tragédie Williama Shakespeara From Wikipedia, the free encyclopedia
Hamlet, princ dánský[pozn. 1] (anglicky The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark) je tragédie anglického dramatika Williama Shakespeara, která byla napsaná někdy mezi roky 1601 a 1602 (přesné datum není známo).
| Hamlet | |
|---|---|
 Titulní strana vydání z roku 1605 | |
| Základní informace | |
| Autor | William Shakespeare |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tragédie vychází ze starodávného skandinávského příběhu Ur-Hamleta, přesněji „Amletha“, prince jutského, příběh zapsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (1150–1220) Gesta Danorum. Též se Shakespeare patrně inspiroval dramatem od Thomase Kyda Španělská tragédie, které je považováno za předchůdce Hamleta.
Pro toto drama jsou typické dlouhé filozofické monology, ve kterých se Hamlet zabývá otázkou lidské existence. Shakespeare v díle využívá vtipné a sarkastické poznámky, ale i vážné výstupy tragických postav. Objevují se i cynické poznámky, třeba u hrobníků na adresu zemřelé Ofélie. Sám Hamlet se vyskytuje ve dvou jazykových rovinách, v jedné je vážný, rozumný, v druhé rovině se snaží naopak vyjadřovat „šílenství“. Když Hamlet předstírá šílenství, tak hovoří ve dvojsmyslných slovních hříčkách, které jsou pro ostatní postavy většinou neprůhledné.
.jpg)
Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor v Dánsku kolem 14.–15. století[1]. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku Gertrudu a stal se králem.
,_2006..jpg)
Hamlet prahne po pomstě, zcela mu zaměstnala mysl. Předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu. Pak v jejím průběhu sleduje Claudia, který útěkem potvrdí svou vinu.
Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chce matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Slyší, že někdo poslouchá za závěsem, a v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.
Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem, aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Angličané je skutečně popraví.
Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt a nešťastnou lásku k Hamletovi, a posléze utonula za nejasných okolností (není jisté, zda šlo o sebevraždu, nebo o nehodu). Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.
Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet uzmutým otráveným mečem zabije Laerta, ale sám je zraněn. Hamletova matka, jako svědkyně souboje, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius pro Hamleta. Hamlet umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia zbytkem vína, které zabilo královnu Gertrudu. Na poslední chvíli zastavuje Horacia před úkonem sebevraždy, aby všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají důležité postavy včetně hlavní, která zemře na konci.
Být, či nebýt/Být, nebo nebýt je slavný monolog prince Hamleta. Hamlet mluví o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, ale přiznává, že alternativa života by mohla být horší. Monolog slouží k vysvětlení Hamletovy váhavosti nad okamžitou pomstou za smrt otce. Král Claudius a Polonius Hamleta špehovali a slyšeli jeho slova, Claudius je znepokojený a Polonius se dozvídá, že Hamleta ve skutečnosti netrápí "neopětovaná" láska jeho dcery Ofélie. Hamlet po svém monologu osloví přímo Ofélii, následuje dialog plný vzájemných nedorozumění.
HAMLET: Být, nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, jíž se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.
(William Shakespeare: „Hamlet“ Praha Knižní klub 2002, III. 1. Str. 66, překlad Martin Hilský)
Překladatelé jsou uvedeni v pořadí podle vzniku překladu:[2]
Další autoři (např. Josef Kajetán Tyl nebo Josef Jungmann) přeložili úryvky z divadelní hry.
Níže je uveden pouze výběr nejznámějších inscenací a představitelů:
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
