Nejvyšší lovčí
čestný královský úřad / From Wikipedia, the free encyclopedia
Nejvyšší lovčí (latinsky summus venator, německy Oberst-Jägermeister nebo Oberstjägermeister, případně Obrist-Jägermeister), původně jen lovčí patřil k dvorským úřadům (dignitates), které původně měly zabezpečovat hospodářství a chod domácnosti i dvora panovníka. Dalšími dvorskými úřady byl komorník (camerarius), správce knížecích stájí – maršálek (marschalcus, agazo), stolník, číšník (dapifer) a mečník (ensifer).
V Českém knížectví se lovčí připomíná už v 11. století. Kníže Jaromír (vládl 1003, 1004–1012, 1033–1034) odměnil svého zachránce Hovoru udělením úřadu lovčího s příslušností ke Zbečnu. Ve 12. století se hodnost lovčího změnila ve skutečný, stálý a institucionalizovaný úřad. Lovčí měl dohled nad celkem lesních komplexů, které byly rozděleny na menší lesní úseky dozorované hajnými (forestarii) a které panovnická družina využívala k honitbě. Lovci teoreticky podléhali nejvyššímu lovčímu. Úřad existoval až do konce 18. století. Významný královský lovecký revír se nacházel na Křivoklátsku (přemyslovský hvozd), v nejbližším okolí Prahy panovník a jeho družina lovili v Královské oboře.
V Rakouském arcivévodství se nejvyšší dvorský a zemský lovčí (Obersthof- und Landjägermeister) zdržoval v císařově blízkosti. Navrhoval program císařských lovů a honiteb, nesl zodpovědnost za dostatečné množství lovné zvěře v loveckých revírech, o jejichž stavech musel mít dobrý přehled. Jeho podřízenými byli podlesní, tajemníci, písaři, kaplani, psovodi, kováři, polní bradýři, fořti, lovčí, náhončí a další pomocné síly. Později mu byl podřízen i úřad dvorního sokolníka.[1]