Sasko-lauenburské vévodství

; vlajka	; znak
Geografie	; Sasko-lauenburské vévodství v roce 1848
	; Sasko-lauenburské vévodství v roce 1848
Hlavní město	Lauenburg/Elbe; Ratzeburg (od 1619)
	Obyvatelstvo
Národnostní složení	Němci, Židé
Jazyky	latina (úřední do 15. století), dolnoněmčina, němčina
Náboženství	římskokatolické (státní do 1525),; luteránské (státní od 1525),; judaistické
	Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Mateřská; země	Svatá říše římská (1296–1806); Německý spolek (1815–1866); Severoněmecký spolek (1867–1871); Německá říše (1871–1876)
	Státní útvary a území
	Saské vévodství
	Provincie Šlesvicko-Holštýnsko
	Zemský okres Vévodství lauenburské
	Zemský okres Land Hadeln

Sasko-lauenburské vévodství (německy Herzogtum Sachsen-Lauenburg), zkráceně Sasko-Lauenbursko (německy Sachsen-Lauenburg), běžně také jen Lauenbursko, bylo říšské vévodství existující v letech 1296–1803 a 1814–1876. Jeho tehdejší území je prakticky totožné s dnešním územím zemského okresu Vévodství lauenburské.

Stručná fakta

Zavřít

Vznik

Roku 1180 poráží Jindřicha Lva císař Fridrich I. Barbarossa, který mu většinu držav zabavil a saské vévodství bylo rozděleno, čímž také de facto zaniklo. Bernhard, hrabě askánský, získal titul vévody a rodové državy, k nimž ještě získal Wittenbersko a Lauenbursko; arcibiskup kolínský pak Vestfálsko (jako vévodství); pomořanská knížata byla v roce 1181 povýšena na vévody; lankrabě durynský Heřman I. obdržel Saskou Falc (Saské falckrabství, založené Jindřichem I. Ptáčníkem); Lübeck byl v roce 1182 povýšen na říšské město; a Jindřichu Lvu zůstaly pouze část Engern a Ostfálsko (z těchto zemí pak vzniklo roku 1235 Brunšvicko)

V roce 1260 zdědili Bernhardovi vnuci Johann I. a Albrecht II. jeho území, kterému vládli společně v nedílu. Roku 1296 si však území Albrecht II. a jeho tři synovci (synové zesnulého Johanna I.) rozdělili. Albrecht II. získal Sasko-Wittenbersko a synovci: Johann II., Erich I. a Albrecht III. Sasko-Lauenbursko jako nedíl (primogenitura, tedy vláda nejstaršího syna byla v Lauenbursku prosazena teprve r. 1619). Obě linie spolu soupeřily o zisk kurfiřtského hlasu, který byl v roce 1356 přiřčen císařem Karlem IV. Rudolfu I. (1297–1356), vévodovi sasko-wittenberskému.

Zatímco území Saska-Wittenberska se v průběhu staletí drasticky změnilo, vévodství Lauenburg zůstalo téměř beze změny až do ztráty nezávislosti v roce 1689, kdy bylo zděděno (a okupováno) knížaty brunšvicko-lüneburskými (od r. 1705 pak kurfiřty hannoverskými), kteří se později stali britskými králi. Vídeňským kongresem v roce 1815 bylo Lauenbursko uděleno nejprve králi pruskému a vzápětí vévodovi holštýnskému jako kompenzace za ztrátu Norska a ztrátu nároků na bývalé Švédské Pomořany s ostrovem Rujánou, které kongres dodatečně přiznal Prusku. Vévoda holštýnský byl zároveň králem dánským, takže v letech 1815 až 1864 bylo Lauenbursko pod dánskou nadvládou.

Konec samostatnosti

V německo-dánské válce roku 1864 Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovaly proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Holštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku a začlenit do Dánska (dánský král byl v rámci personální unie také vévodou Šlesvicka a Holštýnska (a Lauenburska), ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšího Šlesvicka členem Německého spolku). V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko s titulem vévodství Prusko (vévodou se stal pruský král Vilém I.).

Po krátké období bylo vévodství v rámci pruské koruny ještě nezávislým subjektem, ale v roce 1876 bylo začleněno jako zemský okres Vévodství lauenburské do pruské provincie Šlesvicka Holštýnska.

Vedle územní jádro v moderním zemském okrese Vévodství lauenburské, náležela v různých dobách k vévodství i jiná území, nacházející se převážně jižně od řeky Labe:

Pruh země na jižním břehu Labe, sahající od Marschachtu k Amt Neuhausu, územně související s jádrem vévodství. Toto území bylo odstoupeno Hannoversku roku 1814. V současnosti tvoří součást dolnosaského zemského okresu Harburg.
Amt Neuhaus, tehdy zahrnující území na obou březích Labe, odstoupený Hannoversku roku 1814. V současnosti je tato oblast součástí dolnosaského zemského okresu Lüneburg.
exkláva Země Hadeln u ústí Labe do Severního moře oddělená od Saska-Lauenburska roku 1689 a od té doby spravovaná samostatně než se roku 1731 stala součástí Brém a Verdenu. V současnosti je součástí dolnosaského zemského okresu Cuxhaven.
Několik obcí severně od Labe, patřících k jádru vévodství, oddělených od něj v listopadu 1945 v důsledku odstoupení Sovětské okupační zóně na základě Barber-Ljaščenkovy dohody.

znak:
1507–1671
od roku 1671
1866–1873
z roku 1867

Askánci (lauenburská větev)

Jan II. (1296–1322), vévoda sasko-lauenburský, spoluvládce (větev Bergedorf-Möllner)
Albrecht IV. (1656–1343)
Albrecht III. (1656–1308), větev Ratzeburg-Lauenburger
Erik I. (1296–1338), za jeho vlády rozděleno mezi linie Lauenburg-Bergedorf a Ratzeburg-Lauenburg
Erik II. (1338–1368)
Erik IV. (1368–1412), spojeny obě linie
Erik V. (1401–1435)
Jan IV. (1401–1414)
Bernard II. (1426–1463)
Jan V. (1439–1507)
Magnus I. (1507–1543)
František I. (1543–1571 a 1574–1581)
Magnus II. (1656–1603)
František II. (1586–1619)
August I. (1619–1656)
Julius Jindřich (1656–1665)
František Erdman (1665–1666)
Julius František (1666–1689), poslední lauenburský Askánec

Hannoverská dynastie (linie Welfů)

Jiří Vilém (1689–1705), brunšvicko-lüneburský vévoda (linie Celle), prapravnuk vévody Magnuse I.
Jiří I. (1705–1727), jeho synovec, britský král Jiří I., již legitimní vévoda
Jiří II. (1727–1760), britský král Jiří II.
Jiří III. (1760–1814), britský král Jiří III.

Oldenburkové

Fridrich I. (1814–1839), dánský král Frederik VI., pravnuk Jiřího II.
Kristián I. (1839–1848), dánský král Kristián VIII., jeho bratranec
Fridrich II. (1848–1863), dánský král Frederik VII., jeho syn

Glücksburkové (linie Oldeburků)

Kristián II. (1863–1864), dánský král Kristián IX.