Promlčení
From Wikipedia, the free encyclopedia
Promlčení je soukromoprávní institut, díky kterému dojde k oslabení subjektivního práva, a to v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí lhůty. Oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat, tj. odsoudit dlužníka ke splnění jeho závazku (např. k zaplacení dlužné částky). Promlčení však zakládá pouze právo se ho dovolat, pokud tedy dlužník promlčení nenamítne, soud žalobě vyhoví. Navíc i promlčená pohledávka dále zůstává ve formě naturální obligace, což znamená, že právo trvá dál, ale ztratilo svůj nárok.[1] Dlužník tak může svůj dluh splnit dobrovolně, ale nelze dlužníka donutit k plnění, ale plní-li, nejde u věřitele o bezdůvodné obohacení a dlužník se nemůže domáhat vrácení plnění.[2]
![ikona](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/b/bd/Ambox_globe_content.svg/48px-Ambox_globe_content.svg.png)
Smyslem institutu promlčení je čelit složitým sporům, které by mohly vznikat při příliš dlouhé možnosti uplatnit právo u soudu, protože čím delší doba uplyne od vzniku práva, tím složitější je dokazovaní. Právo proto v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) časově omezuje vynutitelnost práv, aniž by je úplně rušil.[3]
V českém právu je promlčení obecně upraveno v občanském zákoníku z roku 2012,[4] do konce roku 2013 bylo upraveno jednak v občanském zákoníku z roku 1964[5] a zvlášť pro obchodněprávní vztahy v zákoníku obchodním.[6] V poměrech s mezinárodním prvkem se promlčení zpravidla řídí týmž právním řádem, jako právo, které je předmětem promlčení.[7]
Promlčení je třeba odlišovat od prekluze, což je úplný zánik subjektivního práva, tj. nenásleduje naturální obligace a soud k ní musí přihlížet ze své úřední povinnosti (ex officio). Prekludují jen ta majetková práva, u kterých to zákon výslovně stanoví.