sasko-lauenburský vévoda, český šlechtic From Wikipedia, the free encyclopedia
Julius František vévoda Sasko-Lauenburský (německy Julius Franz Herzog von Sachsen-Lauenburg, 16. září 1641, Praha – 30. září 1689, Zákupy) byl německý šlechtic, poslední potomek dynastie Askánců a vládnoucí kníže v Sasko-Lauenburském vévodství (1666–1689). Byl také vojevůdcem císařské armády a ve válkách s Osmanskou říší dosáhl hodnosti polního maršála (1683). Po rodičích byl vlastníkem rozsáhlých panství v Čechách, jeho hlavními sídly byly zámky v Ostrově a Zákupech. Byl sběratelem umění, mecenášem katolické církve a stavebníkem řady světských i sakrálních staveb na svých českých statcích. Na jeho aktivity ve výstavbě barokních areálů navázaly dcery Františka Sibyla a především Anna Marie Františka.
| Julius František Sasko-Lauenburský | |
|---|---|
 | |
| Narození | 16. září 1641 Praha |
| Úmrtí | 30. září 1689 (ve věku 48 let) Zákupy |
| Povolání | vládce |
| Choť | Hedvika Falcko-Sulzbašská |
| Děti | Anna Marie Františka Sasko-Lauenburská Sybilla Marie Augusta Toskánská Maria Anna Theresia von Sachsen-Lauenburg |
| Rodiče | Julius Jindřich Sasko-Lauenburský a Anna Magdalena z Lobkovic |
| Rod | sasko-lauenburští Askánci |
| Příbuzní | František Erdmann Sasko-Lauenburský a Marie Benigna Sasko-Lauenburská (sourozenci) Marie Anna Karolína Neuburská (vnučka) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pocházel z rodiny sasko-lauenburských vévodů, narodil se v Praze jako nejmladší syn vojevůdce třicetileté války vévody Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského (1588-1665) a jeho třetí manželky Anny Magdaleny, rozené z Lobkovic (1609–1668).[1] Vyrůstal v Čechách, poté absolvoval kavalírskou cestu po Evropě a studoval v Paříži, Římě a Bamberku. Stejně jako otec a starší bratr byl vysokým důstojníkem císařské armády, ve vojsku ale nesloužil trvale. Ve válce proti Turkům bojoval v roce 1664 v bitvě u sv. Gottharda a bez zvláštních zásluh byl v roce 1676 povýšen do hodnosti generála jezdectva. Od roku 1682 byl majitelem 9. kyrysnického pluku[2] V roce 1683 se zúčastnil obrany Vídně proti Turkům a téhož roku byl povýšen do hodnosti polního maršála.[3] Jeho vojáci se v roce 1686 podíleli na obléhání Budína, není ale známo, zda se této vojenské operace zúčastnil i osobně Julius František.
I když v armádě dosáhl nejvyšší hodnosti, vojenská služba byla v jeho životě jen dočasnou a časově omezenou aktivitou, především se věnoval správě svých rozsáhlých statků v Čechách, souběžně byl od roku 1666 vládnoucím knížetem v Sasko-lauenburském vévodství. Proslul jako vzdělanec a mecenáš vědy a umění. Vydržoval početný dvůr, k němuž patřilo 200 osob včetně hudebníků nebo alchymistů. Na zámku v Zákupech experimentoval s výrobou rubínového skla, které později produkovala nově založená sklářská huť nesoucí jeho jméno (Juliovka). Byl také sběratelem malířského umění, v jeho majetku byla díla významných tvůrců (Albrecht Dürer, Lucas Cranach starší). V návaznosti na svou účast v tureckých válkách shromáždil řadu artefaktů vojenského charakteru tureckého původu.[4] Na svých sídlech přijímal také významné osobnosti, v roce 1671 přivítal v Ostrově saského kurfiřta Jana Jiřího II. a v roce 1679 tři dny po sobě hostil ve svém pražském paláci císaře Leopolda I.[5]
Zemřel náhle na zámku Zákupy před plánovanou cestou do Lauenburska 30. září 1689 ve věku 48 let. Pochován byl v rodové hrobce v kapli sv. Anny v Ostrově.[6] Při příležitosti pohřbu byl vyhotoven vyšívaný erb, který se později dostal do soukromého majetku, v roce 2024 jej za 6 000 eur koupilo město Ostrov.[7]
Protože byl posledním mužským potomkem svého rodu a dcery podle nástupnického práva nemohly převzít Lauenburské vévodství, o toto území vznikl dlouholetý spor, do kterého na základě několika předchozích smluv vstoupili panovníci Saska, Meklenburska a Dánska.[8] Svůj nárok nakonec obhájil vévoda Jiří Vilém Brunšvicko-Lüneburský, který Lauenbursko již v roce 1690 obsadil vojensky.[9] Dcery Julia Františka zdědily rozsáhlý majetek v Čechách, ale celoživotně usilovaly o finanční kompenzaci za ztracený majetek v severním Německu.
.jpg)
Po otci zdědil v roce 1665 rozsáhlá panství v západních Čechách (Toužim, Ostrov), po matce pak v roce 1668 převzal další majetek v severních a středních Čechách (Zákupy, Buštěhrad). Mezitím po předčasně zemřelém starším bratrovi Františku Erdmannovi (1629–1665) převzal i vládu v Sasko-Lauenburském vévodství v severním Německu. Lauenbursko patřilo k nejmenším státům Svaté říše, z hospodářského hlediska byly nejvýznamnější zisky z výběru přepravního cla na Labi. Julius František byl po otci katolíkem, zatímco v Lauenbursku byla tradiční protestantská víra. V rámci Říše se tak jednalo o ojedinělý případ, kdy katolický panovník vládl luteránským poddaným. Do Německa zajížděl Julius František jen zřídka, převážně se zdržoval v Čechách, kde navázal na otcovy aktivity v budování sítě honosných rezidencí. Zatímco za Julia Jindřicha byla hlavní rodovou rezidencí Toužim,[10] Julius František zaměřil svou pozornost na Zákupy a Ostrov. K ostrovskému panství patřilo 27 vesnic a výnosy ve výši 28 000 zlatých ročně se Ostrov podílel na celkových ziscích lauenberských majetků v Čechách celou čtvrtinou. Kromě Ostrova se na panství nacházela další dvě města, Pernink a Hroznětín, který byl s početnou židovskou komunitou významným obchodním centrem. V Ostrově navázal Julius František na stavební aktivity svého otce,[11] nechal postavit jízdárnu a letohrádek v parku (architekt Abrahám Leuthner).[12] Největší realizací byla v letech 1685–1690 výstavba tzv. Lauenburského zámku, na které se jako polír podílel mimo jiné Kryštof Dientzenhofer.[13] Velkorysá koncepce barokního areálu ostrovské rezidence spolu se zahradou obohacenou o nevšední vodní a architektonické prvky byla svými současníky považována za osmý div světa.[14]
Vedle Ostrova se druhým hlavním sídlem během druhé poloviny 17. století staly Zákupy. K panství kromě města Zákupy patřilo město Cvikov a 21 vesnic. I když se v berní rule z roku 1654 jako majitel uvádí Julius Jindřich, správu panství vedla až do své smrti jeho manželka Anna Magdalena, teprve pak je převzal Julius František.[15] V letech 1670–1683 nechal zámek v Zákupech opravit a přestavět v raně barokním stylu za účasti předních architektů (Giovanni Domenico Orsi, Giulio Broggio). U zámku nechal postavit předzámčí, hospodářský dvůr, pivovar i zahradu.[16]. V Zákupech nechal postavit v letech 1681–1683 i kapucínský klášter jako poděkování za uchování života ve válce s Turky. Po morové epidemii, kterou v Zákupech přežilo jen 6 lidí, nechal roku 1680 postavit na morovém hřbitově kapli svaté Anny.[17]
K dědictví po matce patřilo dále panství Buštěhrad na Kladensku[18] a nedaleké panství Zvoleněves, které Anna Magdalena koupila v roce 1658. Zatímco Buštěhrad v té době neposkytoval žádné zázemí (zámek zde byl postaven až počátkem 18. století), pro občasné pobyty sloužil zámek Zvoleněves, kde se v popisu objektu z roku 1675 výslovně připomínají pokoje pro Juliovu manželku a dcery.
V severních Čechách bylo kromě Zákup majetkem rodu také panství Horní Police s městečkem Žandov a 12 vesnicemi. Julius František rozšířil panství přikoupením Radče a Horních Volfartic. V Horní Polici začal stavět zámek dokončený až jeho dcerou Annou Marií Františkou, velká pozornost byla věnována také významnému poutnímu kostelu Navštívení Panny Marie.[19] Na panství Horní Police došlo v roce 1680 ke vzpouře poddaných potlačené vojenskými jednotkami generála Kryštofa Viléma Haranta. Na Litoměřicku patřilo rodině také panství Ploskovice s 18 vesnicemi, které koupil Jindřich Julius krátce před svou smrtí v roce 1663. V Ploskovicích byl v té době zámek s okrasnou zahradou, význam tohoto panství vzrostl ale až v 18. století vybudováním honosné rezidence za Anny Marie Toskánské.[20]
Dalšími majetky rodu v západních Čechách byla menší panství Údrč s 13 vesnicemi a Brložec s 12 vesnicemi. Zámky v Údrči a Brložci sloužily jen jako obydlí pro vrchnostenské úředníky. Na panství Údrč byl významný chov ovcí (5 000 kusů) a s ním spojené aktivity. Nejméně výnosným panstvím byl Hauenštejn s hradem severovýchodně od Ostrova. Naopak nedaleké panství Měděnec, i když bylo nejmenší (patřilo k němu pět vesnic) generovalo vysoké zisky díky těžbě a zpracování mědi. Ke komplexu ostrovského dominia patřilo i panství Děpoltovice s osmi vesnicemi a nově vystavěným zámkem s hrázděným patrem. Vzdálenějším celkem od západočeských panství byly Podbořany na Žatecku, kde díky úrodné půdě dosahoval roční výnos 11 000 zlatých. Podbořany sloužily i jako zastávka na cestách mezi Prahou a západočeskými sídly, pro pobyt vévody sloužil panský dům u hospodářského dvora.
V Praze byl rodovou rezidencí Sasko-lauenburský palác na Hradčanském náměstí, který patřil také k dědictví po matce Anně Magdaleně, rozené Lobkovicové.[21]
V roce 1668 se v Sulzbachu oženil s falckraběnkou Marií Hedvikou Falcko-Sulzbašskou (1650–1681), dcerou Kristiána Augusta Falcko-Sulzbašského. Ta byla v té době již vdovou, jejím prvním manželem byl arcivévoda Zikmund František (1630–1665). Její první sňatek proběhl pouze v zastoupení (per procurationem), arcivévoda Zikmund však o tři týdny později náhle zemřel a Marie Hedvika se s ním nikdy nesetkala. Jako vdova však obdržela nárok na vdovskou apanáž vyplácenou císařem Leopoldem I. Marie Hedvika byla vzdělaná a podílela se na aktivitách Julia Františka, především zasahovala do podoby zámku Zákupy. Z jejich manželství se narodilo pět dětí, jediný syn narozený v roce 1673 zemřel ještě před pokřtěním, v dětství zemřela i dcera Marie Anna Terezie (1670–1671). Dospělého věku se dožily dcery Anna Marie Františka a Sibyla. Závětí Julia Františka byl jejich poručníkem ustanoven císař Leopold I., fakticky jejich výchovu převzal kníže Ferdinand August z Lobkovic, který je ubytoval na svém zámku v Roudnici nad Labem. Do osudů dcer vstoupil také hrabě Leopold Šlik, který byl jako důstojník podřízeným vévody Julia Františka a v roce 1690 provedl vizitaci českých panství obou princezen.[22]
Kromě zmíněného bratra Františka Erdmanna (1629–1666), který byl krátce vládnoucím sasko-lauenburským vévodou, měl několik dalších sourozenců, kteří zemřeli v dětství. Sestra Marie Benigna (1635–1690) se v roce 1650 provdala za císařského polního maršála Ottavia Piccolominiho, po otci byla majitelkou panství Záběhlice u Prahy.
Díky své matce z rodu Lobkoviců měl Julius František blízké příbuzenské vazby na několik významných představitelů české šlechty, jeho bratranci byli nejvyšší lovčí Ferdinand Vilém z Lobkovic (1647–1708) nebo diplomat Václav Ferdinand z Lobkovic (1654–1697).
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
