Bangladéš
stát v jižní Asii From Wikipedia, the free encyclopedia
Bangladéš, plným názvem Bangladéšská lidová republika (bengálsky গণপ্রজাতন্ত্রী বাংলাদেশ), je přímořský stát v jižní Asii v historickém Bengálsku, po němž nese název. Jeho sousedy jsou na západě, severu a východě Indie a na jihovýchodě Myanmar (Barma). Od Nepálu, Bhútánu a Číny je oddělen jen Siligurským koridorem, zvaným též Husí krk. Na jihu je obklopen Bengálským zálivem.
| Bangladéšská lidová republika গণপ্রজাতন্ত্রী বাংলাদেশ Gana Prajātantrī Bānglādesh Ganapradžátantrí Bángládéš | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Ámár šónár Bánglá (Mé zlaté Bengálsko) | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Dháka | ||
| Rozloha | 147 570 km² (92. na světě) z toho 7 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Mowdok Mual (1052 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +6 | ||
| Poloha | 24°1′ s. š., 89°52′ v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 164 082 818[1] (8. na světě, 2020) | ||
| Hustota zalidnění | 1095 ob. / km² (11. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,524 (nízký) (147. na světě, 2007) | ||
| Jazyk | bengálština (úřední), angličtina | ||
| Náboženství | muslimové 83 %, hinduisté 16 %, jiní 1 % (1998) | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | parlamentní republika | ||
| Vznik | 16. prosince 1971 (nezávislost na Pákistánu) | ||
| Prezident | Mohammed Shahabuddin | ||
| Šéf prozatímní vlády | Muhammad Júnus | ||
| Měna | bangladéšská taka (BDT) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 3 340[2] USD (147. na světě, 2015) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 050 BGD BD | ||
| MPZ | BD | ||
| Telefonní předvolba | +880 | ||
| Národní TLD | .bd | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
Hlavním a největším městem je Dháka, druhým největším je přístav Čitágáon. S počtem obyvatel 170 milionů je Bangladéš osmým nejlidnatějším státem světa, přičemž tento počet obyvatel obývá jen 144 tisíc kilometrů čtverečních, což z Bangladéše činí nejhustěji osídlený stát světa, pomineme-li městské a miniaturní státy. Oficiálním jazykem je bengálština. Většina obyvatel, okolo 90 procent, vyznává islám. Jde tedy o třetí největší zemi na světě s muslimskou většinou. Významná je též zhruba osmiprocentní hinduistická menšina. Ústava prohlašuje Bangladéš za sekulární stát, ale zároveň ustanovuje islám jako státní náboženství. Bengálci tvoří 98 % celkové populace, což z Bangladéše činí jeden z etnicky nejhomogennějších států na světě.
Vznikl roku 1971 odtržením od Pákistánu. Jde o unitární stát, ústavní republiku a parlamentní demokracii s westminsterským systémem správy, který je dědictvím britského kolonialismu. Země je rozdělena do osmi správních divizí a šedesáti čtyř okresů.
Ačkoli je často zdůrazňováno, že Bangladéš je chudá a rozvojová země, je to také jedna z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik na světě. Její hospodářství stále mohutní a podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) je z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly již 30. největším na planetě (k roku 2020). Jen šest států Evropské unie má ekonomiku větší. Při vyjádření per capita, tedy po vydělení tohoto výkonu obrovským počtem místních obyvatel, však je Bangladéš až 135. nejbohatší zemí světa, neboli, jinak řečeno, je 52. nejchudší ze 186 zemí, které MMF sleduje.
Název vznikl spojením dvou základů slov. Slovo "deš" se ovozuje od slova "deś", což znamená "země" nebo "kraj". Bengálci převzali své jméno od náčelníka Banga z kmene Bangů. Bangladéš tedy znamená "země Bengálců".
Přestože se můžeme setkat s tím, že se o Bangladéši hovoří v ženském rodě, podle Ústavu pro jazyk český je jediné přípustné skloňování podle rodu mužského.
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Bengálska.
Nalezené nástroje z doby kamenné naznačují, že území dnešního Bangladéše bylo osídleno lidmi již před 20 000 lety. Užití mědi je doloženo k době zhruba 2000 př. n. l.[3] Krátce poté začalo pěstování rýže. Etnické složení bylo zformováno okolo roku 1000 př. n. l. příchodem kmene mluvícího drávidským jazykem, který se nazýval Bang. Od jména tohoto kmene jsou odvozena všechna historická označení oblasti - Vanga, Banga, Bangala, Bangal, Bengálsko i Bangladéš.[4] Nejstaršími státními útvary v oblasti byly patrně království Gauda, o němž se píše v textu Mañjuśrīmūlakalpa, a které zřejmě existovalo ve 4. století př. n. l., snad souběžně existující království Vanga, nebo království Pundravardhana (či Pundra), o kterém se píše v Mahábháratě.[5] Jeho existence je nejjistější, hlavním městem byl Mahasthangarh.[6] Zbyly z něj jen ruiny, ale probíhá v něm archeologický průzkum a byl zde nalezen nejstarší nápis na území Bangladéše, pocházející ze 3. století př. n. l. Někdy v té době zaznamenali existenci oblasti i Evropané, antické zdroje hovoří o "království Gangaridai", které údajně odrazilo invazi Alexandra Velikého. Bývá ztotožňováno s královstvím Vanga, někteří archeologové se pokoušejí spojit tuto historii i s vykopávkami, jež v roce 1933 začaly u města Narsingdi.[7] Ty jsou spojovány rovněž s městem Souanagoura, které na svou mapu světa umístil Klaudios Ptolemaios. Římští geografové umisťovali do oblasti také velký přístav, mohlo by jít o dnešní Čitágáon.
Buddhisticko-hinduistická éra
Od 2. století př. n. l. bylo území součástí Maurjovské říše. V té době pronikl do Bengálska buddhismus a Bengálsko dokonce sloužilo jako základna buddhistické misie na Srí Lanku. Po úpadku Maurjovské říše v 6. století získalo východní Bengálsko poprvé v historii samostatnost. Království se nazývalo Samatata, ale bylo velmi závislé na sousední Guptovské říši.[8] Království bylo ovládnuto dynastií Varman, poté se ho podařilo ovládnout v 7. století Haršovi, který začal v oblasti budovat novou velkou říši. Krátce poté, někdy v 7. století nebo o něco později, území ovládl vládce Šašanka. Bengálská historiografie ho velmi vyzdvihuje a označuje ho za "prvního nezávislého krále Bengálska".[9] Má být tvůrcem bengálského kalendáře. Poté se moci chopili různé lokální dynastie. Nejvýznamnější byla buddhistická dynastie Pala, která oblast ovládala poměrně dlouho, zhruba v letech 750-1150. Za její vlády se zformovala bengálština a byl postaven klášter Sómapura Mahávihára, dnes nejvýznamnější bangladéšská památka. Pobýval v něm i proslulý čínský buddhistický mnich Süan-cang.
Palu poté vystřídala hinduistická dynastie Sena. Ta ovlivnila dějiny Bengálska zcela zásadně. Svým konzervativním hinduismem a striktním vyžadováním kastovních pravidel si znepřátelila místní obyvatelstvo. Velké množství Bengálců, zejména těch zařazených do nižších kast, tak začalo rezistovat konverzemi k islámu. Někdy se proto hovoří o specifickém, egalitářském rysu bengálského islámu.[10] Nová hinduistická dynastie, Déva, která vystřídala staré vládce, byla mnohem tolerantnější, ovšem šíření islámu se jí už zastavit nepodařilo.
Islamizace
Ten se nakonec prosadil i vojensky, na počátku 13. století, především díky turko-paštúnskému generálovi Muhammadu bin Bachtijarovi Khaljimu. Ten na severu Indie povraždil tisíce buddhistů, v Bengálsku měl však lépe připravenou půdu. Zhruba na jedno století se Bengálsko stalo součástí takřka "celoindického" Dillíského sultanátu. Roku 1352 vznikl Bengálský sultanát, který se omezoval na bengálské území, což bylo pro rozvoj oblasti příznivější. Hlavním městem se stala Gauḍa (zvaná též Gaur), významným centrem byl i Sunargaon, památkou na tuto éru je Bagerhat ("město mešit"). Bengálština v novém státě byla řečí většiny obyvatel, perština se stala řečí úřední a také řečí obchodu.
V 17. století byl ovšem stát pohlcen dalším "celoindickým" projektem, Mughalskou říší. Mughalové učinili nejdůležitějším městem Dháku. Udělali z ni hlavní město bengálské provincie.[11] A také významné obchodní centrum. Na obchodu s mušelínem se podílela hojně komunita Arménů, ale své základny měli v Bengálsku i Portugalci (tradičně, již od roku 1528 kontrolovali Čitágáon) a nově i Nizozemci - 40 procent jejich dovozu z Asie bylo z Bengálska, v sortimentu textilu to bylo 50 procent a v hedvábí dokonce 80 procent.[12] Významným odvětvím se stala též stavba lodí - odhaduje se, že se v Bengálsku vyrobilo v té době ročně v průměru desetkrát více lodí než v celé severní Americe. Odhaduje se též, že Bengálsko tvořilo asi polovinu hrubého domácího produktu celé říše. Část provincie zvaná Subah díky tomuto obchodu tak zbohatla, že místní lokální vládci, nawábové, se staly takřka nezávislými na centrální mughalské vládě. Stále více si také rozuměli s Evropany, s nimiž obchodovali. Památkou na mughalskou prosperitu je v Bangladéši především pevnost Lalbagh.
Mughalové pomáhali Francii během sedmileté války proti Britům. Přímým důsledkem byla bitva u Plassey, kde Britská východoindická společnost pod vedením Roberta Clivea 22. června 1757 rozhodujícím způsobem porazila bengálské vojsko a jeho francouzské spojence, a to i díky zradě Mir Džafara, vrchního velitele nawábské armády, který přeběhl k Britům za slib, že pod britskou správou bude jmenován bengálským nawábem. Britové tak ovládli Bengálsko, jako první území v Indii, a v příštích sto letech postupně i celou Indii.
Britská nadvláda
Roku 1760 se stalo Bengálsko britskou kolonií. Došlo k jakési refeudalizaci (systém zamindarů), avšak ještě závažnější bylo, že Britové podvázali "bengálský ekonomický zázrak". Ačkoli samotná Británie prožívala průmyslovou revoluci, v jí ovládnutém Bengálsku historikové rozpoznávají proces zvaný "deindustrializace Bengálska". Přímým důsledkem byl bengálský hladomor v roce 1770, který zahubil 10 milionů lidí, tedy až třetinu bengálské populace.[13] Na prohlubující se zaostalost se umírněně snažili reagovat představitelé "bengálské renesance" jako Rámmohan Ráj, žádající reformy a vzdělání.[14] Ale od počátku 19. století vypuklo i několik násilných povstání (nejznámější bylo to vedené Titumirem roku 1830). Britská vláda je všechny bez potíží potlačila. Několik měst v Bangladéši se účastnilo i indického povstání roku 1857. Po porážce povstání a plném ovládnutí Indického subkontinentu se začali Britové pokoušet pozvednout více i oblast Bengálska. Založili řadu škol, včetně univerzity. V roce 1862 byla postavena železnice. Některé přístavy byly deklarovány jako bezcelní, což rozhýbalo obchod. V 90. letech 19. století začala masivní elektrifikace, stavěly se i kanalizační systémy důležité pro udržení hygieny v již znovu silně obydlených oblastech. Historici soudí, že ve druhé polovině 19. století bylo Bengálsko nejvíce prosperující částí Britské Indie.[15]
V roce 1905 bylo Bengálsko rozděleno na západní hinduistickou a východní muslimskou část.[16] Rozdělení se setkalo s odporem, a tak bylo Bengálsko v roce 1915 opět sjednoceno. Pomalu se rodila moderní bengálská politika. Na počátku 20. století se po Morley-Mintově reformě (Indian Councils Act 1909) a reformě z roku 1919 (Government of India Act 1919) zvýšilo zastoupení Bengálců ve správě země. V roce 1913 byla založena Bengálská provinční muslimská liga s cílem prosazovat občanská práva. Během 20. let byla liga rozdělena na frakce, část podporovala radikální islamistické hnutí Chilafat, druhá část upřednostňovala spolupráci s Brity za účelem dosažení samosprávy. Jen menší segmenty bengálských elit byly ovlivněny atatürkovským sekularismem. Britská vláda v roce 1935 slíbila omezenou provinční autonomii. V roce 1937 bylo založeno Legislativní shromáždění Bengálska, největší zákonodárný sbor Britské Indie. Vzápětí vznikla první bengálská vláda, do jejího čela se postavil Abul Kasem Fazlul Huq. V roce 1940 Huq podpořil Lahorskou rezoluci, která předpokládala poválečný vznik nezávislých muslimských států v severozápadní a východní části subkontinentu. Huq zůstal v čele vlády až do osudného roku 1943. Vláda podle všeho v tom roce podcenila inflaci, která zasáhla bangladéšskou ekonomiku v důsledku druhé světové války. Výsledkem byl hladomor roku 1943, během nějž zemřely 3 miliony lidí a další miliony zchudly.[17] K hladomoru přispěla britská koloniální správa a vláda Winstona Churchilla, která exportovala potraviny z Indie bez ohledu na potřeby místního obyvatelstva.[17][18]
Součást Pákistánu
V roce 1946 zvítězila ve volbách Bengálská provinční muslimská liga, která získala 113 z 250 mandátů. Husejn Šaheed Suhrawardy, který vynaložil marné úsilí o zachování jednotného Bengálska, byl nakonec jeho posledním premiérem. V roce 1947 nechali Britové Britskou Indii svému osudu. Bengálsko bylo opět rozděleno podle náboženství. Převážně hinduistický západ připadl Indii a muslimský východ se stal součástí Islámské republiky Pákistán. Západní Pákistán byl vzdálen od východního přes 1500 km.
Východní Bengálsko, jehož hlavním městem se stala Dháka, bylo nejlidnatější provincií pákistánské federace. Bylo také nejvíce kosmopolitní z provincií Pákistánu. V roce 1950 zákonodárné shromáždění Východního Bengálska přijalo pozemkovou reformu, čímž zrušilo polofeudální zamindarský systém. Hnutí za bengálský jazyk, jež vzniklo roku 1952, bylo první známkou tření mezi geograficky oddělenými částmi Pákistánu. V roce 1955 bylo Východní Bengálsko v rámci snahy o unifikaci země přejmenováno na Východní Pákistán. Napětí stoupalo v celé zemi a pákistánská armáda v roce 1958 vojenským pučem na jedenáct let nastolila v celém Pákistánu vojenskou vládu.
Po převratu vzrostly politické represe, což rozdmýchalo bengálský nacionalismus a odpor vůči diktátu ze západní části země. Tento sentiment byl posílen kroky, jako byla stavba přehrady Kaptai a násilné vysídlení obyvatel kvůli ní. Podle Bengálců západní Pákistán praktikoval rozsáhlou ekonomickou diskriminaci východního Pákistánu: vyšší vládní výdaje v západní části země, finanční převody z východního do západního Pákistánu, využívání devizových přebytků východního Pákistánu k financování západního dovozu, a to vše navzdory tomu, že východní Pákistán vyprodukoval 70 procent pákistánských příjmů z vývozu, zejména díky svému vývozu juty a čaje.[19] Nesmírně citlivá byla i jazyková otázka, Pákistán zakázal bengálskou literaturu a hudbu ve státních médiích.[20] Nespokojenost vybublala na povrch v podobě bengálského povstání roku 1969.[21] Vojenský diktátor Ajub Chán jím byl sice přinucen k rezignaci, ale jeho nástupce Jahja Chán ihned znovu vyhlásil stanné právo. Olej do ohně přilil cyklón Bhola, který v roce 1970 zdevastoval pobřeží východního Pákistánu a zabil půl milionu lidí.[22] Ústřední vláda byla kritizována za špatnou reakci. Ve volbách v prosinci 1970 jasně zvítězila silně nacionalistická strana Awami (Lidová liga) žádající nezávislost Východního Bengálska. Získala 167 ze 169 křesel určených pro východ v pákistánském Národním shromáždění.
Nezávislost
Když západ Pákistánu neumožnil vůdci této strany Mudžíburu Rahmánovi převzít premiérský post východní provincie, propukly nepokoje. V Dháce se sešlo dvoumilionové shromáždění. 23. března byla prvně vztyčena bangladéšská vlajka, o dva dny později poslala vojenská junta na východ země armádu.[23] Rahmán byl zatčen a odvlečen do Karáčí. Před svým zatčením však o půlnoci 26. března vyhlásil nezávislost Bangladéše, což vyvolalo mohutné lidové povstání a partyzánskou válku známou jako bangladéšská válka za nezávislost. Partyzánská armáda se nazývala Muchti Bahini. Následné masakry prováděné pákistánskými vojáky Bangladéšané dnes označují za genocidu.[24] Odhady mrtvých se na obou stranách velmi liší, pohybují se od 300 000 až po 3 miliony. Miliony lidí také uprchly do Indie. Globální veřejné mínění se obrátilo proti Pákistánu. Tomu se nedařilo ani na bojišti – téměř celá země kromě hlavního města byla osvobozena bangladéšskými silami koncem listopadu. Po vstupu Indie do války byla v polovině prosince osvobozena i Dháka. Pod mezinárodním tlakem Pákistán pustil 8. ledna 1972 Rahmána z vězení. Indičtí vojáci zemi opustili 12. března 1972, tři měsíce po skončení války. Pákistán uznal Bangladéš v roce 1974, po nátlaku většiny muslimských zemí.
Ústavodárné shromáždění přijalo ústavu Bangladéše dne 4. listopadu 1972. Hovořila o sekulární, pluralitní parlamentní demokracii, obsahovala ovšem také odkazy na socialismus. Předseda vlády Rahmán ostatně záhy znárodnil hlavní průmyslová odvětví.[25] Bral si stále více pravomocí a jeho hospodářská politika nebyla úspěšná – v roce 1974 propukl hladomor. V lednu 1975 zavedl Rahmán vládu jedné strany, podle sovětského vzoru. Zakázal všechny noviny kromě čtyř státních tiskovin. Proti tomu však armáda uspořádala puč, během něhož byl Rahmán zavražděn. V roce 1977 se prezidentem stal šéf armády Ziaur Rahmín. Zprivatizoval průmyslová odvětví a uspořádal všeobecné volby v roce 1979. Vznikl poloprezidentský systém, v němž vládla Bangladéšská nacionalistická strana, a to až do roku 1982. V tom roce přišel další vojenský puč. Vládu vojáků smetlo až povstání roku 1990. V roce 1991 se konaly volby a byla obnovena demokracie.[26]
Demokratickému systému od té doby dominují strany vedené dvěma ženami, Národní strana vedená Bégam Chálidu Zijáovou a Lidová liga vedená Šajch Hasína Vadžídovou, dcerou Mudžíbura Rahmána.
Vlajka
Podrobnější informace naleznete v článku Bangladéšská vlajka.
Bangladéšská vlajka je tvořena zeleným listem o poměru stran 3:5 s červeným kruhovým polem, které je na zeleném pozadí posunuto mírně k žerdi.
Znak
Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Bangladéše.
Bangladéšský státní znak je tvořen leknínem, který je ze dvou stran ohraničen rýžovými snopy. Nad leknínem jsou čtyři hvězdy a tři spojené listy jutovníku.
Hymna
Podrobnější informace naleznete v článku Bangladéšská hymna.
Bangladéšská hymna je píseň Amar Shonar Bangla (česky Mé zlaté Bengálsko). Autorem hudby i textu je básník a skladatel Rabíndranáth Thákur (nositel Nobelovy ceny za literaturu), který je také autorem hudby a textu indické hymny.
Území leží ve společné říční deltě Gangy a Brahmaputry. S rozlohou okolo 105 000 km² je největší deltou na světě.[27] Žije v ní okolo 130 000 000 obyvatel. Přináší úrodné náplavy, ale také ničivé záplavy. Jižní část země leží na pobřeží Bengálského zálivu. Severozápad a střední část země tvoří náhorní plošiny Madhupur a Barind. Jediným místem, kde se povrch znatelněji zvedá, jsou Čittágongské hory na severovýchodě země. Podnebí ovlivňují monzuny, přinášející pravidelné a vydatné srážky. Velice časté jsou ničivé povodně a tajfuny, které pravidelně připravují místní obyvatele o obydlí. Cyklón Bhola v roce 1970 zahubil až 500 000 lidí. Další cyklón v roce 1991 usmrtil přes 140 000 lidí.[28][29] Bangladéš má 57 přeshraničních řek, což činí řešení problémů s vodou politicky komplikovaným. Bangladéš je převážně rovinatý. Většina území je níže než 12 metrů nad hladinou moře a odhaduje se, že asi 10% území by bylo zaplaveno, kdyby hladina moře vzrostla o jeden metr.[30] Bangladéšská voda je často kontaminována arsenem kvůli jeho vysokému obsahu v půdě - toxickému arsenu z pitné vody je vystaveno až 77 milionů lidí.[31] 17% země je pokryto lesy.
Mapa Bangladéše
Lodě zůstávají hlavním dopravním prostředkem
Satelitní snímek
Ústava stanovuje Bangladéš jako stát s parlamentní vládou, kterou má vést volený premiér.[32] Dlouhé období výjimečného stavu ale znemožnilo toto uspořádání státu uskutečnit.
Irene Khanová byla sedmou generální tajemnicí mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International (2001–2009).
Administrativní dělení
Bangladéš se dělí na 8 oblastí (bengálsky বিভাগ bibhága, pl. বিভাগে bibhágé, anglicky division), každé pojmenované podle svého správního střediska:[33]
- ঢাকা / Dháka / Dhaka
- চট্টগ্রাম / Čattagrám / Chittagong
- রাজশাহী / Rádžašáhí / Rajshahi
- বরিশাল / Barišál / Barisal
- খুলনা / Khulaná / Khulna
- সিলেট / Silét / Sylhet
- রংপুর / Rangpur / Rangpur
- ময়মনসিংহ / Mymensingh / Mymensingh
Relativně vysoké výnosy zemědělství neuživí vysoký přírůstek obyvatel. Podvýživa je běžným jevem. Země patří k nejchudším na světě, přestože podle FAOSTAT patří k největším producentům juty (2), rýže (4), ryb (5), tropického ovoce (5), brambor (11) a čaje (11) - číslo uvádí velikost v mezinárodním srovnání. Hlavními plodinami jsou rýže, kukuřice, pšenice a čaj, z technických plodin bavlník a juta, ze které se vyrábí pytlovina. Chová se drůbež a vodní buvoli, rozšířený je rovněž rybolov. K dopravě se používá říčních veletoků. Železnice a silnice jsou ve špatném stavu.
Mnoho Bangladéšanů pracuje v textilním průmyslu.[34] V roce 2013 si vyžádalo 1138 obětí zhroucení budovy Rana Plaza, kde si nechávaly vyrábět textilní zboží maloobchodní řetězce jako jsou Benetton nebo Carrefour.[35]
Specifickým druhem příjmů státního rozpočtu Bangladéše, hned po příjmech z oděvního průmyslu, jsou peníze plynoucí z OSN za vysílání bangladéšských vojáků a policistů do mírových misí. OSN přispívá vládě Bangladéše nejen kapitační platby za vojáky (cca 1000 USD za měsíc), ale i za používání vojenské techniky a vybavení (včetně nábytku).
,_Dhaka,_Bangladesh_NK.JPG)
Asi 75 % obyvatelstva žije na venkově. Počet obyvatel Bangladéše vzrostl z 44 milionů v roce 1951 na téměř 160 milionů v roce 2015.[36] V metropolitní oblasti Dháky žije až 16 milionů lidí. Bangladéš je tak nejhustěji osídleným státem světa (pokud pomineme malé ostrovní země a městské státy): na území jen o málo větším, než bylo prvorepublikové Československo se tísní více obyvatel než má např. Rusko, resp. asi dvojnásobek obyvatel Německa. Takové nakupení populace představuje problém při častých přírodních katastrofách a také velmi zatěžuje životní prostředí státu.
Bengálci tvoří drtivou většinu populace Bangladéše.
Náboženství
| Náboženství v Bangladéši[37] | ||||
|---|---|---|---|---|
| Náboženství | Procent | |||
| Islám | 86,6 % | |||
| Hinduismus | 12,1 % | |||
| Buddhismus | 0,6 % | |||
| Křesťanství | 0,4 % | |||
| Ostatní | 0,3 % | |||
Obyvatelé jsou z 87 % muslimové. Je tu velká menšina hinduistů (asi 12 % obyvatelstva). V regionu Čittágongských hor žijí domorodé kmeny, které vyznávají převážně buddhismus. V Bangladéši žije též několik set tisíc muslimských Rohingyů, kteří uprchli před pronásledováním v sousedním Myanmaru.
Umění
Národním básníkem Bangladéše byl Kazi Nazrul Islam.[38] Bangladéšané se hlásí i k nositeli Nobelovy cenu za literaturu Rabíndranáth Thákurovi, neboť byl etnický Bengálec a psal bengálsky. Za průkopnici bengálského feminismu je označována spisovatelka Begum Rokeyaová.[39] V exilu dnes působí feministická spisovatelka Taslima Nasrinová. V roce 1993 vyšla její kniha Lajja (Stud), jež pojednává o osudu hinduistické rodiny v Bangladéši, na které si vylévali zlost muslimští fundamentalisté po zničení jedné mešity v Indii. Kniha byla muslimy často veřejně pálena, bangladéšská vláda spisovatelku oficiálně obvinila z rouhání, byl jí zabaven pas a její knihy zakázány. Muslimští duchovní nad ní vyhlásili fatvu za kritiku Koránu. S pomocí Amnesty International, PEN klubu a vyslance Evropské unie vycestovala v roce 1994 z Bangladéše, získala azyl ve Švédsku.[40]
K nejvýznamnějším památkám v Bangladéši patří město Bagerhat zvané též město mešit. Bylo založeno v 15. století tureckým generálem Khanem Jahan Alim a bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.[41] Druhou bangladéšskou architektonickou památkou, jíž se této cti dostalo, je buddhistický klášter Sómapura Mahávihára vystavěný již na přelomu 8. a 9. století.[42] Dnes je možno spatřit jen jeho pozůstatky. Nacházejí se nedaleko města Paharpur. Příkladem mughalské architektury je pevnost Lalbagh.[43] Unikátem moderní architektury je Jatija Sangsad Bhaban, sídlo bangladéšského parlamentu, jež navrhl brutalistický americký architekt Louis Kahn, nebo národní mešita Baitul Mukarram. Významným architektem mrakodrapů byl Fazlur Rahman Khan.
Slavnosti nového roku - Mangal Šobhajatra - byly zapsány na seznam nehmotného kulturní dědictví UNESCO.[44] Stejně jako tradice potištěného mušelínu nazývaného Džamdani[45] a hudební tradice Baulů.[46]
Fotografie
Podrobnější informace naleznete v článku Fotografie v Bangladéši.
Začátek fotografie v Bangladéši spadá do roku 1971, kdy Bangladéš vyhrál válku za osvobození od Pákistánu. V té době byla nevyhnutelně nejvýznamnější fotografie z válečného období, což také značně pomohlo dokumentovat historii. Od války se fotografie a fotožurnalistika začleňují a pokrývají celou řadu témat včetně portrétů, krajiny, politiky, divoké přírody nebo módy. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Bangladéši vyvíjela za spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům Bangladéšanů ve světě fotografie do dnešních dní. Je pozoruhodné, že fotografie byla zavedena a rozvíjena jako institucionální a akademická disciplína prostřednictvím osobního úsilí, bez jakékoli zmínitelné pomoci nebo podpory ze strany vlády.
Věda
.jpg)
Na území Bangladéše se narodil významný vědec Džagadíščandra Bose. Ve fyzice se zabýval šířením rádiových vln a mikrovln, přičemž jako první člověk použil polovodič k detekci radiového signálu. V biologii přispěl především k výzkumu rostlin mj. jako vynálezce crescografu, přístroje na měření růstu rostlin.
Nejslavnějším bangladéšským sociálním vědcem je ekonom Muhammad Yunus (v latince též Júnus). Proslavil se velmi úspěšným konceptem mikroúvěru (poskytování drobných půjček chudým podnikatelům, kteří jsou málo kredibilní na to, aby získali úvěr od tradiční banky). Roku 2006 obdržel spolu s Grameen Bank, kterou založil, Nobelovu cenu za mír. Z banky ho však bangladéšská vláda donutila roku 2011 odejít.[47] V roce 2024 se Muhammad Yunus stal předsedou prozatimní vlády.[48]
V roce 2018 vyslal Bangladéš do vesmíru první geostacionární družici nazvanou Bangabandhu-1, když využil služeb americké společnosti SpaceX.[49] Družice byla pojmenována po Mudžíburovi Rahmánovi, zakladateli Bangladéše, který měl přízvisko Bangabandhu – přítel Bengálska.
Kuchyně
Podrobnější informace naleznete v článku Bangladéšská kuchyně.
Bangladéšská kuchyně je v mnoha ohledech velice podobná indické kuchyni, především v blízkosti hranic s Myanmarem byla ovlivněna také myanmarskou kuchyní. Bangladéšská kuchyně nevyužívá příliš masa, nejčastěji se ale používají ryby z řek a moře. Základní potravinou je rýže a luštěniny. Typickými jídly jsou kari, biryani, kebab, čapatí nebo čočkový dál. Mišti doi je slazený jogurt podávaný jako dezert.
Sport
Nejpopulárnějším sportem v Bangladéši je kriket. Bangladéšská kriketová reprezentace došla na světovém šampionátu nejdál do čtvrtfinále. Národním sportem je kabadi. Šachista Niaz Murshed se v roce 1987 stal prvním šachovým velmistrem v jižní Asii. Olympijských her se Bangladéš zúčastnil poprvé až roku 1984. Dosud (k roku 2018) se mu nepodařilo získat žádnou medaili.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
