kronika From Wikipedia, the free encyclopedia
Dalimilova kronika (přesněji Kronika tak řečeného Dalimila) je nejstarší česky psaná veršovaná kronika, jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, respektive s dodatky (nejspíše jiného autora) jsou dovedeny až do roku 1325. Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako Kronika boleslavská. Kronika je anonymní a označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v 17. století. Již ve 14. a 15. století bylo vytvořeno mnoho jejích opisů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku.
Dalimilova kronika | |
---|---|
Dalimilova kronika, iluminace z tzv. Pařížského zlomku, jediného dochovaného latinského překladu kroniky | |
Autor | Dalimil a anonym |
Původní název | Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila |
Jazyk | čeština |
Žánr | kronika |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ani ve vlastní kronice, ani v tehdejší době se k autorství tohoto díla nikdo nehlásil a dodnes se zcela uspokojivě nepodařilo zpětně jednoznačně spojit dílo s reálným člověkem. Rozborem informací, které autor v díle podal, lze dovozovat, že byl na svoji dobu vysoce vzdělaný, zřejmě šlechtic, případně duchovní (řada údajů svědčí spíše o duchovním s nižším svěcením, ale nejnovější studie Dalimila ztotožnila přímo s knězem). Byl přesvědčen o odpovědnosti panovníka za osud celé země a národa, vyjadřuje se s despektem k měšťanům a zejména Němcům (cení si těch českých panovníků, kteří se stavěli negativně německému živlu a naopak).
Do bádání po autorovi výrazně zasáhla česká barokní historiografie, když s tímto dílem spojila jakéhosi boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského uváděného v Hájkově kronice jako pramen (nejprve Tomáš Pešina z Čechorodu, pozdě s ním souhlasil i Bohuslav Balbín). Ačkoliv dnes panují pochybnosti, zdali někdo takový vůbec existoval, zůstalo toto jméno v názvu jako obecně známé a užívané. Tvrzení o Dalimilovi přejal Gelasius Dobner. Naopak první, kdo Dalimilovo autorství zpochybnil, byl František Faustin Procházka. Josef Jireček uvedl, že by to mohl být nějaký johanitský rytíř (vzhledem k tomu, že autor prohlašuje, že boje o království v letech 1309–1310 sledoval z Malé Strany, kde existovala johanitská komenda Panny Marie) a že pocházel z rodu Ronovců, Josef Vítězslav Šimák ztotožnil autora s Hynkem Žákem z Dubé, proti tomu se postavil Josef Beran a tvrdil, že jím mohl být Havel z Lemberka, vnuk sv. Zdislavy. František Michálek Bartoš souhlasil s tím, že se jednalo o johanitu, ale jeho poslední místo pobytu přesunul do Mladé Boleslavi. M. Očadlík identifikoval Dalimila jako Jana IV. z Dražic. Zdeněk Kristen vyvrátil, že by se mohlo jednat o kněze, na něho navázal Zdeněk Fiala a uvádí, že to byl buď vzdělaný laický šlechtic, nebo ještě spíše duchovní nižšího svěcení v šlechtických službách.[1] Zatím poslední hypotézu vyslovil Tomáš Edel s tím, že autorem kroniky je johanitský komtur Jindřich z Varnsdorfu v žitavské komendě.[2] Ovšem i tato teorie obsahuje řadu napadnutelných tvrzení.[3]
Hned v úvodu si klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbená vyprávění cizích rytířských osudů. Na mnoha místech vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami (jmenovitě Němkami) a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině. V tomto směru je kronika předkládána jako důkaz, že dějiny nacionalismu nepočínají až 18. stoletím.
V úvodu autor uvádí ze všech pramenů, které používal, pouze pět kronik: kroniku boleslavskou, pražskou, břevnovskou, opatovickou a vyšehradskou (k tomu v textu ještě přidává kroniku moravskou a německou). Byla učiněna řada pokusů směřujících k identifikaci těchto pramenů, ale ne všechny jsou zcela jednoznačné. Předpokládá se, že pražská a břevnovská kronika jsou buď dva rukopisy Kosmovy kroniky, nebo označení dvou knih této kroniky. Opatovická kronika jsou nejspíš tzv. Anály hradištsko-opatovické. U vyšehradské kroniky (téměř určitě to není tzv. Kanovník vyšehradský, kterého autor přímo neznal) existuje také domněnka, že by to mohly být anály vedené u vyšehradského kostela,[4] Tomáš Edel upozornil, že vzhledem by to mohla být také Jarlochova kronika, čemuž by napovídal fakt, že tzv. Dalimil si této kroniky nejméně vážil (Jarloch zastával proněmecké postoje).[5] Prvně uvedená boleslavská kronika se Dalimilovi nejvíce líbila a také z ní nejvíce vycházel, což vedlo již Josefa Dobrovského ke konstatování, že se muselo jednat o Kosmovu kroniku, později se objevily názory, že se mohlo jednat o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky s dodatky,[6] Edel se domníval, že se spíše jednalo o falešnou autoritu, kterou se Dalimil snažil podpořit kontroverzní výroky.[7] Moravská kronika nebyla identifikována a německá by mohla být rytířská báseň.
Tzv. Dalimil nepochybně vycházel také z pramenů, které nikde neuvádí, což bylo v jeho době běžné. Vedle zmíněných pramenů to bylo nepochybně ústní podání kmenových, místních a erbovních pověstí. Dále se zdá, že pro popis života sv. Václava znal legendu Oriente iam sole I, Edel se také domníval, že znal Voraginovu Legendu aureu, která se dodnes nedochovala a obsahovala články o třech českých světcích, o Václavovi, Ludmile a Vojtěchovi, dále možná znal kroniku Jindřicha Heimburského a Oty Durynského.[8]
Kronika obsahuje celkem 106 kapitol. Na začátku líčí stavbu babylónské věže, následující boží trest, zmatení jazyků a rozchod lidí do různých částí světa. Pokračuje chronologicky řazenými příběhy z historie Čech počínaje osídlením našeho území praotcem Čechem, pověstmi o Libušině proroctví[nedostupný zdroj], o Přemyslu Oráčovi a o Dívčí válce. Končí v období vlády Jana Lucemburského v roce svého dopsání (1314), existuje ale i několik pozdějších dodatků (zejména z let 1315 a 1316), které však patrně nenapsal původní autor.
Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.
Ukázka (přebásněno do moderní češtiny):
„ | 41. kapitola: O selské kněžně Boženě
lovil Oldřich, znenadání za jednou vsí nad říčkou spatřil selku mladičkou, jak v košili bez oplecka, bosa, umáčená všecka, pere. Byla krásná, milá, Oldřichu se zalíbila, že tvář měla čistou, něžnou. A tak učinil ji kněžnou. Ona kněžna dokonalá Božena se jmenovala. Oldřich nedbal nic, že páni to manželství jemu haní. Řek: „Tak už to v světě chodí, že se z chlapa šlechtic rodí a že sedlák nezřídce za otce má šlechtice. Stříbro poctu rodu vrací, chudý šlechtic jméno ztrácí. Pán i kmán jsou jedna krev, proto potlačte svůj hněv, že jsem si vzal za ženu prostou dívku Boženu. Ve mně každý pána hledá. Na Přemysla na praděda nejdříve však pomyslete, jenž z oráče na knížete povýšen byl. Všichni stejně počati jsme byli v ženě, ač pokládán za šlechtice je ten, kdo má stříbra více. Chci žít s českou selkou skrovnou spíše než s Němkou, s císařovnou. Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne. Vaše utrhačné řeči o hlouposti jenom svědčí. Jak u Němky byste, páni, chtěli prosit o zastání? Čeleď z Němec, z Němec mistři, Němkyně je na koni a mé děti, synci bystří, německy jen švadroní. Vidím, jak zem vadne, chřadne, jak Čech právo nemá řádné.“ Božena, ta přála právu, ctila lidi všeho stavu. Oldřichu pak selka zdravá dala syna Břetislava. |
“ |
Protože Dalimilova kronika se stala oblíbeným čtením, zachovala se v řadě opisů, z první poloviny 14. století pouze ve zlomcích, od druhé poloviny již v úplnosti. S tím souvisí existence několika recenzí.
Je znám veršovaný německý překlad z 40. let 14. století (Veršované letopisy) dochovaný v jediném rukopise z roku 1389, který se dnes nachází v Archivu Pražského hradu. Tomáš Edel se dokonce domníval, že by autor mohl být také Jindřich z Varnsdorfu.[9]
Německý překlad do prózy je znám ze tří rukopisů, nejstarší z roku 1444 a nejnovější z konce 16. století v Státní knihovně v Mnichově a z konce 15. století v Univerzitní knihovně v Lipsku.
Dlouhou dobu byla jediná zmínka o překladu Dalimilovy kroniky do latiny pouze pro dnes nedochovaný rukopis piaristy Remigia Maschata z 18. století, proto také nález Pařížského zlomku, středověkého zlomku latinského překladu Dalimilovy kroniky, vzbudil značnou pozornost. Dne 17. března 2005 na aukci v Paříži získala česká Národní knihovna tento zlomek za 339 000 eur. Zakoupený spisek je podle odborníků nejvzácnějším bohemikem, jaké se na trhu objevilo v posledních nejméně osmdesáti letech.[zdroj?] Obsahuje 24 bohatě ilustrovaných stránek o formátu přibližně A5. Pochází zřejmě ze třicátých nebo čtyřicátých let 14. století.
První vydání tiskem pořídil roku 1620 Pavel Ješín z Bezdězce. Po porážce na Bílé hoře byla většina výtisků zničena a kronika upadla na čas v zapomnění. Znovu vyšla až roku 1786 nákladem Františka Faustina Procházky, jednoho z prvních obrozeneckých buditelů. Kronika se tak znovu dostala do širšího oběhu a jistě zapůsobila na upevňující se národní vědomí.
V roce 1892 kroniku podle rukopisu Cambridgeského vydala Česká akademie.[10] V roce 1920 byla kronika přepsána v novém jazyce Václavem Flajšhansem. V roce 1947 vyšla kronika v prozaické formě, do které ji převedl a upravil Milan Maralík. V roce 1977 bylo vydáno další novočeské přebásnění od Marie Krčmové a Hany Vrbové. Poslední novočeský překlad (přebásnění) vydala Marie Bláhová, Kronika tak řečeného Dalimila, originál přeložila Marie Krčmová, přebásnila, doslov k překladu napsala a slovníček starších jmen a výrazů sestavila Hana Vrbová. Paseka, 2005. V roce 2006 byla vydána Národní knihovnou v Praze barevná kopie nově nalezeného iluminovaného zlomku Dalimilovy kroniky v latině.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.