rod jehličnanů From Wikipedia, the free encyclopedia
Dacrycarpus je rod jehličnatých stromů z čeledi nohoplodovitých. Zahrnuje 9 druhů, rozšířených v jihovýchodní Asii, Papuasii, na Novém Zélandu a v Tichomoří. Před ustanovením samostatného rodu byli jeho zástupci řazeni do rodu Podocarpus (nohoplod); typovým druhem je novozélandský Dacrycarpus dacrydioides.
 Dacrycarpus | |
|---|---|
 Kahikatea – Dacrycarpus dacrydioides | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | nahosemenné (Pinophyta) |
| Třída | jehličnany (Pinopsida) |
| Řád | borovicotvaré (Pinales) |
| Čeleď | nohoplodovité (Podocarpaceae) |
| Rod | Dacrycarpus de Laub., 1969 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Obvykle dvoudomé, stálezelené, mohutné stromy, zřídka též keře, dorůstající výšek 2–4–30–50 metrů a průměru kmene až 2 metry. Kmen a větve jsou pokryty hrubou, tmavě hnědou až téměř černou, s věkem šedivějící a šupinovitě se odlupující borkou. Olistění je trojího typu: kromě klasicky dvouřadě uspořádaných jehlic též drobné šupiny a na bočních a plodných větvích dospělých jedinců ploché, rovné či srpovitě zahnuté, přitisklé nebo odstávající jehličky vyrůstající spirálovitě kolem větve. Koruna je kuželovitá nebo válcovitá, u starých jedinců je mohutný kmen často až do poloviny i více bez větví.
Samčí šištice jsou drobné, o rozměrech 3–10 mm, kuželovité, později válcovité, vyrůstající jednotlivě nebo v párech na krátkých stopkách. Samičí jsou jednotlivé, na šupinatých stopkách. Skládají se z několika semenných šupin, z nichž obvykle pouze jedna je oplozena a vyvíjí se dále v semeno pokryté epimatiem; neoplozené šupiny srůstají a formují tzv. podocarpium, které je ve zralosti nápadně barevné (často červené nebio oranžové), dužnaté a slouží k přilákání živočichů, nejčastěji ptáků, kteří je konzumují a přispívají tak k rozšiřování semen.[1]
Často se vyskytují ve vysokohorských polohách, od horských lesů až po subalpínské křoviny, blízko hranice lesa, kde vytvářejí parkově roztroušené porosty, dále v primárních i sekundárních deštných lesích tropů, ve vlhkých mechových lesích a řídkých porostech stromových kapradin, podél vodních toků, někdy též v mokřinách a močálech. Mnohde jsou dominantním stromovým druhem, jinde vytvářejí porosty společně s pabuky, nohoplody, pazeravci (Libocedrus) a dalšími. Ve všech oblastech areálu preferují bohaté srážky a průměrné teploty neklesající ani v zimě pod 10 °C.
Areál rozšíření sahá od jižní Číny a Indočíny přes ostrovy Indonésie a Filipíny po Nový Zéland, Novou Kaledonii a západní Tichomoří. Největší diverzity rod dosahuje na Nové Guineji, kde roste 5 druhů.[1]
Fosilní zástupci jsou známi též z Antarktidy, Austrálie a Jižní Ameriky (Patagonie), kde se rod vyskytoval ve svrchní křídě a raných třetihorách.[1]
V minulosti byly stromy rodu Dacrycarpus, především D. dacrydioides, káceny pro dřevo, které je světlé, jemné, snano opracovatelné, bez pryskyřičného zápachu, ovšem nepříliš trvanlivé; nadměrná těžba v 19. století způsobila devastaci rozlehlých starých porostů. Novozélandskými Maory byl tento strom, nazývaný kahikatea, využíván na stavbu kánoí, výrobu zbraní a loučí, pryskyřice se žvýkala jako žvýkačka, z popela se vyráběla barva na tetování. Byly konzumovány zralé plody a odvar z listů byl využíván v tradiční medicíně. Významné místo měl i v maorské mytologii, kde byl považován za dítě bohů Taneho a Hiny.[2]
V tropech a subtropech jsou mnohé druhy pěstovány jako okrasné stromy v parcích a zahradách, oceňovány jsou též pro tvorbu bonsají. S úspěchem je používat pro zalesňování degradovaných vykácených ploch.[3]
V českých botanických zahradách se s tímto taxonem lze setkat jen výjimečně, například v Liberci nebo v Praze.[4]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
