Osmanská Palestina je pojem označující historické území Palestiny pod nadvládou Osmanské říše v období 1516–1918. Území bylo v této době administrativně rozděleno, proto jej nelze brát jako jednotný stát. Palestina byla zároveň chápána jako část většího celku Osmanské Sýrie.
Vládce Osmanské říše sultán Selim I., po zhoršení vztahů s Mamlúckým sultanátem a po vzájemném střetu v Mardž Dábik u Aleppo v dnešní Sýrii, dobyl v roce 1516 oblast Levanty (tzv. Syropalestiny). Palestina se tak ocitla na 300 let (kromě jednoho krátkého období) v osmanském područí.
Po dobytí osmanskými Turky se název „Palestina“ z oficiálního označení administrativní jednotky vytratil. V neoficiálním i polooficiálním užití však zůstal nadále populární. Dochovalo se mnoho záznamů z 16. a 17. století, které dokazují živost tohoto názvu.[1] V 19. století Osmané dokonce užívali pojem Ardh-u Filistin (Země Palestiny) v oficiální korespondenci, vždy jej však chápali spíše jako nepřesně vymezený pojem a vůbec ne jako administrativně vymezené teritorium.
V prvním momentě po dobytí nechal Selim I. vše při starém, avšak jakmile se vrátil z tažení na Egypt[p 1], vytvořil jednu velkou provincii (vilájet)[p 2] Šám (arabsky Bilad aš-Šám). Osmané měli totiž ve zvyku pojmenovávat provincie podle jejich hlavních středisek, v tomto případě podle Damašku (arabsky Dimašk aš-Šám)[p 3]. Místní guvernéry jmenovala centrální vláda v Konstantinopoli, které byly rovněž posílány roční příjmy.
V roce 1549 byla Sýrie reorganizována, tak že byla rozdělena na dvě provincie. Ze sandžaku Aleppo se stalo centrum nově vzniklého vilájetu Aleppo. Palestinská území tak spadala do staršího vilájetu Damašku (zprvu pod názvem „Arabský vilájet“). V této době existovaly palestinské sandžaky Safed, Nábulus (na dnešním Západním břehu), Jeruzalém a Tara Bey.
Další územně administrativní změna proběhla v roce 1579. Nejen že vznikl nový vilájet Tripoli[p 4], ale došlo také k reorganizaci (nejen) palestinských sandžaků, resp. došlo k vytvoření nových sandžaků, a to Akko (Acre) a Gaza. O sedm let později, roku 1586, vznikl v severovýchodní Sýrii vilájet Rakka, což se však palestinských území nijak nedotklo.
Drúzové, kteří obývali hlavně okolí sopky Džabal ad-Drúz, od které rovněž vykládají svůj původ, v sandžaku Hourán[p 5], byli za mamlúcké nadvlády sice vedle alawitů, ismajlitů a dvanáctníků jednou z náboženských skupin, vůči kterým byla, jako odpadlíkům od Sunnitů, hanbalským učněm Íbn Tajmíjou vyhlášena svatá válka a byli al-Malik al-Násirem těžce poraženi u Kaserwánu. Dostávalo se jim však alespoň běžných základních práv.
S příchodem Osmanů se však jejich situace velice zhoršila a na časté trestné výpravy byli v průběhu 16. a 17. století nuceni podnikat protiakce v podobě ozbrojených rebelií. Fachr ud-Din II. z dynastie Ma’anů dokázal takových úspěchů a územní expanze, takže pod vládu Drúzského státu spadal na jihu i sever Palestiny, konkrétně sandžaky Akko a Safed.
Ma’anové dokonce získali podporu Toskánska[p 6] a Benátek a pokoušeli se také o sympatie Francie[p 7]. Když byli Fachr ud-Din na rozkaz sultána v roce 1614 vyhnán vojskem damašského paši, našel útočiště právě na dvorech prvních dvou zmíněných zemí. Po svém návratu roku 1619 byl znovu poražen se svými syny v roce 1633.
Roku 1660 byl založen vilájet Safed, který byl však později přejmenován na Sidon a ještě později na Bejrút. Z toho lze vyčíst také jistý proces přesouvání centra této oblasti geograficky směrem na sever a tedy z území Palestiny do Libanonu. Safed totiž leží nedaleko Golanských výšin v Izraeli, Sidon a Bejrút (ještě severněji) však leží v Libanonu. Část Palestiny tak byla na nižší (provinční) administrativní úrovni spravována z Libanonu.
Když se v Istanbulu dozvěděli o porážce francouzského loďstva v námořní bitvě u Abukiru během Napoleonova tažení do Egypta, rozhodli se, ve víře, že to znamená pro Napoleona konec, vytáhnout s armádou do Egypta. Když se o tom Bonaparte dozvěděl, uvědomil si, že by se Turkům pod velením paši Džezara neubránil a proto se rozhodl, že nejlepší obranou bude útok. Toto tažení je z historického hlediska nazýváno jako Syrské, geograficky se však odehrálo právě v Palestině.
5. února 1799 opustilo vojsko Napoleona Bonaparte Egypt, oblehlo palestinské město Jaffa a na dobu od 3. do 7. března jej dobylo. Stihnul zde mimo jiné vybudovat špitál na místě karmelitánského kláštera na hoře (pohoří) Karmel. Další města, které obsadili byly Haifa, Ceasarea, Ramla, Lod (Lydda), Nazaret a Tiberias (Tverja). Dne 18. března stanulo v jeho obležení i město Akko, toto opevněné město se však Francouzům dobýt nepodařilo. 21. května bylo obležení odraženo a Napoleon do konce května byl zatlačen zpět do Egypta.
Zde je třeba zmínit Napoleonův velice zajímavý vztah k Židům. Když dobyl Maltu a zjistil, že zdejší židé[p 8] nemají právo vykonávat své náboženství a jsou johanity bráni do zajetí a dokonce (údajně) prodáváni, dal jim neprodleně povolení ke stavbě synagogy. Tím však jeho obrana židovského národa nekončí. Podle svých prohlášení (včetně písemných) měl v úmyslu po dobytí Akka, což by mu zajistilo možnost postupu na Jeruzalém, a dále, založit nezávislý židovský stát.
Bonaparte chtěl, aby se židům dostalo stejných práv jako katolíkům a protestantům ve Francii a v ještě duchu francouzské revoluce usiloval o osvobození židovského národa. „Vykoupení pána…“ se podle něj měli „…vrátit k Siónu s písněmi a věčnou radostí ve tvářích…“ Takto se vyjádřil úryvkem z Bible v jednom rozhovoru, který proběhl na Svaté Heleně. Některé skutečnosti nasvědčují tomu, že byl mezi Židy nejen velice oblíben, ale také oslavován jako spasitel. Toho si byl mimochodem vědom například i kníže Metternich[2].
Egypt, přestože nominálně stále pod nadvládou Osmanské říše, pod vládou expansionistického paši Muhammada Alího[p 9] dobyl a 10. května 1832 anektoval Velkou Sýrii včetně Palestiny v rámci osmansko-egyptské války (1831-1833). Egyptská armáda pod velením jeho syna paši Ibráhíma v Palestině dobyla postupně například Gazu, Ramlu, Jaffu, Haifu i Jeruzalém bez boje, k prvnímu střetu došlo až při dobývání pevnosti Akko, která Egypťanům po dlouhém šestiměsíčním obléhání podlehla.
Pomoc Turkům poskytli Britové. Ti vyslali válečné loďstvo k levantským břehům, později zakotvilo v Alexandrii, a na pevnině operovalo britské-osmanské vojsko, kterému se mimo jiné podařilo vzbudit silné protiegyptské povstání. Roku 1834 proběhla rozsáhlá revolta. Stalo se tak také kvůli požadavku paši Ibrahíma na odvody místních (jeden z pěti mladých Palestinců) do jeho armády. Tento a mnoho dalších nařízení se Palestinců-muslimů velmi dotýkaly, naopak křesťané a židé je vítali.
Nicméně egyptské vojsko bylo zatlačeno zpět, roku 1841 musel Muhammad Alí podepsat mírovou dohodu a kontrola nad oblastí byla Brity předána zpět Turkům. V následujícím období je patrný podstatný nárůst vlivu Palestinců na správu vlastní země, což se projevilo také jejich aktivní rolí při prosazování reforem v Osmanské říši v letech 1876 a 1908.
V roce 1876 byla v Osmanské říši zavedena ústava a začalo tzv. období první ústavy. Území Palestiny bylo od 70. let 19. století až do první světové války rozděleno do tří hlavních administrativních jednotek. Severní část, na sever od linie táhnoucí se od Jaffy k severnímu Jerichu a řeku Jordánu, spadala do vilájetu Bejrút který tvořili sandžaky Akko, Nábulus a v Libanonu pak Bejrút. Od Jaffy na jih se rozkládala provincie Jeruzalém se zvláštním statusem[p 10] (mutesarrifíjet). Její jižní hranice nebyly zcela jasně vymezeny, byl to zhruba východní Sinaj a severní Negevská poušť. Jižní a střední Negev spolu s částí Sinaje a Arábie patřil k vilájetu Hidžáz.
S příchodem ústavy došlo k jisté decentralizaci státní správy, což mimo jiné umožnilo obchod a příliv osadníků a obchodníků ze zahraničí. S tímto procesem přišly také modernizační proudy. Roku 1839 byl například postaven první větrný mlýn. Došlo k rozvoji poštovních služeb, využití dostavníků, kočárů, povozů, dvoukoláků atd. V oblasti dopravy bylo důležitým mezníkem vybudování silnice z Jaffy do Jeruzaléma v polovině 19. století a v roce 1892 byla na stejné trase otevřena železnice v délce 87 km. V roce 1891 byla na západě Jeruzaléma zrekonstruována nemocnice.[3]
První světová válka znamenala pro Osmanskou říši definitivní konec v její kontrole nad východním středomořím. Její rozpad započal již v roce 1908 povstáním mladoturků, které s Britskou pomocí prosadilo nový politický systém (tzv. období druhé ústavy) se zcela novými prvky ve státní správě. Monarchické instituce měly být postupně nahrazeny institucemi konstitučními s novým volebním systémem. Okrajové oblasti však nechtěly nadále setrvávat v říši a otřásaly jimi lokální rebelie.
Ještě před velkou válkou proběhly konflikty s Itálií (1911), Balkánské války (1912-13) a odtrhly se Kuvajt (1913) a Albánie (1913). Tím že se Turci dali na stranu Ústředních mocností, si zajistili válečnou porážku a vytvořili předpoklad k rozebrání svého území vítěznými mocnostmi. Již za války, v roce 1916, uzavřeli Francouzi a Britové „tajnou“ Sykesovu–Picotovu dohodu, podle níž se měla z většina Palestiny po osvobození od Turků stát mezinárodní zóna bez přímého vlivu každé ze dvou velmocí. Rok poté však britský ministr zahraničí, Arthur Balfour vydal Balfourovu deklaraci, v níž sliboval Židům založení vlastního státu v Palestině, výměnou za finanční podporu ve válce proti Německu a Osmanské říši[4]. Toto byla předehra k pozdějšímu ustavení Britského mandátu v Palestině (1920).
9. prosince 1917 britská-egyptská armáda pod velením Edmunda Allenbyho obsadila Jeruzalém a v září 1918 po vítězné bitvě u Megida již okupovala celou Levantu. Turecko kapitulovalo 31. října 1918[5].
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
