Renesanční literatura
humanistická literatura 14. až 16. století / From Wikipedia, the free encyclopedia
Renesanční literatura je literatura, která vznikla v epoše renesance, trvající od 14. do 16. století, a byla součástí tehdy dominantního renesančního uměleckého slohu. Často se užívá také pojmu humanistická literatura. Ten je s pojmem renesanční literatura v běžném užívání téměř synonymní, byť se místo odkazu k epoše a slohu hlásí k humanismu jako dobovému intelektuálnímu hnutí, a je proto o něco užší.[1]
Tradiční pojetí, vycházející z 19. století, chápalo renesanci jako návrat k antice a odklon od náboženského myšlení, takové pojetí je však podle moderního bádání nepřesné, přinejmenším v oblasti vzdělanosti a literatury. Šlo především o vymezení vůči scholastice vrcholného středověku a vůči tradičním univerzitním disciplínám, větší důraz měl být naopak kladen na kultivaci člověka prostřednictvím poezie a rétoriky. Pod heslem „ad fontes“ („k pramenům“) se rozumělo nejen zkoumání a napodobování rukopisů klasické římské antiky, ale také bádání nad řeckými a hebrejskými texty a rovněž návrat k církevním otcům a ke středověkým filosofickým směrům před nástupem scholastiky. Důkladnější poznání řečtiny a hebrejštiny vedlo k rozvoji filologie.[2] Značný důraz byl kladen na filosofa Platóna (na úkor Aristotela) a na novoplatónismus, což vedlo k přísnějšímu oddělování duchovna a tělesna, ale také například k opěvování platonické lásky v milostné lyrice. Vzrostla obliba hermetických učení, astrologie či alchymie.[3]
Pět ústředních konceptů italské renesanční literární kritiky zahrnovalo dekorum (vznešenost formy měla být příslušná obsahu), velkolepost (preferován byl vysoký, monumentální styl a námět), půvab (text, zejména středního a nízkého stylu měl být líbezný a elegantní), rozmanitost (využívání co největšího počtu variant) a podobnost (text měl být podobný dílům klasických autorů, avšak pouze duchem, nemělo se jednat o kopii).[4] Silný byl též požadavek na formální dokonalost metra a geometrické uspořádání díla.[5]
V Itálii, kolébce renesance, se objevila velká díla již ve 14. století, především Boccacciův Dekameron (1353)[6] a Petrarcovy básně.[7] Z 16. století pak pochází například významný myslitel Niccolò Machiavelli, známý příručkou Vladař (tiskem 1532),[8] a epický básník Ludovico Ariosto, autor Zuřivého Rolanda (první verze 1516).[9] Ve Francii v období renesance a humanismu vyniká tvorba Pierra de Ronsard a dalších básníků, ale také rozsáhlý Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel (1532–1564) a tvorba Michela de Montaigne, zakladatele žánru eseje.[10] Anglická renesance je spojena s osobností Thomase Mora, autora Utopie (1516), básníkem Edmundem Spenserem, a zejména slavným dramatikem a básníkem William Shakespeare, podepsaným pod tragédiemi jako Romeo a Julie, Hamlet nebo Král Lear.[11] V Německu přinesla tato éra jak texty reformátora Martina Luthera, tak lidově laděné básně a erotické frašky Hanse Sachse.[12] Z Nizozemí pocházel jeden z nejvlivnějších humanistů, Erasmus Rotterdamský, pisatel Chvály bláznovství (1511).[13] Ranou španělskou renesanční tvorbu reprezentují díla jako Celestina (1499) nebo rytířský román Amadís Waleský (první dochovaný výtisk 1508), o sto let později působil Miguel de Cervantes y Saavedra, autor Dona Quijota (1605, 1615), a také významný dramatik Lope de Vega, stojící již na prahu baroka.[14]
K významným osobnostem renesančního humanismu v českých zemích lze počítat latinsky píšícího Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, autora cestopisných, milostných a politických textů, či olomouckého biskupa Jana Dubravia, pisatele Rady zvířat (tiskem 1520). Důležitými překladateli byl Viktorin Kornel ze Všehrd a Řehoř Hrubý z Jelení. Česky psaná literatura, jíž bylo méně než latinské, vycházela péčí významných tiskařů Jiřího Melantricha a Daniela Adama z Veleslavína. Mnoho významných autorů pocházelo z Jednoty bratrské, například Jan Blahoslav, Václav Budovec z Budova, Jan Amos Komenský nebo Karel starší ze Žerotína. K vrcholným dílům patří nový český překlad Bible, takzvaná Bible kralická, vydaná v letech 1579–1593.[15]