Wittelsbachové

Wittelsbachové
Země	Bavorsko, Rýnská Falc, Svatá říše římská, Švédsko, Řecko
Tituly	císař Svaté říše římské; král bavorský; kurfiřt a vévoda bavorský; kurfiřt a falckrabě falcký; král norský; král švédský; král norský; král český; král řecký; velkokníže finský; vévoda v Bavorsku;
Zakladatel	Ota I. Bavorský
Rok založení	1180
Konec vlády	1918
Poslední vládce	Ludvík III. Bavorský
Současná hlava	František, vévoda bavorský
Větve rodu	Rýnská falckrabata Falc-Neumarkt Kryštof III. Bavorský; ; Falc-Simmer; Falcko-Zweibrücken Švédští králové; ; Falcko-Sulzbach kurfiřti falčtí; ; Falcko-Birkenfeld Bavorští králové Vévodové v Bavorsku; ; ; ; Bavorští vévodové Vévodové a kurfiřti bavorští; ;
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wittelsbachové (německy Haus Wittelsbach) jsou starý šlechtický rod německých knížat, jehož kořeny sahají do desátého století. Jejich vliv se soustřeďoval na území dnešního Německa, zejména na Rýnskou Falc (neboli Dolní Falc) a Bavorsko, kde jeho členové vládli jako vévodové a později od roku 1356 jako kurfiřti – nejprve jako falčtí kurfiřti a od roku 1623 i kurfiřti bavorští. Mezi lety 1583 až 1761 ovládali také kurfiřtství Kolínské. Roku 1806, na základě bratislavského míru (26. prosince 1805) a na znamení díků za vojenskou pomoc, povýšil francouzský císař Napoleon Bonaparte Bavorsko na království. Wittelsbachové pak v Bavorsku vládli jako králové až do roku 1918.

Stručná fakta Země, Tituly ...

Zavřít

Rodové jméno Wittelsbachů pochází někdy z období kolem roku 1115, kdy tento šlechtický rod, jehož původní titul zněl hrabata ze Scheyern, převzal své nové jméno po hradu Witelinspach, neboli Wittelsbach (potok u lesa – Bach bei einem Wald – ve staré němčině nikoli „Wald" ale „Wittu"). Hrad se nachází nad údolím řeky Paar u Aichachu, severovýchodně od Augsburgu.

Tři z Wittelsbachů, Ludvík IV. Bavor, Ruprecht I. a Karel VII. Albrecht, dosáhli na titul císaře a krále Svaté říše římské. Další Wittelsbachy můžeme v dějinách nalézt také na některých evropských trůnech, jako krále švédské, norské, dánské, české, bavorské či řecké.

Mezi nejznámější členy rodu v nedaleké minulosti patří např. pohádkový král Ludvík II. či matka rakouského císaře Františka Josefa I. Žofie a jeho manželka Alžběta (známější jako Sissi).

Thumb — znak hrabat Bogenů, později zděděný Wittelsbachy

Původ rodu je sporný. Podle některých pověstí sahá Wittelsbašský rod až ke Karlu Velikému. Důvěryhodnější prameny spojují Wittelsbachy s markrabětem Luitpoldem Bavorským († 907), jako vedlejší rodovou linii. Podle publikované genealogie rodu vydané v Rakousku roku 1931 začíná rodinná historie zhruba před 1000 lety hrabětem Otou I. Scheyernským.

Syn Luitpolda Bavorského, Arnulf Zlý, byl v roce 919 zvolen (proti-)králem, byl však nakonec poražen Jindřichem Saským a tak se spokojil s bavorským vévodstvím.

Po Arnulfově smrti roku 937 zapůjčil tehdejší král Ota Veliký vévodství Arnulfovu bratrovi Bertoldovi. Navíc oženil svého bratra Jindřicha s Arnulfovou sestrou Juditou (Jitkou), čímž později odůvodnil bratrův nárok na bavorské vévodství. Jindřich se také po Berchtoldově smrti vévodou stal.

Arnůlfův starší syn, Eberhard, byl vypovězen roku 938 ze země. Mladší, Arnulf (II.), však mohl zůstat a stal se bavorským falckrabětem. V roce 940 nechal postavit hrad Scheyern, podle nějž se jeho potomci nazývali hrabaty ze Scheyernu. Po určitou dobu držel Bavorsko mocný panovník Jindřich Lev. Poté, co zradil císaře Fridricha I. Barbarossu, mu bylo roku 1180 na říšském sněmu Bavorsko odebráno a dědičně toto území získal Ota I. Wittelsbach, císařův důvěrník a člen jeho družiny. Rod Wittelsbachů vládl od této chvíle Bavorsku až do roku 1918.

Ota I. Scheyernský(1014)
Ota II. Scheyernský († 1078)
Eckhard I. Scheyernský († před 11. květnem 1091)
Ota V. Scheyernský († 1156), falckrabě bavorský
hrabě Ota VIII. Scheyernský (1117–1183; známý také jako hrabě Ota V. z Wittelsbachu nebo falckrabě Ota VI. Bavorský nebo vévoda Ota I. Bavorský)

1180–1183: Ota I. (1117–1183)
1183–1231: Ludvík I. (1174–1231), syn Oty I.
1231–1253: Ota II. (1206–1253), syn Ludvíka I.

1253–1290: Jindřich XIII. = Jindřich I. Dolnobavorský (1235–1290)
1290–1312: Ota III. (1261–1312), 1305–1308 uherský král jako Béla V.
- od cca 1305–1310: společně s bratrem Štěpánem I.
- 1310–1312: s Otou IV. a Jindřichem XIV. (syn Štefana I.)
1312–1339: společně: Jindřich XIV., Ota IV. a Jindřich XV. (syn Oty III.)
1339–1340: Jan I. (syn Jindřicha XIV.)

1253–1294: Ludvík II. Krutý (1229–1294)

1294–1347: Ludvík IV. Bavor (1283–1347), od roku 1314 římsko-německý král, od 1328 císař Svaté říše římské

1340–1347: Ludvík IV. Bavor
1347–1351: vláda šesti synů císaře Ludvíka – Ludvík V. Bavorský, Štěpán II. Bavorský, Ludvík VI. Francouzský, Vilém I., Albrecht I. a Ota V. – pak byla území rozdělena na Horní Bavorsko-Tyrolsko, Braniborsko, Dolní Bavorsko-Landshot a Bavorsko-Holandsko-Hennegau

1347–1388 Vilém I., vládl také jako hrabě holandský, seelandský a hennegauský
1347–1404 Albrecht I. a Albrecht II. Wittelsbach † 1397, hrabě holandský, seelandský a hennegauský
1404–1417 Vilém II., hrabě holandský, seelandský a hennegauský
1404–1425 Jan III., hrabě holandský, seelandský a hennegauský, po něm byl Straubing rozdělen mezi ostatní rodové linie (Mnichovskou, Landshutskou a Ingolstadtskou)

1347–1361 Ludvík V., od roku 1342 také hrabě tyrolský a v letech 1322–1351 markrabě braniborský
1347–1350 Ludvík VI., v letech 1351–1365 markrabě a kurfiřt braniborský
1347–1350 Ota V., zvaný Prchlivý, 1351/1365–1373 markrabě a kurfiřt braniborský
1361–1363 Meinhard, také hrabě tyrolský jako Meinhard III., po jeho smrti připadla území Štěpánovi II.

1347–1375 Štěpán II.

V roce 1392 byla území rozdělena třemi syny Štěpána II. na Bavorsko-Mnichov, Bavorsko-Landshut a Bavorsko-Ingolstadt

1375–1413 Štěpán III.
1413–1443 Ludvík VII., zvaný Vousatý
1443–1445 Ludvík VIII., od roku 1447 vévoda bavorsko-landshutský

1375–1393 Bedřich, zvaný Bohatý
1393–1450 Jindřich XVI., zvaný Bohatý
1450–1479 Ludvík IX., zvaný Bohatý
1479–1503 Jiří, zvaný Bohatý , od roku 1503 vévoda bavorsko-mnichovský.

1375–1397 Jan II.
1397–1438 Arnošt
1397–1435 Vilém III.
1435–1441 Adolf, zvaný Spravedlivý
1438–1460 Albrecht III., zvaný Zbožný
1460–1463 Jan IV.
1463–1467 Zikmund, vévoda bavorsko-dachauský
1465–1508 Albrecht IV., zvaný Moudrý, spojil všechny bavorské rodové linie v roce 1503

1503–1508 Albrecht IV., zvaný Moudrý
1508–1550 Vilém IV.
1508–1545 Ludvík X. z Landshutu
1550–1579 Albrecht V.
1579–1598 Vilém V., zvaný Zbožný
1598–1651 Maxmilián I., od roku 1597 spoluvládce svého otce Viléma; díky zisku Falce se stal prvním bavorským kurfiřtem

Dne 25. února 1623 obdržel vévoda Maxmilián I. Falcké kurfiřtství.

1623–1651 Maxmilián I., od roku 1597 bavorský vévoda a od roku 1623 falcký kurfiřt.
1651–1679 Ferdinand Maria, v prvních letech vlády byla jeho poručnicí matka Marie Anna Habsburská (dcera císaře Ferdinanda II.).
1679–1726 Maxmilián II. Emanuel, generální místodržitel Nizozemí (1692–1706) a lucemburský vévoda (1712–1714)
1726–1745 Karel Albrecht, v letech 1742 až 1745 byl císařem Svaté říše římské, jako Karel VII..
1745–1777 Maxmilián III. Josef

Bavorská linie Wittelsbachů vymřela roku 1777 a dědictví přešlo na Karla Teodora z linie Falcko-Sulzbach, který už vládl jako falcký kurfiřt. Po smrti Karla Teodora roku 1799 nabyli Falcké kurfiřtství vévodové Zweibrückenští.

Od roku 1583 do roku 1761 obsadili bavorští Wittelsbachové Kolínské kurfiřtství (arcibiskupství) a další početná biskupství.

1583–1612 Arnošt
1612–1650 Ferdinand
1650–1688 Maxmilián Jindřich
1688–1723 Josef Klement
1723–1761 Klement August I.

1314–1347: Ludvík IV. Bavor
1400–1410: Ruprecht I.
1742–1745: Karel VII. Bavorský

1294–1317: Rudolf I. (1274–1319), rýnský falckrabě
1317–1327: Adolf I. (1300–1327), rýnský falckrabě
1329–1353: Rudolf II. Slepý (1306–1353), rýnský falckrabě
1353–1390: Ruprecht I., rýnský falckrabě a falcký kurfiřt

První falckrabě Rudolf I. se roku 1317 zřekl samostatnosti Falcka ve prospěch svého bratra císaře Ludvíka IV.. Jeho syn Rudolf II. Slepý získal dědičné země zpět roku 1329. Zlatou bulou císaře Karla IV. obdrželi roku 1356 Rýnská falckrabata od Karla IV. kurfiřtství.

Falcká linie Wittelsbachů obdržela roku 1356 kurfiřtství. Roku 1386 založil kurfiřt Ruprecht I. v Heidelbergu třetí německou univerzitu – Univerzita Ruprechta Karla.

Ruprecht III. Falcký byl sice říšskými kurfiřty zvolen římským králem (1400–1410), ale volbu uznávala pouze část říše. Po jeho smrti byla falcká linie rodu rozdělena na čtyři rodové linie – kurfiřtství falcké (Heidelberská linie), Falc-Neumarkt (vymřela 1443), Falc-Simmern a Falc-Mosbach-Neumarkt (vymřela 1499).

Z linie Falcko-Neumarktské pocházel Kryštof III. (1440–1448), král dánský, švédský a norský. Heidelberská linie vymřela roku 1559 Otou Jindřichem.

Kurfiřt Fridrich V. Falcký byl roku 1619 zvolen králem českým, korunu však ztratil po porážce na Bílé hoře a prchl do Holandska.

Falcké kurfiřtství bylo roku 1623 přeneseno do Bavorska a roku 1648 byla vytvořena dvě nová kurfiřtství, tím se kurfiřtství ve Falcku zachovalo.

Linie Pfalz-Simmern vymřela roku 1685 Karlem II., po které nastoupila linie Pfalz-Neuburg, která se roku 1569 oddělila od linie Zweibrükenské a roku 1614 získala vévodství Jülich a Berg; tu pak od roku 1614 následovala samostatná linie Falc-Sulzbach.

Ruprecht I., falcký kurfiřt 1353/54–1390
Ruprecht II., falcký kurfiřt 1390–1398
Ruprecht III., falcký kurfiřt 1398–1410, 1400–1410 římský král
Ludvík III., falcký kurfiřt 1410–1436
Ludvík IV., falcký kurfiřt 1436–1449
Fridrich I., falcký kurfiřt 1452–1476
Filip Falcký zvaný upřímný, falcký kurfiřt 1476–1508
Ludvík V., falcký kurfiřt 1508–1544
Fridrich II. Falcký, falcký kurfiřt 1544–1556
Ota Jindřich, falcký kurfiřt 1556–1559
Fridrich III., falcký kurfiřt 1559–1576
Ludvík VI., falcký kurfiřt 1576–1583
Fridrich IV., falcký kurfiřt 1583–1610
Fridrich V., falcký kurfiřt 1610–1632

Mezi lety 1623 a 1649 ztratila Falc kurfiřtství ve prospěch bavorského vévody Maxmiliána I. Bavorského.

Karel I. Ludvík, falcký kurfiřt 1649–1680
Karel II., falcký kurfiřt 1680–1685
Filip Vilém, falcký kurfiřt 1685–1690
Jan Vilém, falcký kurfiřt 1690–1716
Karel III. Filip, falcký kurfiřt 1716–1742
Karel IV. Filip Teodor, falcký kurfiřt 1743–1777, 1777–1799 po vymření bavorských Wittelsbachů také kurfiřt bavorský.

Po smrti krále Ruprechta roku 1410 vznikla linie Simmern-Zweibrücken, která se roku 1444 rozdělila na linii Simmern-Sponheim a Zweibrücken-Veldenz. Díky linii Falc-Zweibrücken-Kleeburg získali Wittelsbachové opět švédský trůn (1654–1720).

1654–1660: Karel X. Gustav
1660–1697: Karel XI.
1697–1718: Karel XII.
1718–1720: Ulrika Eleonora

Posledním vévodou z Zweibrückenu byl v roce 1795 Maxmilián Josef, vévoda bez vévodství, protože francouzské revoluční vojsko vévodství obsadilo. Roku 1799 nastoupil v Mnichové Maxmilián Josef jako kurfiřt.

1777–1799: Karel II. (IV.) Teodor
1799–1825: Maxmilián IV.

Po vymření linie Falc-Sulzbach roku 1799 se následníkem Karla IV. Teodora stal Maxmilián IV. (Falc-Zweibrücken-Birkenfeld-Bischweiler). Roku 1806 se Bavorské kurfiřtství stalo královstvím a Wittelsbachové vládli až do roku 1918. K bavorské královské linii patří:

Maxmilián I. Josef (1806–1825)
Ludvík I. (1825–1848)
Maxmilián II. (1848–1864)
Ludvík II. (1864–1886)
Otto I. Bavorský (1886–1916)
- princ regent Luitpold (1886–1912), za Ludvíka II. a Otu I.
- princ regent Ludvík (1912–1913), od roku 1913 jako král Ludvík III.
Ludvík III. (1913–1918), po abdikaci v roce 1918 rodina emigrovala

Z královského bavorského rodu Wittelsbachů pocházela také matka rakouského císaře Františka Josefa I. Žofie Bavorská, dcera krále Maxmiliána I. Josefa. Vedlejší linie Birkenfeld-Gelnhausen byla roku 1799 přejmenována na vévody v Bavorsku (in Bayern), z této linie pocházela rakouská císařovna Alžběta Bavorská (Sisi).