český malíř From Wikipedia, the free encyclopedia
Gabriel Cornelius Max (23. srpna 1840 Praha-Nové Město[1] – 24. listopadu 1915 Mnichov[2]) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají romantickou atmosféru a mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).
| Gabriel von Max | |
|---|---|
 Gabriel Max | |
| Rodné jméno | Gabriel Max |
| Narození | 23. srpna 1840 Praha |
| Úmrtí | 24. listopadu 1915 (ve věku 75 let) Mnichov |
| Místo pohřbení | Starý jižní hřbitov v Mnichově (48°7′37″ s. š., 11°33′52″ v. d.) |
| Národnost | rakouská |
| Vzdělání | Akademie der Bildenden Künste München |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Mnichově Akademie výtvarných umění v Praze Akademie výtvarných umění ve Vídni |
| Povolání | malíř, vysokoškolský pedagog |
| Rodiče | Josef Max a Anna Max |
| Děti | Colombo Max Corneille Max |
| Příbuzní | Josef Max otec, Emanuel Max strýc |
| Ocenění | Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1895) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[3] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[4] Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, kde studoval ve třídě prof. Eduarda von Engertha. Odtud přešel na Akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil na Akademii v Mnichově, kde již zůstal. Dokončil tam studium u profesora Carla Pilotyho (1863–1867). V roce 1869 si otevřel vlastní ateliér a roku 1879 byl na Akademii jmenován profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[3][5] nebo Jakub Schikaneder.
Měl chmurnou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[3] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[6] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[3] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[7] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[8] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[9] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[6] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[10]
Zabýval se i darwinismem a spiritismem, zajímal se o historický vývoj člověka.[11] Shromáždil rozsáhlou etnografickou, prehistorickou a antropologickou sbírku,[12] která obsahovala mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů.[13] Za vědeckou práci dostal u příležitosti 60. narozenin čestný doktorát univerzity v Jeně.[12] Sbírku získalo roku 1917 muzeum v Mannheimu.[14]
Oženil se v Mnichově roku 1873 s Emmou (1840–1929), dcerou bavorského štábního lékaře Kitzinga[15] a měl s ní tři děti. Oba synové se později stali malíři: Colombo Max (10.5.1877 – 5.9.1970) a Corneille Max (10.5.1875 – 22.2.1924).[16] Gabriel trávil Léta s rodinou na chatě u Starnberského jezera, pro své hosty postavil další dům.
Brzy po rozvodu s první manželkou se v Mnichově roku 1893 podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala Ernestine Harlunder.[16]
Gabriel Max byl charakterizovaný nejdřív jako melancholický snílek, když roku 1862 na kreslil jako student ve Vídni ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[3] Později se projevil také jako trpký satirik.[8] Jeho obrazy vyjadřují jak myšlenkovou hloubku, tak pocity soucitu a utrpení. Malíř se snažil vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a dávají najevo své city; většinou nejsou krásné, často ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[3]
Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačují se někdy láskou (Autoportrét s opičkou), jindy trpkým humorem[10] (např. Opička s citrónem).[18]
.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
