Uhersko
historický státní útvar From Wikipedia, the free encyclopedia
historický státní útvar From Wikipedia, the free encyclopedia
Uhersko či Uhry (maďarsky Magyarország, německy Ungarn, latinsky Hungaria), oficiálním názvem Uherské království (maďarsky Magyar Királyság [maďar kirájšág];[pozn. 1] latinsky Regnum Hungariae), byl historický mnohonárodnostní státní útvar s maďarskou hegemonií, rozkládající se od 10. století do roku 1918 na pomezí střední a jihovýchodní Evropy, konkrétně na území dnešního Maďarska a Slovenska a dále v částech dnešního Rumunska (Banát, Sedmihradsko), Rakouska (Burgenland a malé části Dolních Rakous),[pozn. 2] Polska (malé části Spiše a Oravy – dnes v Malopolském vojvodství), Ukrajiny (Podkarpatská Rus), Srbska (Banát a Bačka – dnes ve Vojvodině), Chorvatska (Baranja, Mezimuří) a Slovinska (Zámuří).
| Uherské království Magyar Királyság Regnum Hungariae Königreich Ungarn
| |||||||
| Hymna Himnusz | |||||||
| Motto Regnum Mariae Patrona Hungariae | |||||||
Geografie
| |||||||
Rozloha |
|||||||
| Obyvatelstvo | |||||||
Počet obyvatel |
|||||||
Národnostní složení |
|||||||
latina (úřední, liturgický do 1844), němčina (1784–1790, 1849–1867), maďarština (1836–1849, 1867–1946), italština (Fiume 1871–1918), chorvatština, polština, rumunština, rutenština, srbština, slovenština, slovinština, jidiš | |||||||
| Státní útvar | |||||||
Vznik |
25. prosince 1000 – korunovace Štěpána I. | ||||||
Zánik |
|||||||
| Státní útvary a území | |||||||
Hranice Uherska byly prakticky v celé délce přirozeně determinované: na severu, východě a jihovýchodě se jednalo o hlavní oblouk Karpat, na jihu velké řeky (Dunaj, Dráva, případně Sáva), na západě východní úbočí Alp, na severozápadě řeka Morava. Rozsah státu je tak dobře patrný i na čistě fyzické mapě.
Království bylo ústřední částí celku Zemí Koruny svatoštěpánské (maďarsky Szent István Koronájának Országai; chorvatsky Zemlje Krune svetog Stjepana; německy Länder der heiligen ungarischen Stephanskrone), k nimž náležely také různou měrou autonomní Chorvatské a Slavonské království, Sedmihradské knížectví (v 19. století plně integrováno do Uherska), město Rijeka (Fiume) a během středověku i další oblasti. (Uhry byly často zaměňovány za celé soustátí.)[pozn. 3] V letech 1526–1867 bylo korunní zemí Habsburské říše, poté do roku 1918 jedním ze dvou státních celků Rakouska-Uherska.
Hlavním městem byl od 13. století Budín, předtím Ostřihom a Stoličný Bělehrad (nyní Székesfehérvár). Po dobytí Budína Turky (1529) bylo sídelní město až téměř do konce 18. století přeneseno do Prešpurku, dnešní Bratislavy. Po spojení Budína a Pešti roku 1873 se hlavním městem Uher stala Budapešť. Jen na krátkou dobu během několika měsíců maďarské revoluce 1848–1849 byl hlavním městem Debrecín.
Geograficky se Uhry dělily na
Horní a Dolní Uhry byly vymezeny jen vágně a neměly administrativní funkci, na rozdíl od Sedmihradska. Základními správními jednotkami Uherska byly od počátku župy, ve středověku doplněné o bánoviny v okrajových oblastech na jihu.
Vznik Uher je spojen s příchodem Maďarů do Panonie a Podunají. Kočovné kmeny přišly do této oblasti pod vedením Arpáda, kterého si sedm maďarských vojvodů v roce 890 zvolilo za svého panovníka.
Maďarské kočovné kmeny nalezly v nových sídlech vyspělejší kulturu rolníků pod ochranou Velké Moravy a vedly výbojné války proti sousedům. V roce 896 se stal Arpád vládcem kmenů a pod Arpádovým velením snad v roce 902 nebo 903 porazily vojsko Velké Moravy, v roce 906 byl poražen bavorskými vojsky a velkomoravským knížetem Mojmírem II. Posílení své pozice se Arpád dočkal díky Frankům, kteří pozvali na jednání a zabili maďarské velmože. Arpád vedl válku proti Bavorům, které v roce 907 porazil u Brezalausburgu (dnešní Bratislava). Protože se nezachovaly prameny o zapojení vojsk Velké Moravy, s datem 907 je již spojen rozpad Velké Moravy a slovanská knížata se podřizovala Maďarům v jejich výbojných bitvách. Maďaři se postupně usídlovali v Podunajské nížině a přebírali kulturu a způsoby obdělávání půdy od vyspělejších slovanských sousedů.
Arpádovi následníci pokračovali ve výbojích, které směrem na západ zastavila až bitva na Lechu v roce 955. Maďaři poté přecházeli k usedlému způsobu života a Arpádovci pomalu upevňovali po vzoru evropských mocností svou svrchovanou moc a pevně se ujali vlády. Přijali křesťanství za své náboženství a od dob prvního uherského krále sv. Štěpána ho také horlivě šířili po celé zemi. Původní převážně slovanské obyvatelstvo bylo nuceno asimilovat a přijmout nadvládu uherského krále. Jak na jihu v oblasti Blatnohradu a Panonie na západě, tak i na severu v oblasti Nitrianskeho knížectví převzali od místních obyvatel část zemědělství, řemesla a z počátku i způsob státní správy.
Po smrti knížete Gejzy (972–997) nastoupil na uherský stolec princ Vajk, který potlačil veškeré pokusy o rozdělení země a pevně se chopil vlády. Přijal křest a již jako Štěpán I. se stal horlivým šiřitelem a zastáncem křesťanství. Díky tomu také získal r. 1000 královskou korunu a stal se prvním uherským králem. Rozšířil své území a již za jeho vlády se území dnešního Slovenska začleňovalo do uherského soustátí. Slovenští velmožové si zde mohli zachovat své državy a začali se podílet na politickém životě svatoštěpánské země. Za svůj přínos křesťanství byl později král Štěpán I. uctíván a svatořečen jako sv. Štěpán. Po jeho smrti se země ocitla v příbuzenských bojích o moc a na uherském trůně se vystřídala řada nepříliš schopných Arpádovců.
V r. 1077 nastoupil na uherský trůn král Ladislav I. (1077–1095), který potlačil své protivníky v soupeření o uherský trůn a chopil se pevně vlády. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků raného středověku. Sjednotil zemi, vymanil ji z německé závislosti a k Uhrám připojil část Sedmihradska, Slavonii a Chorvatsko. Vydal nové obchodní zákony a upravil trestní právo. Po jeho smrti se země opět dostala do vzájemných bojů o trůn. Až Béla III. (1172–1196) opět upevnil a rozšířil moc Uher. Vymanil zemi z byzantského vlivu, ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, dobyl Halič a vytvořil dobře fungující královské úřady.
Během 12. stol. patřili Arpádovci k nejbohatším panovníkům v Evropě díky těžbě drahých kovů, především zlata v Kremnici. Rovněž se zlepšilo zemědělství a řemesla. Velkou měrou se na tom podíleli němečtí kolonizátoři, které uherští panovníci zvali do Uher a Sedmihradska. Za Ondřeje II. (1205–1235) došlo k významnému majetkovému a politickému vymezení Ondřejovou Zlatou bulou, kterou vydal r. 1222. Byly zde především upřesněny majetkové poměry a práva šlechty, církve a cizinců v zemi. V letech 1240–42 čelily Uhry velkým drancujícím vpádům Tatarů, kteří zemi silně zpustošili. Ve 13. století se v Uhrách začaly razit proslavené uherské zlaté dukáty (florény) a uherské groše. Béla IV. (1235–1270) se neúspěšně zapojil do bojů o Babenberské dědictví proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. R. 1260 byl Béla IV. poražen v bitvě u Kressenbrunnu a ztratil tak Štýrsko. Uhersko Přemyslovi oplatilo porážku v r. 1278 v bitvě na Moravském poli, kde Uhři stáli po boku Rudolfa Habsburského.
Za posledního Arpádovce krále Ondřeje III. (1290–1301) došlo k politickému rozvratu v zemi. Ondřej III. čelil domácí opozici, která podporovala jako kandidata na uherský královský stolec Karla Roberta z Anjou, vnuka neapolského krále Karla II. a Marie, dcery uherského krále Štěpána V. a další rakouská strana v Uhrách zase podporovala Albrechta Habsburského, syna krále Rudolfa I. Habsburského. Ondřej zemřel v r. 1301 a jím vymírají i Arpádovci. Na uherský trůn se tak dostal snoubenec Ondřejovy dcery Alžběty Přemyslovec Václav III. (1301–1305), který v Uhrách vládl jako Ladislav V. Jeho vláda však nebyla stabilní a vysokou politiku v Uhrách vzhledem ke složité politické situaci a nízkému věku nezvládal. Po otcově smrti se v říjnu 1305 vzdal uherské koruny ve prospěch bratrance Oty. Při tažení do Polska byl pak r. 1306 Václav III. zavražděn v Olomouci a tím vymřeli i Přemyslovci v Čechách.
Na uvolněný uherský trůn se po dalších politických bojích krátce dostal vévoda Ota III. Dolnobavorský (1306–1308) a po něm již zmiňovaný Karel Robert z Anjou (1308–1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italsko-francouzské kulturní vlivy a uskutečnil řadu reforem. Mnohem slavnějším a významnějším se však stal jeho syn Ludvík I. Veliký z Anjou (1342–1382), důstojný protějšek Karla IV. Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil práva šlechty, podporoval vzdělanost, r. 1367 založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí) a podrobil si Dalmácii, Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. R. 1370 získal i polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho vlády získalo status velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět.
Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho dcera Marie Uherská (1382–1387), pozdější manželka Zikmunda Lucemburského (1387–1437). Ten musel o uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dokonce v letech 1401–1403 opakovaně zajala. Jeho vláda v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům na jihu země a husitům v Čechách. Právě proto také založil prestižní rytířský řád Draka, jímž vyznamenával své přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R. 1411 získal Zikmund římskou korunu a r. 1420 se nechal v Praze korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R. 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta II. Habsburského (1437–1439) vládl zemi za nezletilého Ladislava Pohrobka (1439–1457) Vladislav III. Varnenčik (1440–1444), jenž ovšem nebyl uznán královnou Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malého Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl v bitvě u Varny (1444) proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a r. 1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, proslaveného v boji proti Turkům.
Po smrti Jana Hunyadiho nechal Ladislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozeného Matyáše Korvína vzal s sebou jako rukojmí do Prahy. Po Pohrobkově smrti se Matyáš Korvín (1458–1490) vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem. Vypořádal se s opozicí v zemi, rozprášil bratříky v Horních Uhrách a pevně se chopil moci. Byl jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků. Přivedl díky svému druhému sňatku s neapolskou princeznou Beatrix Aragonskou do země renesanční život a umění. Byl zastáncem vzdělání, kultury a provedl řadu reforem. Jeho vláda se vyznačovala snahou získat císařskou korunu. Vedl boje se střídavými úspěchy s českým králem Jiřím z Poděbrad a následně i s Vladislavem II. Jagelonským, římským císařem Fridrichem III. i Turky na jihu země. R. 1469 se nechal korunovat v Olomouci na českého krále. Připojil k Uhrám Moravu, Slezsko a Lužici. V roce 1485 porazil Matyáš i císaře Fridricha III., zmocnil se Dolních Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Na základě dřívějších dohod se po Korvínově smrti stal uherským králem Vladislav II. Jagellonský (1490–1516).
Stejně jako v Čechách i zde čelil rostoucímu vlivu šlechtické opozice. Vladislav II. přesídlil z Prahy do Budína a uherská a česká koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie až do r. 1918. R. 1514 vypuklo v Uhrách tzv. Dóžovo povstání, které bylo tvrdě potlačeno sedmihradským vévodou Janem Zápolským a sněm pak přijal řadu zákonů proti poddaným. Nový panovník Ludvík Jagellonský (1516–1526) nebyl příliš schopným a silným a od počátku své vlády čelil turecké hrozbě i domácím magnátům. R. 1521 dobyl sultán Sulejman I. Bělehrad a další uherské državy na jihu země. Ludvík v reakci na postupující turecké nebezpečí svolal r. 1526 zemskou hotovost mezi Budín a Moháč (Mohács). Následná tragédie u Moháče měla pro Uhry a střední Evropu katastrofální následky. V bitvě u Moháče bylo uherské vojsko katastrofálně poraženo; část velmožů na čele s Ludvíkem utonula při útěku v močálech. Turecká vojska se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány s muslimským světem.
Po bitvě u Moháče (1526) vypukla občanská válka (1527–1538) mezi Habsburky (Ferdinandem I.) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským.
V roce 1541 Uhersko ztratilo početná území: asi dvě třetiny dnešního Maďarska připadly Osmanské říši, dosud autonomní Sedmihradsko se osamostatnilo a stalo se vazalem Osmanské říše. Zbytek Uherska, tedy Slovensko, Burgenland a západní Maďarsko, pod názvem Královské Uhry připadl Habsburkům.
K opětovnému sjednocení Uherska (ale bez Sedmihradska) došlo v letech 1699 (Karlovickým mírem) a roku 1718 dobytím posledních území v jihovýchodním Maďarsku od Turků. Uherské království bylo spojeno personální unií s ostatními dědičnými habsburskými zeměmi.
.png)
Rakouská monarchie se pomalu začala stávat neudržitelnou ve stavu, v jakém byla. V březnu 1848 vypuklo v Budapešti, pod vlivem únorové revoluce ve Francii, povstání. Zde se poprvé objevil jasně formulovaný požadavek na vydání ústavy; vzhledem k tomu, že se revoluce rozšířila i do Vídně a dalších měst, byla vydána dubnová ústava, dále byla zrušena cenzura, byl nucen odstoupit z politického výsluní Metternich a byla provedena řada dalších ústupků. V květnu došlo k dalšímu povstání, během něj vláda zavedla všeobecné a tajné volební právo, zrušila dubnovou ústavu a svolala ústavodárný sněm. Ten později zrušil poddanství. Provedené reformy však nebyly dostatečné a proto vypuklo v říjnu další povstání, během něhož byla vláda i ústavodárné shromáždění nucena opustit Vídeň a přesídlit na Moravu, byla povolána armáda, která dobyla Vídeň. Dne 2. prosince 1848 byl donucen Ferdinand V. abdikovat.
Abdikací Ferdinanda V. se stal novým císařem František Josef I., což situaci v zemi uklidnilo, roku 1849 byla vydána tzv. oktrojovaná ústava. Tato ústava byla zrušena k 1. lednu 1852. Klíčovou postavou prvních let vlády Františka Josefa I. byl Alexander Bach, po němž je toto období nazýváno Bachův absolutismus. Ten byl spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.
Vnitřní situace monarchie nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k projevům nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848.
Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867 měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům. Zároveň bylo k Uhersku opětovně připojeno Sedmihradsko, jehož instituce včetně zemského sněmu byly k 20. červnu 1867 rozpuštěny.
V důsledku porážky Rakouska-Uherska v I. světové válce se monarchie včetně Uherska rozpadla na mnoho nástupnických států, včetně Maďarska.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Uhersko na Wikimedia Commons .svg)
.svg)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
