sovětský stíhací letoun From Wikipedia, the free encyclopedia
Mikojan-Gurevič MiG-19 (v kódu NATO „Farmer“) byl sovětský dvoumotorový, jednomístný proudový stíhací letoun druhé generace, kterým byla vyzbrojena od roku 1958 i Československá lidová armáda. Šlo o první sériově vyráběný nadzvukový letoun na světě, srovnatelný s americkým strojem North American F-100 Super Sabre, i když MiG-19 později nad Severním Vietnamem čelil modernějším letounům McDonnell Douglas F-4 Phantom II a Republic F-105 Thunderchief. Původně používán Sovětským svazem, ale později byl ve velkém nasazen letectvem ČLR.
| MiG-19 | |
|---|---|
 MiG-19PM v bulharském muzeu | |
| Určení | proudový stíhací letoun |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | Závod č. 21 Závod č. 153 Aero Vodochody |
| Konstruktérská skupina | Mikojan-Gurevič |
| První let | 18. září 1953 (I-350)[1] |
| Zařazeno | březen 1955 |
| Charakter | vyřazen |
| Uživatel | Sovětské letectvo (dříve) Letectvo ČLR (dříve) |
| Výroba | 1954–1968 |
| Vyrobeno kusů | 2 172 (mimo ČSR a Čínu) |
| Varianty | Shenyang J-6 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Stal se prvním letounem na světě schopným dosáhnout nadzvukové rychlosti v horizontálním letu při startu ze země.[2]
V roce 1950 začala konstrukční kancelář Mikojan-Gurevič (MiG) (také známá jako OKB-155) pracovat na novém stíhacím letounu, který měl mít větší dolet než stávající letouny MiG-15 a MiG-17 a byl schopen ve vodorovném letu dosáhnout nadzvukových rychlostí. MiG se rozhodl pro svůj nový stíhací letoun použít dva nové proudové motory s axiálním kompresorem Mikulin AM-5 (zmenšená verze motoru Mikulin AM-3, který poháněl bombardér Tupolev Tu-16).[3][4] Jako zkušební stroj pro nový motor bylo OKB-155 20. dubna 1951 oprávněno přeměnit jeden z prototypů MiGu-17, přičemž jeden motor Klimov VK-1 byl nahrazen dvěma motory AM-5 o tahu 19,60 kN (4 410 lbf) (později ho nahradil AM-5A o tahu 21,08 kN (4,740 lbf)) s testovacím strojem označeným SM-1 (nebo I-340), který vzlétl koncem roku 1951.[3][5] I když byl SM-1 užitečným testovacím strojem[4], jeho výkon byl nižší, než se očekávalo, a nejprve bylo navrženo přídavné spalování pro AM-5, což vedlo k motoru AM-5F (dosahující tahu 26,45 kN (5 950 lbf) s přídavným spalováním).[6]
Zatímco SM-1 byl zkušebním strojem, SM-2 (nebo I-360) už byl zamýšlen jako požadovaný nadzvukový doprovodný stíhací letoun s povolením pokračovat v pracích 10. srpna 1951. SM-2 byl dvoumotorový středoplošník. Jeho tenká křídla navržená v CAGI měla pro nadzvukový let šípovitost 55 stupňů a na každé straně měla jeden aerodynamický plůtek. Netradičně byl osazen ocasní plochou ve tvaru T. Výzbroj tvořily dva kanóny Nudelman N-37 ráže 37 mm umístěné v náběžné hraně křídel letounu, poblíž kořenů křídel - zbraně byly oproti MiGu-15 a -17 přemístěny, aby se zabránilo nasávání prachových plynů a poškození motorů letadla.[4] První SM-2, SM-2/1, byl v dubnu 1952 poslán k testování do Leteckého výzkumného ústavu M. M. Gromova a poprvé vzlétl 24. května 1952 se zkušebním pilotem G. A. Sedovem.[4][7] S motory AM-5A bez přídavného spalování nemohl SM-2 ve vodorovném letu rychlost zvuku překročit, takže byly nahrazeny motory AM-5F s přídavným spalováním.[7] Zatímco nové motory zlepšily výkon, bylo zjištěno, že letadlo má problémy s ovládáním, zejména při vysokých úhlech náběhu, kdy bylo letadlo náchylné k přetočení. K vyřešení těchto problémů byla svislá ocasní plocha letadla snížena. Došlo k dalším změnám včetně posunutí aerodynamických brzd letadla a prohloubení aerodynamických plůtků křídel, přičemž úpravy způsobily, že letoun byl přeznačen na SM-2A a poté na SM-2B.[8][9]
AM-5F stále nedával dostatečný tah, a tak konstrukční kancelář Mikulin vyvinula nový motor, který jej nahradil - AM-9B (později přeznačený na Tumanskij RD-9). Poskytoval tah 25,5 kN (5 700 lbf) na sucho a 31,87 kN (7 160 lbf) s přídavným spalováním.[4] SM-2B vybavený novými motory poprvé vzlétl v této podobě 5. ledna 1954. Výkon SM-9 zapůsobil na sovětské úřady a 17. února 1954 byl objednán do výroby jako MiG-19, a to navzdory skutečnosti, že tovární testování teprve začalo.[10][11][12]
Spěch dostat MiG-19 do služby vedl k tomu, že počáteční sériová letadla měla řadu vážných problémů. Typ utrpěl za letu řadu explozí, které byly nakonec způsobeny špatnou izolací mezi motory letadla a palivovými nádržemi v zadní části trupu – přehřátí těchto nádrží mohlo způsobit výbuchy paliva. Problém se nakonec částečně vyřešil osazením kovového tepelného štítu mezi motory a nádrže.[13] Výškovky letounu se ukázaly jako neúčinné při nadzvukových rychlostech a druhý a třetí prototyp SM-9 testoval plně pohyblivý plochý ocas, který byl později zařazen u hlavního sériového typu MiG-19S, který se také vyznačoval vylepšenou výzbrojí.[14]
Ve stejné době, kdy byl eskortní stíhací letoun pro denní službu vyvinut z SM-2 a SM-9 do MiGu-19 a MiGu-19S, probíhaly souběžně práce na návrhu a konstrukci radarem vybaveného stíhacího letounu pro každé počasí. První prototyp SM-7/1 vzlétl poprvé 28. srpna 1954. Měl podobný drak jako první SM-9, včetně konvenční pevné vodorovné ocasní plochy, přičemž druhého a třetího SM-7 byly zavedeny podobné změny jako ty testované na prototypech SM-9, včetně stabilizátoru ocasu.[15] Stíhací letoun pro každé počasí vstoupil v roce 1955 do výroby jako MiG-19P. Mezi hlavní rozdíly oproti MiGu-19S patřil radar RP-1 Izumrud v přídi letounu s malými kryty ve středu a na horním okraji sání vzduchu a výzbrojí dvou kanónů v kořenech křídel.[15] Od roku 1957 přešla výroba všech stíhaček pro každé počasí na MiG-19PM s raketovou výzbrojí čtyř střel vzduch-vzduch K-5M a s odstraněným kanónem.[16]
V roce 1955 po zavedení amerických výškových průzkumných balónů a přeletech britských letounů Canberra, které nebylo možné zachytit stávajícími letouny, spolu se zpravodajskými zprávami o vývoji letounu Lockheed U-2 s ještě větším dostupem, byl zahájen vývoj specializované výšková verze MiGu-19, MiG-19SV, která vstoupila do omezené výroby. Tento měl výkonnější motory a byl odlehčený. Bylo odstraněno pancéřované opěradlo a jedna ze zbraní, zatímco nastavení klapek bylo upraveno tak, aby poskytovalo větší vztlak ve vyšších nadmořských výškách. Také byl představen nový přetlakový oblek. Tyto změny zvýšily dostup letadla z 17 500 m (57 400 stop) na 18 500 m (60 700 stop).[17][18] Prototyp MiGu-19SV byl dále modifikován (jako MiG-19SVK) se zvětšeným rozpětím křídel, což poskytlo dostup 19 100 m (62 700 ft), ale to stále na U-2 nestačilo a úsilí bylo přesunuto na přidání pomocných raket, tzv. boosterů.[19]
Bylo vyrobeno přes 2 100 ks MiGu-19. Letoun byl vyráběn v SSSR. Později v Československu jako Aero S-105, kde bylo do roku 1961 vyrobeno 104 letadel.[1] A zejména v Čínské lidové republice jako J-6. Stroj sloužil v mnoha zemích, jako například Kuba, Severní Vietnam, Egypt, Pákistán a Severní Korea. Stroj se zúčastnil Vietnamské války, šestidenní války a války v roce 1971 v Bangladéši. Všechny verze MiGu-19 postavené v Sovětském svazu byly jednomístné. Přestože Čína vyvinula dvoumístnou cvičnou verzi JJ-6, vycházející z J-6, Sověti předpokládali, že ovládání MiGu-19 bylo dostatečně jednoduché, takže žádné cvičné školící letadlo nebylo nutné. V SSSR byl MiG-19 nahrazen MiGem-21. Čínský J-6 zůstal hlavní složkou čínského letectva až do 80. let a byl vyvinut do letadla Q-5. Navzdory svému věku měl MiG-19 a jeho verze dobré letové charakteristiky v malých výškách a překvapivě vysokou stoupavost a těžkou kanónovou výzbroj. MiG-19 sice postrádal lafety pro střely vzduch-vzduch, ale měl jednu výhodu oproti ranému modelu F-4 Phantom II: byl vyzbrojen kanóny. Vietnamské MiGy-19 měly tři 30mm kanóny, které se při výstřelu „vyznačovaly velkým zábleskem v ústí“[20]. Letoun byl nabit 90 střelami na zbraň, což dalo přibližně šest sekund palby. Jediný dvousekundový výstřel 90 nábojů by mohl zasáhnout americké letadlo 81 lb (37 kg) kovu.[21] V kontrastu s americkým 20mm kanónem jako M61 Vulcan, který dodával 39 lb (18 kg) kovu.[22]
.jpg)
Dodávky nového stíhacího letounu sovětským vzdušným silám (VVS) začaly v červnu 1955, přičemž typ byl veřejně představen 3. července téhož roku, kdy se 48 MiGů-19 zúčastnilo přeletu během přehlídky na letišti Tušino v Moskvě.
Během své služby v protivzdušné obraně Sovětského svazu a v NDR se MiG-19 podílel na několika záchytných letech západních průzkumných letadel. K prvnímu doloženému střetu s letadlem U-2 došlo na podzim 1957. Pilot MiGu-19 nahlásil vizuální kontakt, ale nemohl vyrovnat výškový rozdíl 2 234 m. Během sestřelení Francise Gary Powerse v roce 1960, byl salvou raket S-75 Dvina (SA-2 Guideline) sestřelen i jeden stíhací MiG-19P, přičemž zahynul pilot Sergej Safronov. Během kontroverzního incidentu, ke kterému došlo 1. července 1960, sestřelil MiG-19 průzkumné letadlo RB-47H nad polárním kruhem v mezinárodním prostoru, přičemž zahynuli 4 členové posádky a dva byli zajati Sověty.[23] Při dalším incidentu MiG-19 sestřelil 28. ledna 1964 stroj T-39 Sabreliner, který pronikl nad Východní Německo během cvičného letu, přičemž zahynula celá tříčlenná posádka.
K prvnímu nasazení a sestřelu amerického letadla MiGem-19 došlo v roce 1965, kdy Lockheed F-104 Starfighter amerického letectva a pilotovaný podplukovníkem Philipem E. Smithem byl napaden strojem letectva ČLR u ostrova Chaj-nan. Jeho Starfighter byl zasažen palbou z kanónu a byla poškozená část křídla a podvěsu raket. Smith začal útočit a podařilo se mu dostat MiG do zaměřovače, ale jen milisekundy před odpálením raket Starfighter ztratil všechen výkon. Smith se musel katapultovat a byl zajat. Byl držen v zajetí až do svého propuštění 15. března 1973 po návštěvě tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně v roce 1972.[24][25]
Vietnamské lidové letectvo (VPAF) začalo dostávat MiG-19 na konci operace Rolling Thunder, která skončila v roce 1968. Severní Vietnam nasadil MiG-19 ve vzdušném boji mnohem později než MiG-17 a MiG-21. Navzdory jejich omezenému počtu byly MiGy-19 zapojeny do rozsáhlých bojů během operací Linebacker a Linebacker 2. Vietnamské letectvo nárokuje sedm vítězství nad americkými letouny pomocí MiG-19, z nichž všechny byly F-4 Phantom II.[26] MiG-19 byl testován americkými piloty ve Spojených státech v roce 1969 poté, co obdrželi F-6 (exportní model J-6) z Pákistánu.[pozn. 1][27] Kromě zjištění, že měl letoun dobrý překryt kabiny umožňující dobrý výhled pro pilota, spolu se třemi silnými 30mm kanóny, američtí piloti zjistili, že MiG-19 (J-6/F-6) je vynikající stíhací letoun. „Stejně jako MiG-17 se mohl snadno potrápit Phantom...a dokázal rychle dosáhnout na Mach 1,2, ale byl pomalejší než MiG-21.“[28] Největším nedostatkem MiGu-19 však byl jeho extrémně krátký dolet. Jak poznamenal jeden americký testovací pilot, „po pěti minutách s plným přídavným spalováním v nízké výšce bude pilot MiGu hledat místo k přistání!“[29] Toto v kombinaci se dvěma motory letounu, které bylo obtížné udržovat, způsobilo, že MiG-19 nebyl u severovietnamských pilotů oblíbený a byl noční můrou leteckých mechaniků. Zatímco MiG-17 byl obratný a MiG-21 rychlý, MiG-19 sice kombinoval vlastnosti obou, ale ne na stejné úrovni jako ony.
Začátkem roku 1969 bylo rozhodnuto o posílení protivzdušné obrany Severního Vietnamu vytvořením třetí proudové stíhací jednotky – měl jí být 925. stíhací pluk. Tato jednotka se měla skládat z posledních verzí MiGu-17 a nových MiGů-19. Pluk byl založen v Yen Bai a v dubnu 1969 již bylo k dispozici 9 vycvičených pilotů schopných bojového nasazení. Zatímco některé MiGy-17 a téměř všechny MiGy-21 byly dodány Sovětským svazem, většina vietnamských MiGů-19 (J-6) byla dodána z Číny, přičemž počet jen zřídka převyšoval 54 ks.
MiG-19 postrádal podvěsy pro rakety nebo střely vzduch-vzduch, ale měl jednu výhodu oproti ranému modelu F-4 Phantom II: měl kanónovou výzbroj. Vietnamské MiGy-19 měly tři 30mm kanóny, které se při výstřelu „vyznačovaly velkým zábleskem v přídi“[20]. Letoun byl nabit 90 ranami na zbraň, což dávalo přibližně šest sekund střelby. Jediná dvousekundová dávka 90 střel by mohla zasáhnout americké letadlo s 81 lb (37 kg) kovu.[21] V kontrastu s americkým 20mm kanónem M61 Vulcan, který dával 39 lb (18 kg) kovu.[22]
Americké zdroje tvrdí, že ve vzdušných bojích bylo ztraceno 10 vietnamských MiGů-19. 2. června 1972 se MiG-19 zapsal do historie; nad Severním Vietnamem měl MiG-19 pochybnou čest být jediným známým sestřeleným letadlem ve vzdušném boji při nadzvukové rychlosti s použitím kanónu. Toto vítězství si připsal F-4 Phantom II pilotovaný majorem Philem “Hands” Handleym.[30] Podle vietnamského letectva sestřelily severovietnamské MiGy-19 v letech 1965 až 1972 13 nepřátelských letadel a vrtulníků, přičemž pět MiGů-19 bylo ztraceno (čtyři sestřeleny nepřátelskými letouny a jeden přátelskou palbou) a jeden pilot zahynul.[31]
Jednou z prvních egyptských jednotek MiG-19 byla 15. letecká brigáda, skládající se z 20. a 21. perutě, které se staly operačními ve Fajidu s předsunutým umístěním v Milajzu na počátku 60. let.[32]
V roce 1962 byly egyptské MiGy-19 nasazeny v roli pozemního útoku během občanské války v Severním Jemenu. K prvnímu hlášenému vzdušnému boji na blízkém východě s účastí MiGu-19 došlo 29. listopadu 1966, kdy izraelská Dassault Mirage III sestřelila dva egyptské MiGy-19, které se snažily zachytit izraelský průzkumný Piper J-3 Cub v izraelském vzdušném prostoru. První MiG byl zničen radarem naváděnou střelou R.530 vypálenou z méně než míle daleko, což byl také první sestřel během vzdušného boje střelou francouzské výroby. Druhý MiG-19 byl sundán palbou z kanónu.[33]
Během šestidenní války v červnu 1967 měl Egypt ve výzbroji kolem 80 MiGů-19, ale více než polovina z nich byla zničena na zemi během úvodních izraelských náletů při operaci Focus. Izraelští piloti však považovali MiG-19 za potenciálně nebezpečného protivníka kvůli jeho výkonu, manévrovatelnosti a silné výzbroji.
Po válce Egypťané reorganizovali svou přeživší flotilu MiGů-19 a přidělili je k protivzdušné obraně egyptského vnitrozemí. Sovětský svaz Egyptu žádné další MiGy-19 jako náhradu za ty zničené v šestidenní válce nedodal, ale Egypt mohl nějaké obdržet od Sýrie a Iráku, takže do konce roku 1968 bylo více než 80 MiGů-19 ve výzbroji egyptského letectva. Letouny se zúčastnily boje i během Opotřebovací války; při jednom střetnutí 19. května 1969 se MiG-19 setkal se dvěma izraelskými Miragemi, přičemž jednu sestřelil palbou z kanonu, zatímco druhá unikla.[34] Egypt měl asi 60 MiGů-19 ve službě během jomkipurské války v roce 1973, ve které sloužily jako letouny přímé letecké podpory.
Irák počátkem 60. let zakoupil několik MiGů-19S, ale později je všechny prodal (několik jich zůstalo v místních muzeích), i když některé se v 60. letech zúčastnily bojů proti Kurdům. Je potvrzeno, že Írán zakoupil jednu dodávku modelu F-6.
.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
