Clam-Gallasův palác (Praha)
palác v Praze na Starém Městě From Wikipedia, the free encyclopedia
palác v Praze na Starém Městě From Wikipedia, the free encyclopedia
Clam-Gallasův nebo také Clam-Gallasovský palác je významná barokní palácová stavba v Praze na Starém Městě, situovaná ve významné centrální poloze na tzv. královské cestě. Palác má číslo popisné 158-I a tvoří blok na nároží ulice Husova (č.o. 20) a Mariánského náměstí (č.o. 3), u ústí ulice Linhartská. Z boční a zadní strany na něj navazují domy v Karlově ulici, na Malém náměstí a v ulici U Radnice.
Clam-Gallasův palác v Praze | |
---|---|
Nádvoří Clam-Gallasova paláce | |
Účel stavby | |
Městské sídlo rodu Clam-Gallasů | |
Základní informace | |
Sloh | Baroko |
Architekti | Johann Bernhard Fischer z Erlachu |
Výstavba | 18. století |
Materiál | Zdivo |
Stavebník | Jan Václav z Gallasu |
Další majitelé | Clam-Gallasové |
Současný majitel | Hlavní město Praha |
Pojmenováno po | Clam-Gallasové |
Poloha | |
Adresa | Husova 158/20 Mariánské náměstí 158/3 Praha 1, Staré Město 110 00 Praha 1, Česko |
Ulice | Husova, Mariánské náměstí a Linhartská |
Souřadnice | 50°5′11,59″ s. š., 14°25′5,3″ v. d. |
Další informace | |
Rejstříkové číslo památky | 38155/1-2 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Na místě jižní části paláce stával ve 14. století dům, přestavěný roku 1351 pro moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. Po jeho smrti byl palác pronajímán pražským patricijům. Z původního domu se zachoval klenutý prostor sklepa (původně přízemí) v jižní části objektu. V 15. století patřil palác rodině zlatníka Otlína, proto byl nazýván Otlovský dům.[1] Po majiteli z let 1499–1535 se dům nazýval Samuelovský.
Počátkem 17. století byl dům přestavěn na renesanční palác šlechtické rodiny Kinských, který po zavraždění Valdštejnova pobočníka Viléma Kinského v Chebu v roce 1634 císař zkonfiskoval a daroval císařskému generálovi Matyáši Gallasovi de Campo, pro kterého dům v letech 1685-1693 přestavěl Giacomo Antonio Canevalle v raně barokním slohu. Jeho vnuk Jan Václav z Gallasu v něm v letech 1690–1719 realizoval složitý architektonický projekt. Nejdříve přikoupil několik sousedních domů a parcel a na jejich místě dal vybudovat tříkřídlý barokní palác. Roku 1713 do Prahy povolal z Vídně císařského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Ten již roku 1714 dodal projekt (jehož výkresy a rytinu fasády později vydal knižně ve svazku svých návrhů). Stavba byla svěřena dvěma stavitelům, z nichž jménem je znám jen Tomáš Haffenecker. Současně byly zahájeny kamenické práce dvěma osově umístěnými mohutnými portály, s dvojicí gigantů (atlantů) a plastickými reliéfy Matyáše Brauna, kterými se palác řadí k nejpůsobivějším dílům pražského baroka. Vnitřek paláce je ukázkou velkolepého panského sídla svého budovatele. Palác byl v hrubé stavbě dokončen v roce smrti císařského diplomata a krátce neapolského místokrále, hraběte Jana Václava z Gallasu. Stavebník jej vybudoval jako symbol domácí reprezentace dvorské šlechty na nejvyšší úrovni bydlení vídeňského dvora.
Jeho dědicové, hlavně Filip Josef Gallas ve 20. letech 18. století, a nakonec Kristián Filip z Clam-Gallasu v závěru 18. století, dokončili vnitřní výzdobu a zařízení budovy, dali také upravit prostor soukromého divadla. V severním sousedství paláce stával gotický kostel Panny Marie Na louži s farou, farní školou a hřbitovem. Po jejich zrušení a zboření v roce 1791 byl areál paláce rozšířen o ohradní zeď do Mariánského náměstí a kašnu s nikou, do níž byla umístěna Prachnerova socha dívky, zvaná lidově Terezka. Část pozemku do poloviny 19. století zabírala Ringhofferova kotlárna.
Palác sloužil jako hlavní městská rezidence rodu Gallasů (od roku 1757 Clam-Gallasů). Dále tu bylo jejich divadlo, plesové i koncertní sály, v nichž díky Kristiánu Kryštofovi z Clam-Gallasu (1771–1838) vystoupili například Josefína Dušková a Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1787, nebo Ludwig van Beethoven roku 1796. Tehdy byly interiéry prvního a druhého patra upraveny podle projektu Františka Hegera. Poslední úpravy v duchu druhého rokoka proběhly za Eduarda Clam-Gallase (1805–1891), který žil většinou ve Vídni, a proto palác pronajímal. K nájemcům patřili hrabě Hugo Wurmbrand, zemský advokát JUDr. Vilém Körbel nebo Německá technika.
Koncem roku 1918 bylo v budově umístěno první ministerstvo financí Československa. Roku 1945 byl palác znárodněn.
Původní monumentální a reprezentativní pozdně barokní šlechtická rezidence od roku 1993 patří Magistrátu města Prahy. Po požáru Staroměstské radnice v květnu roku 1945 se zde usídlil Archiv hlavního města Prahy, jehož fondy, kanceláře i badatelny byly v letech 1990–2017 postupně zcela vystěhovány do nového areálu na Chodovci v Praze 4. Od roku 1993 se uskutečnila částečná rekonstrukce interiérů. Nyní magistrát plánuje druhou etapu obnovy;[2] zatím tu pořádá různé kulturní a společenské akce, výstavy, odborné konference, ale i karnevaly a sály si lze najmout i pro privátní akce.
Nynější podoba paláce pochází z let 1711–1715, kdy jeho tehdejší majitel rakouský diplomat hrabě Jan Václav z Gallasu hledal výraz pro reprezentaci českého patriota na nejvyšší úrovni soudobého stavitelství a oslovil jednoho z nejlepších evropských barokních architektů oné doby, Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Průčelí je omezeno úzkou ulicí, proto je členěno jen plochými rizality; bývá srovnáváno s klasicizující francouzskou architekturou Françoise Mansarta a přirovnáváno k dalšímu Fischerovu projektu, vídeňskému Zimnímu paláci Evžena Savojského. Sochařskou výzdobu obou osově symetrických portálů, stejně jako kašny a schodiště provedl Matyáš Bernard Braun se svou pražskou dílnou, kamenické práce vedl císařský dvorní kameník Giovanni Pietro della Torre.
Jednotící ideou sochařské a malířské výzdoby je oslava síly, hrdinství a vzdělanosti majitelů. Sílu symbolizují sochařské práce: atlanti v průčelí nesoucí římsu portálu, s výjevy sedmi hrdinských činů Héraklových na soklech. Pohled průjezdem do 1. nádvoří uzavírá kašna s postavou Tritona s velkou mušlí v rukou. Je to dílo Matyáše Bernarda Brauna (kolem r. 1730), koncem 18. století upravené zídkou s mříží, na níž je emblém s iniciálami CCG Kristiána Clam-Gallase pod hraběcí korunkou. Hlavní schodiště má nízké schody, aby jimi návštěvníci mohli vyjet až do pater na koni.[zdroj?] Bylo vybudováno v letech 1727–1729, balustráda a zábradlí jsou tesané z pískovce s reliéfy a vázami rovněž z Braunovy dílny. Na klenbě schodiště je vymalovaná freska Triumfu boha Apollóna ve slunečním voze s čtyřspřežím běloušů, který svým Světlem zahání mocnosti Temna a Času, představované třemi starci. Jde o dílo Carla Vincenza Carloneho a jeho dílny: perspektivními detaily architektury se na něm podílel jeho spolupracovník Gaetano Fanti, figury maloval Silvestro Fossati. Štukatury provedli Santino Bussi, G. G. Fiumberti a Rochus Bolla. Od Carla Carloneho jsou i malby bohů a bohyň na klenbách odpočívadel schodiště. Nejlepší práci Carlone odvedl ve dvou sálech 2. patra (tzv. piano nobile). V prvním vymaloval Shromáždění olympských bohů, které je variantou fresky provedené již předtím pro vídeňský palác Filipa Daun-Kinského. Druhý sál zdobí Korunování umění a věd: okřídlená Historie s knihou překonává čas reprezentovaný bohem Chronem, a na příkaz bohyně Athény je vyznamenána medailí na řetězu. Po stranách na obláčcích sedí alegorické postavy Malířství, Sochařství, Architektury, Hudby a Geometrie. Třetí freska v knihovně (později upravené na divadelní sál) představuje Nanebevzetí Ariadny a Jupiterův triumf nad giganty. Doprovází je Luna, Hélios a Hvězdy). Poslední malba zdobí Zrcadlový kabinet vedle knihovny ve druhém patře, sálek se štukováním a výzdobou ve slohu 2. rokoka z poloviny 19. století. Místnosti prvního patra jsou upraveny také rokokově.
Prostory paláce se staly oblíbenou kulisou filmařů.
1993 Svatba upírů, Režie: Jaroslav Soukup
2022 Il Boemo, Režie: Petr Václav
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.