UDBA

UDBA (UDBA nebo UDSA, později SDB nebo SDS) je zkratka označující tajnou policii působící ve Socialistické federativní republice Jugoslávie. Bosensky zkratka znamenala Uprava državne bezbjednosti, srbsky Uprava državne bezbednosti, chorvatsky Uprava državne sigurnosti, makedonsky Управа за државна безбедност, slovinsky Uprava državne varnosti. UDBA byl používána jako nástroj kontroly státní mocí. V pozdější době byla UDBA složena ze šesti více či méně nezávislých organizací tajné policie, každá pro jednu ze šesti jugoslávských federálních republik. Organizace byly koordinovány centrálním federálním úřadem.

Josip Broz Tito se zástupci UDB, 1951

Uvádí se, že UDBA byla zodpovědná za „eliminaci“ několika desítek nepřátel státu v rámci Jugoslávie i na mezinárodní úrovni (odhaduje se asi 200 atentátů a únosů). Cíle a metody eliminace byly různé; z dob druhé světové války byl cílem ustašovský (fašistický) vůdce Nezávislého státu Chorvatsko Ante Pavelić a velitel lágrů Vjekoslav Luburić (ve Španělsku a Argentině), později členové extrémní chorvatské emigrace jako například Bruno Bušić.^[1]

Organizační struktura[2]

• 13. května 1944 vzniklo Oddělení ochrany národa, OZNA (Od(j)eljenje zaštite naroda) jako orgán Pověřenectva národní obrany Národní rady osvobození Jugoslávie (Nacionalni komitet oslobođenja Jugoslavije), později v rámci Ministerstva národní obrany Demokratické federativní Jugoslávie, původně měla organizace čtyři oddělení, později přibyla ještě dvě, výkonným orgánem Oddělení ochrany národa byl od 15. srpna 1944 Sbor národní obrany, KNOJ (Korpus narodne odbrane Jugoslavije)
• roku 1946, kdy došlo k reorganizaci ministerstva národní obrany, z třetího a části čtvrtého oddělení vznikla Kontrarozvědka Armády Jugoslávie, KOS (Kontraobav(j)eštajna služba Armije Jugoslavije), roku 1953 se ministerstvo změnilo na Státní sekretariát národní obrany (DSNO, pak Svazový sekretariát národní obrany, SSNO), KOS se v návaznosti na to roku 1955 přejmenovala na Správu bezpečnosti, UB SSNO (Uprava bezb(j)ednosti)
• roku 1946 se OZNA, resp. její první, druhé, část čtvrtého, páté a šesté oddělení, přejmenovala na Správu státní bezpečnosti, UDB (Uprava državne bezb(j)ednosti) v rámci Státního sekretariátu vnitra Federativní lidové republiky Jugoslávie a roku 1966, po vynuceném odchodu viceprezidenta a neformálního velitele bezpečnostních orgánu Jugoslávie Aleksandra Rankoviće, se přejmenovala na Službu státní bezpečnosti, SDB (Služba državne bezb(j)ednosti)
• mezi lety 1949 a 1952 existovala Kontrarozvědka lidové milice (Kontraobav(j)eštajna služba narodne milicije) v rámci Státního sekretariátu vnitra Federativní lidové republiky Jugoslávie
• od roku 1952 existovalo Kontrarozvědné oddělení Státního sekretariátu zahraničních věcí (Kontraobav(j)eštajno od(j)eljenje Državnog sektretarijata inostranih poslova)

Činnost

UDBA tvořila hlavní část jugoslávských zpravodajských služeb v letech 1946–1991, a byl primárně zodpovědná za vnitřní bezpečnost státu. Od roku 1946 UDBA prodělala řadu bezpečnostních a zpravodajských změn způsobené aktuálními otázkami v té době, včetně boje proti gangům, ochrany hospodářství. Byla několikrát reorganizována, roce 1945 a 1946, například, UDBA byla organizována podle okresů. V oblasti vnitřní bezpečnosti byl kladen důraz na kolektivismus, bratrství, sociální harmonii, věrnost a toleranci vůči osobám s různými názory. Odchylka od tohoto souboru hodnot se stala okamžitým problémem pro bezpečnostní služby.

Později bylo použití síly byla zmírněno, a když proces "decentralizace moci lidu" začal, u zpravodajské a bezpečnostní služby došlo k dalšímu reorganizaci tak, aby došlo k decentralizaci moci a zvýšení efektivity. Reorganizace řešily i otázky týkající se působnosti federace (bezpečnostní stav, přeshraniční dopravy, zahraničních občanů, pasy, zavádění a rozšiřování zahraničního tisku, a federální občanství).

UDBA se mimo jiné zaměřovala na pronásledování chorvatských emigrantů, především příslušníků chorvatského hnutí Ustaša, byť některé případy vražd ustašovských válečných zločinců jsou dodnes nevyjasněny, jako například vražda velitele ustašovského koncentračního tábora v Jasenovaci Vjekoslava Luburiće. Ten byl zavražděn Ilijou Stanićem roku 1969 ve Španělsku. Stanić byl často označován za agenta UDBA, nejspíše však v době vraždy agentem nebyl, stal se jím však později. Známá je rovněž vražda chorvatského disidenta a vlastence Bruno Bušiće v Paříži roku 1978. UDBA takto zlikvidovala nejméně 70 chorvatských disidentů a nepohodlných Titově komunistickému režimu. Rekordním byl zřejmě rok 1981, kdy UDBA zavraždila minimálně 10 chorvatských vlastenců a disidentů ve Francii, Německu a Švýcarsku.

V letech 1963–1974 se bezpečnostní zpravodajské služby zabývaly řadou domácích a zahraničních politických událostí. V Jugoslávii docházelo k politické konfrontaci a demonstracím v Bělehradě v Chorvatsku, intervenci skupiny nacionalistů (Radusa, 1972), a oživení nacionalismu v Kosovu, Srbsku, Makedonii a Slovinsku. Nejvýznamnější událostí v zahraničí byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

Po rozpadu Jugoslávie organizace UDBA i nadále pokračovala v činnosti jako státní bezpečnostní služba Svazové republiky Jugoslávie.

Zavraždění Chorvaté

Rok	Stát	Oběti[3]
1946	Itálie	Ivo Protulipac
1948	Rakousko	Ilija Abramović
1960	Argentina	Dinka Domančinović
1962	Argentina	Rudolf Kantoci
1966	Kanada	Anđelko Vučina,[4] Mate Miličević
1967	Spolková republika Německo	Joze Jelić, Mile Jelić, Vlado Murat, Anđelko Pernar, Marijan Šimundić, Petar Tominac
1968	Itálie	Ante Znaor i Josip Krtalić
	Austrálie	Pero Čović
	Francie	Nedjeljko Mrkonjić
	Spolková republika Německo	Đuro Kokić, Vid Maričić, Mile Rukavina, Krešimir Tolj, Hrvoje Ursa
1969	Spolková republika Německo	Mirko Ćurić, Nahid Kulenović
	Španělsko	Vjekoslav Luburić
1970	Švédsko	Mijo Lijić[4]
1971	Argentina	Ivo Bogdan
	Velká Británie	Maksim Krstulović
	Spolková republika Německo	Mirko Šimić
1972	Itálie	Rosemarie Bahorić, Stjepan Ševo, Tatjana Ševo
	Spolková republika Německo	Branimir Jelić, Ivan Mihalić, Josip Senić
1973	Spolková republika Německo	Josip Buljan-Mikulić
1974	Spolková republika Německo	Mate Jozak
1975	Rakousko	Nikola Martinović
	Belgie	Matko Bradarić
	Dánsko	Vinko Eljuga
	Spolková republika Německo	Ivica Milošević, Nikola Penava, Ilija Vučić
	Švédsko	Stipe Mikulić
1976	Francie	Ivan Tuksor
1977	JAR	Jozo Oreč
	Spolková republika Německo	Ivan Vučić
1978	Francie	Bruno Bušić
	USA	Križan Brkić
1979	Spolková republika Německo	Jozo Miloš[4]
	USA	Marijan Rudela, Zvonko Štimac
	Kanada	Cvitko Cicvarić, Goran Šećer
1980	Spolková republika Německo	Mirko Desker, Nikola Miličević
1981	Francie	Mate Kolić
	Spolková republika Německo	Petar Bilandžić, Ivo Furlić, Ivan Jurišić, Mladen Jurišić, Ante Kostić
	Švýcarsko	Stanko Nižić
1983	Spolková republika Německo	Stjepan Đureković, Franjo Mikulić, Đuro Zagajski, Milan Župan
1984	Spolková republika Německo	Slavko Logarić
1986	USA	Franjo Mašić
1987	Kanada	Damir Đureković
	Spolková republika Německo	Ivan Hlevnjak
1989	Spolková republika Německo	Anto Đapić, starší

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku UDBA na anglické Wikipedii.

1. SCHINDLER, John. Doctor of Espionage: The Victims of UDBA. Sarajevo: Slobodna Bosna S. 35–38.
2. MILOŠEVIĆ, Milan. Poreklo i evolucija organa državne bezbednosti socijalističke Jugoslavije (1944–1966). Glasnik. 2007, čís. 41, s. 93–112. Dostupné online.
3. Popis obětí^{[nedostupný zdroj]}, safaric-safaric.si, 19. října 2014., zveřejněno 13. ledna 2016.
4. Tomislav Djurasović, Ubojstva i otmice Hrvata - emigranata Archivováno 18. 3. 2017 na Wayback Machine., hrvatski-fokus.hr, 5. svibnja 2015., pristupljeno 18. ožujka 2017.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu UDBA na Wikimedia Commons