český fotograf From Wikipedia, the free encyclopedia
Alexandr Paul (nebo Alexander Paul) (30. října 1907, Rakovník[1] – 1. prosince 1981, Praha) byl československý reportážní, dokumentární, a reklamní fotograf.
| Alexandr Paul | |
|---|---|
 Alexandr Paul, foto: Prokop Paul, 1961 | |
| Narození | 30. října 1907 Rakovník  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 1. prosince 1981 (ve věku 74 let) Praha  Československo |
| Povolání | fotograf |
| Příbuzní | Petr Paul (syn) Pavel Paul (syn) Prokop Paul (*1939) (syn) Alexandr Paul mladší (syn) |
| Vliv na | Prokop Paul (syn) Alexandr Paul mladší (syn) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Alexandr Paul se narodil v Rakovníku v pořadí čtvrtý ze šesti dětí Karlu Paulovi a Anně, rozené Wenzelové. Otec Karel, skladník u Buštěhradské dráhy, se s rodinou přestěhoval kolem roku 1913 do Prahy. Alexandr Paul začal základní studium v obecné škole na Smíchově, v měšťanské škole pokračoval (1918-1921) a „úplně ji dochodil, dostalo se mu tedy vzdělání dle § 17 Zákona o školách obecných. Přesahuje učební cíl školy obecné a tudíž propouští se ze školy“. Snem čtrnáctiletého chlapce bylo vyučit se leteckým mechanikem, v Hlavních leteckých dílnách letiště ve Kbelích ale zjistil, že by musel být již vyučeným automechanikem, aby mohl pomýšlet na leteckou specializaci. Zklamán, odpověděl na první pracovní inzerát, ten hledal sluhu do zavedeného fotografického atelieru FotoIDEAL Zelenka v Karlíně. Fotograf Jindřich Zelenka už po měsíci navrhl Karlu Paulovi, aby se jeho syn u něho vyučil fotografem. Po složení učňovské a posléze tovaryšské zkoušky Alexandr Paul krátce pracoval ve firmě Centropress, kde se seznámil se svými budoucími společníky, vedoucím oddělení dr. Pavlem Altschulem a vedoucím fotoateliéru Františkem Illkem. S nimi v roce 1931 uskutečnil zajímavý a zdařilý experiment, vytvořili fotografickou agenturu Press Photo Service, fotografové Illek a Paul; roku 1934 se Pavel Altschul osamostatnil a vydával ilustrovaný časopis Světozor (1933-1939). Firma PPS v Jungmannově ulici č. 37 patřila ve 30. letech 20. století k nejvýznamnějším českým studiím, udávajícím do značné míry tón v užité a reklamní fotografii a ve snímcích památek.[2] Fotografové Alexandr Paul a František Illek dokázali, že je možné tvořit “na zakázku” nekonformním prosazováním kvality snímků, vybočující z tehdejšího konfekčního střihu podobných atelierů. Alexandr Paul vedl patrně nejmodernější atelier své doby. Na počátku své kariéry pracovali v této agentuře někteří významní fotografové - Vilém Heckel, Jindřich Brok, Fred Kramer, Dagmar Hochová.
Alexandr Paul prosazoval směr moderní žurnalistiky v období 1930-1940 spolu s Pavlem Altschulem, Františkem Illkem, Karlem Hájkem, Václavem Jírů nebo Janem Lukasem.[3] Byl členem film–fotoskupiny Levé fronty, tzv. Fi-Fo (vznikla 1931), která v roce 1933 uskutečnila v Praze výstavu Mezinárodní výstava sociální fotografie . Od 30. let byl členem Umělecké besedy, v uměleckém prostředí výtvarníků, atelierů, architektů, i v dalších uměleckých oborech. Díky besednímu domu byl Alexandr Paul také spojen s počátky Osvobozeného divadla.[4] Vznikla jedinečná fotografická dokumentace všech inscenací Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha z let 1931-1938.[5] Beseda v meziválečném období pořádala významné výstavy, které nakonec vyvrcholily ve dvou přelomových akcích mezinárodního dosahu - Staré umění na Slovensku (1937) a monumentální výstava Umění v Čechách 17. a 18. století spolu se slavností Pražské baroko (1938).
Předválečné výstavy měly velký úspěch a vedly k myšlence ještě víc přiblížit výtvarné umění širokému okruhu veřejnosti. Pod záštitou Umělecké Besedy, z iniciativy Karla Šourka, prof. Čeňka Chyského a Alexandra Paula vznikala od roku 1940 edice, která by prezentovala výtvarné umění fotografickou technikou. Ve firmě, právě přejmenované na Fotografové Illek a Paul se začal uskutečňovat progresivní projekt: edice Documenta Bohemiae Artis Phototypica, soubory černobílých snímků významných památek, zhotovené přímo fotografickou cestou. Jednalo se o ojedinělý komplet nejen v tvorbě Alexandra Paula, ale v celé československé fotografii; začaly být systematicky mapovány kulturní a umělecké poklady Čech. Vznikly konvoluty Gotická plastika XIV. století v dómě sv. Víta v Praze (I. Přemyslovské náhrobky a poprsí svatých patronů českých, budovatelů a stavitelů chrámů), soubor 117 fotografií, tři soubory iluminovaných středověkých rukopisů kláštera v Rajhradě ze 14. století, současně také kolekce Denáry ze sbírek Národního muzea. Dále např. Boskovická bible, Doksany u Roudnice – románská krypta kostela Narození Panny Marie, Předklášteří u Tišnova, Kostel Matky Boží před Týnem, Emauzský klášter, různé lokality včetně Prahy. Nejrozsáhlejší komplet měl být věnován hradu Karlštejn, 300 až 400 snímků, s důrazem na Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže. Zpracování probíhalo mezi léty 1944 až 1945, poválečné události však neumožnily dokončení díla. Rok 1948 ukončil činnost firmy Illek a Paul a tím i edici Documenta Bohemiae Artis Phototypica.[6] Zakázka na podobné mapování památek Anglie již nemohla být realizována. Během činnosti edice byly vyexpedovány desítky tisíc fotografií v konvolutech i samostatně, k dnešnímu dni se dochovalo několik set originálů samostatných fotografií. Fotografové František Illek a Alexandr Paul se stali zakládajícími členy Svazu výtvarného umění, takže mohli dál v atelieru pracovat jako fotografové – výtvarníci.
Alexandr Paul pobýval se svou rodinou od konce třicátých let také v Čimelicích. K nim se vztahuje konvolut svitků fotografií, nalezených při vystěhování z paláce Adria, na nichž jedinečným způsobem zdokumentoval konec války – setkání německých, ruských a amerických vojsk. Na světové výstavě Expo 58 v Bruselu získal Alexandr Paul Diplome d'honneur a medaili za soubor velkoplošných barevných fotografií československých památek (3x1m). Ve 2. polovině 20. století se Alexandr Paul podílel svými černobílými i barevnými snímky uměleckohistorických památek, představujícími jeho poválečnou tvorbu, na řadě publikací o českém výtvarném umění. Spolupracoval například s historiky umění Viktorem Kotrbou, Josefem Krásou, Dobroslavou Menclovou, Jaromírem Neumannem, Emanuelem Poche a dalšími.
Roku 1956 si po vzájemné dohodě rozdělili s Františkem Illkem atelier a archiv; Alexandr Paul si z archivu ponechal negativy architektury, užitého a lidového umění, rovněž negativy prací svých přátel, kteří přicházeli do paláce Adria. V atelieru již postupně pracovala jeho manželka, Růžena Paulová, jako retušérka, synové, fotografové Petr, Pavel, Prokop a Alexander Paul mladší. Poslední výstavou v jeho životě byla výstava Umění doby posledních Přemyslovců, kterou připravil se svým synem Prokopem. V den otevření výstavy, 1. prosince 1981, zemřel.
Přátelé Alexandra Paula se převážně rekrutovali z okruhu členů Umělecké besedy. Na dobových fotografiích z proslulých maškarních bálů, z večírků a besed poznáváme Emila Fillu, Adolfa Hoffmeistera, Zdeňka Seydla, Toyen, Václava Rabase, Jana Baucha, Karla Pokorného, režiséra Jiřího Lehovce, Jana Wericha, redaktora Karla Šourka. S těmito umělci jej spojovaly jak pracovní příležitosti, návštěvy v atelieru v paláci Adria, tak i odpočinkové chvíle na výletech, nebo také na automobilových závodech. Snímky ze závodů 1000 mil československých, z Masarykova okruhu, závodu Zbraslav – Jíloviště a dalších, představují další profesní zájem brilantního reportážního fotografa.[7] Mezinárodního věhlasu dosáhl mj. svým souborem fotografií barokní architektury. Fotografie velké výstavy Český barok z roku 1969 (100 fotografií, Staroměstská radnice v Praze) byly v roce 2011 zachráněny a restaurovány jeho synem, Prokopem Paulem, který uspořádal z tohoto souboru v roce 2012 výstavu fotografií v Topičově salonu v Praze pod názvem Alexandr Paul – fotograf. V roce 2013 tvořil tento reprezentativní celek část retrospektivní výstavy Alexandr Paul – Legenda české fotografie, představené v Muzeu fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci.
Fotoarchiv a ateliér převzali Alexandrovi synové a dědici.[8]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
