Na česacím stroji se předkládá vrstva vláken s tloušťkou 320–420 g/m, ve které se sdružuje 20 až 32 pramenů připravených praním, mykáním a posukováním. Vrstva materiálu se zjemňuje, vlákna se urovnávají a asi 8 až 15% nejkratších odchází do odpadu jako výčesky. Ve 2. dekádě 21. století pracují stroje s hodinovým výkonem až 60 kg česance s jemností cca 20 g/m.[2][3]
Česance se
zpracovávají na (režněbílou) přízi ve vlastním provoze nebo se zasílají k jiným výrobcům příze.
barví a dále používají podobně jako nebarvený materiál.
potiskují a směsují družením na protahovacích strojích jako přípravná operace k výrobě viguré příze.
směsují na protahovacích strojích družením s prameny z umělých vláken vyrobených na konvertorech. Část směsových česanců se barví a obvykle dočesává (1–2% výčesků) nebo potiskuje.[3]
Ručním česáním se profesionálně zpracovávala část vláken z ovčí vlny až asi do konce 19. století. Česanec vznikal tak, že se z hrstí vyčesaných dlouhých vláken vytvořila stužka o délce cca 1 metr a šířce 15 cm. Zkušený pracovník vyrobil až 0,5 kg česanců za hodinu.[4]
Pro amatérskou ruční výrobu česanců se nabízejí na internetu různé návody a pomůcky.[5]
Až asi do poloviny 20. století se většina vln zpracovávala na okrouhlém česacím stroji (Noble). Princip: Dva otočné ojehlené kruhové rámy, na vnějším rámu (průměr cca 110 cm) zůstávají krátká vlákna, z vnitřního rámu se stahují dlouhá vlákna a tvoří česanec. Do stroje se přivádělo naráz 144 pramenů z praných a (bez předchozího mykání) posukovaných vláken, stroj dosahoval s ohledem na tehdejší stav techniky mimořádně vysoký výkon s výrobou až 45 kg česance za hodinu.[6]
V 21. století se ručně česají některé tzv. exotické vlny (šáhtúš, pašmína). Podrobnosti o výrobě česanců nebyly dosud publikovány.
(Malá) část lněných vláken se zpracovává na jemné česané příze. Technologie a strojní zařízení na výrobu česanců jsou podobné jako u česané vlny.[3]
Grömer: Prähistorische Textilkunst in Mitteleuropa. Geschichte des Handwerkes und der Kleidung vor den Römern, Verlag des Naturhistorischen Museums in Wien, 2010, ISBN 978-3-902421-50-0, str. 78