Zelený růst je koncept v ekonomické teorii a tvorbě politik, který se používá k popisu cest hospodářského růstu, které jsou udržitelné z hlediska životního prostředí.[1] Vychází z poznání, že dokud je ekonomický růst dominantním cílem, je nutné oddělit hospodářský růst od využívání zdrojů a nepříznivých dopadů na životní prostředí. Zelený růst jako takový úzce souvisí s pojmy zelená ekonomika a nízkouhlíkový nebo udržitelný rozvoj. Hlavní hnací silou zeleného růstu je přechod na udržitelné energetické systémy. Zastánci politik zeleného růstu tvrdí, že dobře prováděné zelené politiky mohou vytvořit příležitosti pro zaměstnanost v odvětvích, jako jsou obnovitelné zdroje energie, ekologické zemědělství nebo udržitelné lesnictví.
.jpg)
Několik zemí a mezinárodních organizací, jako je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světová banka a OSN,[2] vypracovalo strategie zeleného růstu; jiné, jako například Globální institut zeleného růstu (GGGI), se této problematice věnují speciálně. Termín zelený růst se používá k popisu národních nebo mezinárodních strategií, například v rámci hospodářského oživení po recesi COVID-19, které je často formulováno jako zelené oživení.
Kritici zeleného růstu zdůrazňují, že přístupy k zelenému růstu plně nezohledňují základní změny ekonomických systémů, které jsou nutné k řešení klimatické krize, krize biologické rozmanitosti a dalšího zhoršování životního prostředí. Kritici místo toho poukazují na alternativní rámce pro ekonomickou změnu, jako je oběhové hospodářství, hospodářství v ustáleném stavu, nerůst, ekonomika koblihy a další.[3]
Terminologie
Zelený růst a související koncepty vycházejí ze zjištění, že hospodářský růst v posledních 250 letech probíhal z velké části na úkor životního prostředí, na němž jsou hospodářské činnosti závislé. Koncepce zeleného růstu předpokládá, že hospodářský růst a rozvoj mohou pokračovat, zatímco se snižují související negativní dopady na životní prostředí, včetně změny klimatu, nebo že přírodní prostředí nadále poskytuje ekosystémové služby, což znamená, že dochází k oddělení.[4][5][6][7]
V souvislosti s decouplingem se rozlišuje mezi relativním a absolutním decouplingem: K relativnímu oddělení dochází tehdy, když tlak na životní prostředí stále roste, ale méně než hrubý domácí produkt (HDP). Při absolutním oddělení dochází k absolutnímu snížení využívání zdrojů nebo emisí, zatímco ekonomika roste.[8][9]
Další rozlišení se provádí na základě toho, co se bere v úvahu: oddělení hospodářského růstu od využívání zdrojů (resource decoupling) nebo od tlaku na životní prostředí (impact decoupling), různé ukazatele hospodářského růstu a tlaku na životní prostředí (např. využívání zdrojů, emise, ztráta biologické rozmanitosti), pouze na domácí úrovni nebo také dopady v rámci globálního hodnotového řetězce, celé hospodářství nebo jednotlivá odvětví (např. energetika, zemědělství), dočasné vs. trvalé oddělení nebo oddělení za účelem dosažení určitých cílů (např. omezení globálního oteplování na 1,5 °C nebo udržení se v rámci planetárních meze).[10][11]
Historie
Zatímco souvisejícím konceptům zeleného růstu, zelené ekonomiky a nízkouhlíkového rozvoje se v posledních letech věnuje stále větší mezinárodní pozornost, debata o rostoucím zhoršování životního prostředí v souvislosti s hospodářským růstem se vede již několik desetiletí. Diskutovalo se o ní například ve zprávě Římského klubu Meze růstu z roku 1972 a odrážela se v rovnici I = PAT, která byla vyvinuta na počátku 70. let 20. století. Následné chápání potřeby udržitelného rozvoje bylo v centru pozornosti Zprávy Brundtlandové z roku 1987 i Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) neboli Summitu Země v Riu de Janeiru v roce 1992.[12] Zpochybňována je Environmentální Kuznetsova křivka (EKC), která teoreticky tvrdí, že tlak na životní prostředí způsobený hospodářským růstem nejprve roste a poté se automaticky snižuje, částečně v důsledku terciarizace.[11] K dalším vlivným vývojovým tendencím patří práce ekonomů Nicholase Sterna a Williama Nordhause, které předkládají argumenty pro integraci environmentálních zájmů do ekonomických aktivit: Sternova zpráva o ekonomice změny klimatu z roku 2006 posuzovala ekonomické náklady a rizika změny klimatu a dospěla k závěru, že „přínosy důrazných a včasných opatření daleko převyšují ekonomické náklady nečinnosti“.[13]
Pojem „zelený růst“ pochází z asijsko-pacifického regionu a poprvé se objevil na páté ministerské konferenci o životním prostředí a rozvoji (MCED) v jihokorejském Soulu v roce 2005, kde byla založena síť Soulské iniciativy pro zelený růst. Od té doby se pozornost několika mezinárodních organizací zaměřila na zelený růst, částečně jako východisko z finanční krize v letech 2007–2008: Na žádost zemí zveřejnila OECD v roce 2011 strategii zeleného růstu[14] a v roce 2012 Světová banka, UNEP, OECD a GGGI zahájily činnost znalostní Platformy pro zelený růst (GGKP).
Související pojmy zelený růst, zelená ekonomika a nízkouhlíkový rozvoj jsou někdy různými organizacemi používány odlišně, ale také zaměnitelně. Některé organizace do svých definic zahrnují také sociální aspekty.[11][12]
Zaměstnanost
Zpráva „Růst uvnitř: Vize oběhového hospodářství pro konkurenceschopnou Evropu“ předpovídá, že existuje mnoho příležitostí v oblasti recyklace, výroby výrobků s delší životností a nabídky služeb údržby od výrobce.[15]
Podle Mezinárodní organizace práce by přechod na ekologičtější ekonomiku mohl do roku 2030 vytvořit celosvětově 24 milionů nových pracovních míst, pokud budou zavedeny správné politiky. Rovněž pokud by k přechodu na zelenou ekonomiku nedošlo, mohlo by do roku 2030 v důsledku tepelného stresu zaniknout 72 milionů pracovních míst na plný úvazek a zvýšení teploty by vedlo ke zkrácení dostupné pracovní doby, zejména v zemědělství.[16][17][18][19][20]
Podle zprávy Zelené aliance pro rok 2020 jsou programy pro vytváření pracovních míst s nejlepším poměrem ceny a výkonu ve Spojeném království: modernizace budov a vytváření cyklostezek; následují elektrické trajekty, továrny na baterie a zalesňování; a že by tyto programy vytvořily více pracovních míst než navrhované programy výstavby silnic.[21] Tvrdí také, že nové investice do obnovy přírody by mohly rychle vytvořit 10 000 nových pracovních míst.[22]
Metriky
Jednou z metrik běžně používaných k měření využívání zdrojů v ekonomikách je domácí spotřeba materiálu (DMC). Evropská unie například používá DMC k měření své produktivity zdrojů.[23] Na základě této metriky se tvrdí, že některé vyspělé země dosáhly relativního nebo dokonce absolutního oddělení spotřeby materiálů od hospodářského růstu.[24] DMC však nezohledňuje posun spotřeby zdrojů, který vyplývá z globálních dodavatelských řetězců, a proto je další navrhovanou metrikou materiálová stopa (MF).[24] Cílem MF je zahrnout využívání zdrojů od začátku výrobního řetězce až po jeho konec, tedy od místa, kde se suroviny těží, až po místo, kde se výrobek nebo služba spotřebovává.[24] Výzkumy založené na MF ukazují, že využívání zdrojů může v řadě zemí růst podobně jako HDP, jako je tomu například v případě EU-27 nebo členských zemí OECD.[24]
Zastánci a odpůrci
V České republice patří k hlavním stoupencům tradiční (neo)liberalistického modelu především bývalý prezident Václav Klaus a jeho spolupracovníci a názoroví stoupenci. Mezi jeho odpůrce, a tak protagonisty zeleného růstu a alternativních modelů pak například ekonom Tomáš Sedláček, Jan Keller, Vladimír Špidla a mnozí další. Ve světovém měřítku je pak jedním z hlavních průkopníků zeleného růstu ředitel direktorátu pro životní prostředí OECD Simon Upton.[25].
| „ | Zelený růst je klíčovým organizačním principem pro země, které se pokoušejí obnovit ekonomický růst, vytvořit pracovní místa zajištění vysoké kvality života. | “ |
| — Simon Upton | ||
Podle průzkumu v roce 2023, většina klimatických vědců nevěří v možnost zeleného růstu. Spíše půjde o nerůst.[26]
Odkazy
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
