Védy
rozsáhlý soubor náboženských textů sepsaný ve védském sanskrtu ve védském metru / From Wikipedia, the free encyclopedia
Védy (sanskrtsky वेद véda „vědění“, singulár maskulina) jsou rozsáhlý soubor náboženských textů sepsaný ve védském sanskrtu ve védském metru. Slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání.[1] Jejich vznik spadá do védského období starověké Indie, tedy přibližně do doby 1500–500 př. n. l., jež bylo následováno nahrazením védského náboženství klasickým hinduismem, i poté však byly tyto texty chápány jako nejvýznamnější svatá písma. Védy si uchovaly významné místo v indickém myšlení a kultuře, jejich jazyk nebyl nikdy zapomenut a jejich odkaz je dále rozvíjen. Taktéž stále existuje několik tradičních bráhmanských škol, které stále praktikují védský rituál a uchovávají védskou představu o světě.[2]
Jako védy jsou v užším smyslu chápány pouze čtyři sanhity: Rgvéda, Samavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda, v širším smyslu, jsou védy totožné se souborem textů zvaným šruti „to co bylo slyšeno“, které také zahrnuje o něco pozdější bráhmany, áranjaky a upanišady. V tomto širším smyslu se také hovoří o védské literatuře. Ostatní hinduistické texty jsou známy jako smrti „to co je pamatováno, tradice“. Mezi smrti náleží například védangy – pomocné texty ke studiu védů, například o gramatice, etymologii či astronomii, eposy Mahábhárata a Rámájana, purány, sútry a další texty. Především v povédské tradici je někdy zmiňován také pátý véd, typicky ztotožňovaný s Máhábháratou, někdy také s různými puránami či Nátjašástrou.[3][4]
Proti významu védů v hinduismu však hovoří fakt že většina lidí označovaných jako hinduisté tyto texty nezná nebo nepovažuje učení v nich obsažená za důležitá. Podle odhadu Agéhánandy Bháratího zná alespoň názvy jednotlivých védů sotva pět procent z nich. Tuto skutečnost zaznamenali již na počátku 19. století orientalisté, kteří byli překvapení tím, že ani bráhmani védy zpravidla neznají. U mnoha hinduistických škol taktéž není uznáván výše zmíněný kánon védských textů – mezi védy jsou tak počítány také eposy a purány, někteří višnuisté například považují za nejvýznamnější védský text Bhágavatapuránu.[5]
Nejstarší části védů, především Rgvéda, byly původně uchovávány pouze ústně a až po několika staletích byly písemně zaznamenány. Předpokládá se že během této doby prodělaly texty minimum změn.[2]