Mingská politika
From Wikipedia, the free encyclopedia
Čína za vlády dynastie Ming byla co do počtu obyvatel i ekonomické síly největším státem tehdejšího světa. Základním cílem vnitřní i zahraniční mingské politiky bylo udržení stability země a vlády. Vzhledem k rozlehlosti země a početnosti obyvatelstva to nebyl lehký úkol.
Územní expanze říše dosáhla vrcholu za vlády císaře Jung-le (1402–1424). Jeho nástupci byli nuceni se na jihu stáhnout z Vietnamu, na severu k čínské zdi a dalších výbojů se vzdali. Zachovali však rozsáhlou síť formálně závislých států, odevzdávajících čínskému císaři tribut. Mezi plátce tributu patřil po delší či kratší dobu Korea, Tibet, Džürčeni, řada států jihovýchodní Asie, určitou dobu i Japonsko.
Zakladatel dynastie, císař Chung-wu se snažil společnost stabilizovat omezením sociální i fyzické mobility obyvatelstva pomocí důsledné státní kontroly všech stránek života společnosti. Jeho nástupci nebyli schopni udržet vysokou míru státního dohledu a vliv státních institucí, zejména centrálních, na každodenní život postupně klesal. Bezprostřední styk s obyvatelstvem postupně úřadům zprostředkovala vrstva džentry.
Dědiční vojenští velitelé, kteří vládli zemi v raném období dynastie, postupně ztratili svoji moc. O rozhodující vliv ve vládě pak soupeřili konfuciánsky vzdělaní úředníci, kontrolující státní správu od okresních úřadů po ministerstva v Pekingu, s eunuchy sloužícími v císařském paláci. Prostřednictvím eunuchů císaři od středního období vlády dynastie budovali paralelní administrativu, nezávislou na tradičním úředním aparátu. Chod státní správy ochromovaly i frakční spory uvnitř úřednické vrstvy.
Zhoršení klimatu, následné hladomory a rolnická povstání, společně s tlakem zesílivších Džürčenů (čerstvě přejmenovaných na Mandžuy) už dynastie nepřežila. Její místo zaujala nová, mandžuská dynastie Čching.