rakousko-uherský generál a politik From Wikipedia, the free encyclopedia
Artur Maximilian von Bylandt-Rheidt (německy Arthur Maximilian Adrian Reichsgraf von Bylandt-Rheidt) (3. května 1821 Vídeň – 21. února 1891 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a politik. V c. k. armádě sloužil od roku 1837 a zúčastnil se několika válečných tažení. Jako důstojník dělostřelectva se zasloužil o prosazování novinek u technických složek vojska a zastával vysoké funkce ve vojenské správě. V letech 1876–1888 byl ministrem války Rakouska-Uherska a v armádě inicioval četné reformy. Dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1882) a byl rytířem Řádu zlatého rouna (1887).
| Artur Maximilian von Bylandt-Rheidt | |
|---|---|
 Artur Maximilian hrabě Bylandt-Rheidt | |
| ministr války Rakouska-Uherska | |
| Ve funkci: 21. června 1876 – 16. března 1888 | |
| Předchůdce | Alexander von Koller |
| Nástupce | Ferdinand von Bauer |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko |
| Hodnost | polní zbrojmistr (1882), polní podmaršál (1875), generálmajor (1869) |
| Narození | 3. května 1821 Vídeň  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 21. února 1891 (ve věku 69 let) Vídeň Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Hietzingský hřbitov (48°10′39″ s. š., 16°17′57″ v. d.) |
| Titul | říšský hrabě |
| Choť | Marie Anna Harbuval-Chamaré |
| Rodiče | Ferdinand von Bylandt-Rheidt a Adelheid von Mikusch und Buchberg |
| Děti | Artur Bylandt-Rheidt |
| Profese | politik |
| Ocenění | Řád zlatého rouna (1887) |
| Commons | Artur Maximilian von Bylandt-Rheidt |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pocházel ze starého šlechtického rodu z Porýní, narodil se jako jediný syn hraběte Ferdinanda Karla Bylandt-Rheidta (1796–1862).[1][2] Do armády vstoupil jako kadet v roce 1837 k 26. pěšímu pluku,[3] poté byl poručíkem u 2. dělostřeleckého pluku ve Vídni. V revolučních letech 1848–1849 bojoval v Uhrách Jako štábní důstojník v hodnosti majora 1. dělostřeleckého pluku se později zúčastnil války se Sardinií.[4] V hodnosti plukovníka byl od roku 1864 šéfem dělostřeleckého výboru na ministerstvu války. Za prusko-rakouské války byl přidělen k vrchnímu velení dělostřelectva (1866). Po válce se mu podařilo v rakouské armádě prosadit zavedení zadovek, které podporoval již dříve v dánsko-německé válce. V roce 1869 byl povýšen do hodnosti generálmajora a poté několik let zastával funkci prezidenta Technicko-správního vojenského výboru na ministerstvu války (1869–1876).[5] V roce 1875 dosáhl hodnosti polního podmaršála (Feldmarschalleutnant).[6][7][8]
Od 21. června 1876 do 16. března 1888 zastával post ministra války Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání).[9] Zasloužil se o reformy armády.[7] Zvýšil armádní rozpočet ze 100 na 117 milionů zlatých. Zvýšil rozsah branné povinnosti o 10 let, zjednodušil správu armády. Byl stoupencem zachování němčiny jako jediného jazyka rakousko-uherské armády a odmítal decentralizaci kompetencí v oblasti železniční dopravy. Zároveň odmítal etnický šovinismus.[6] V roce 1879 zorganizoval dobrovolnou zdravotní službu v armádě a realizoval také reformu vojenského školství. V roce 1882 byl počet pluků pěchoty zvýšen z 80 na 102 a ve stejné době došlo k reorganizaci armády, kdy byla dosavadní zemská velitelství rozdělena pod patnáct armádních sborů a tato struktura přetrvala až do začátku první světové války. V roce 1884 byl zřízen telegrafní a železniční pluk a o rok později byla zavedena kavalerie v c. k. zeměbraně.[10] V roce 1882 dosáhl v armádě druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra.[11] Na funkci ministra války rezignoval 16. března 1888 a ke stejnému datu byl penzionován i u vojska.[12] Uplatnil se mimo jiné jako spisovatel a byl autorem několika odborných publikací v oboru dělostřelectva.
Poslední roky života strávil střídavými pobyty ve Vídni, Badenu a Bad Vöslau. Zemřel ve Vídni 21. února 1891 ve věku nedožitých sedmdesáti let a je pohřben na hřbitově v Hietzingu.
Od narození užíval titul hraběte, který jeho rodina získala již v roce 1678. S funkcí ministra války obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[13] Od roku 1870 byl čestným majitelem dělostřeleckého pluku č. 11 dislokovaného ve Lvově.[14] Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Nejvyššího ocenění dosáhl v roce 1887 jako rytíř Řádu zlatého rouna,[15] po odchodu do výslužby získal ještě velkokříž uherského Řádu sv. Štěpána (1888). Mimo jiné byl čestným členem Královské švédské akademie vojenských věd.[16]
velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1888)
Řád zlatého rouna (1887)
velkokříž Leopoldova řádu (1878)
Válečná medaile (1878)
Řád železné koruny I. třídy (1876)
Řád železné koruny II. třídy (1870)
Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1850).svg){kind=small}
Řád sv. Stanislava I. třídy (Rusko).svg){kind=small}
Řád svaté Anny III. třídy (Rusko)
velkokříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie)
velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)_-_ribbon_bar.png){kind=small}
velkokříž Řádu Takova (Srbsko)
Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko)
Řád Osmanie I. třídy (Osmanská říše)
Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
Řád knížete Danila I. I. třídy (Černá Hora)
Řád sv. Michaela (Bavorsko)
komandér Řádu čestné legie (Francie)V roce 1852 se v Praze oženil s hraběnkou Marií Harbuval-Chamaré (1832–1912), tímto sňatkem získal rodový palác na Malé Straně (Sněmovní č. p.16). Marie byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.[17] Z jejich manželství pocházely čtyři děti.[18] Ze synů vynikl prostřední Artur (1854–1915), který byl členem několika vlád jako ministr zemědělství, školství a vnitra.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
