hlásala, že manželství je zlo a nevěra manželská je právem ženy; sebevražda je prý nejen dovolená, ale je i užitečná a vznešená. V románech sociálních podvracela řády společenské, hlásala, že majetek je poloviční krádež, a chtěla pomoci proletářům zničit ostatní třídy. → KADEŘÁVEK, Eugen Jan N. O atheismu čili bezbožectví. V Olomouci: Tiskem a nákladem knížearcibiskupské knih- a kamenotiskárny, 1878. 130 s. [Viz str. 121–125.]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku George Sand na anglické Wikipedii.
SEKVENT, Karel. Přechylování v překladech ze stylistického hlediska [online]. Jednota tlumočníků a překladatelů [cit. 2014-01-27]. Dostupné varchivu pořízeném dne2016-04-13.
Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae: Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 83, kde je uvedena pod jménem Dudevant, a str. 245, kde je uvedena pod svým pseudonymem George Sand.]
LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579s. ISBN978-80-7407-026-6.
FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789–1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Kapitola „Sandová“ je na str. 284–297.]
ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz kapitolu „George Sandová“ na str. 475–479.]
KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. [Kapitola „George Sand“ na str. 344–347.]
FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Stať „George Sandová a idealismus v umění“ je otištěna na str. 325–330.]
KADEŘÁVEK, Eugen Jan N. O atheismu čili bezbožectví. V Olomouci: Tiskem a nákladem knížearcibiskupské knih- a kamenotiskárny, 1878. 130 s. [Katolické zhodnocení života a díla „Jiřiny Sandové“ se nachází na str. 121–125.]
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
.jpg)
_lettre_1857.jpg)
.jpg)
