Mezinárodní smlouva přijatá Valným shromážděním Organizace spojených národů 16.12.1966 v New Yorku, vstoupila v platnost dne 23.3.1976. Pakt svým obsahem navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv. From Wikipedia, the free encyclopedia
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) je mezinárodní smlouvou přijatou na zasedání Organizace spojených národů v New Yorku dne 19. prosince 1966. Pakt vstoupil v platnost 23. března 1976. Doposud k paktu přistoupilo 168 států.[1] Pakt svým obsahem navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech vznikl také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Občanská a politická práva patří mezi základní lidská práva. Pakt právně závazným způsobem rozvíjí a konkretizuje práva uvedená ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Dokument je tvořen preambulí a šesti částmi, které zahrnují celkem 53 článků.[2]
V prvním článku se vymezuje právo všech národů na sebeurčení.[3]
Ve druhé části (články 2 až 5) se státy, které jsou smluvními stranami paktu, zavazují k tomu, že podniknou všechna možná opatření k tomu, aby byla všechna zmíněná práva zajištěna, a to bez jakékoliv formy diskriminace. Dále je věnována pozornost tématu rovnosti žen a mužů v souvislosti s danými právy.[4]
Třetí část vyjmenovává konkrétní občanská a politická práva, jako je právo na život, zákaz mučení nebo krutého a nelidského zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na rovné zacházení před soudy, právo na zastávání svého názoru, atd.[5]
Čtvrtá část upravuje zřízení osmnáctičlenného Výboru pro lidská práva. Dále jsou v této části rozpracovány způsob volby členů Výboru, délka volebního období a další podrobnosti fungování tohoto orgánu.[6]
Předposlední část se zabývá výkladem obsahu Paktu.[7]
Poslední šestá část se věnuje tématům ratifikace, nabytí účinnosti, apod.[8]
K Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech byly přijaty dva opční protokoly:
První opční protokol (1966)
První opční protokol řeší přiznání práva jednotlivce podat stížnost na stát a přistoupilo k němu 115 států.[9]
Druhý opční protokol (1989)
K druhému protokolu, který se snaží o zrušení trestu smrti, se zatím přiklonilo 81 států.[10]
Tím, že se státy, které jsou smluvními stranami Paktu stanou také smluvními stranami Protokolu, uznávají kompetence Výboru, zřízeného podle čtvrté části Paktu, přijímat a posuzovat oznámení od jednotlivců, kteří se stali oběťmi porušení některého z práv stanovených v Paktu. Tito jednotlivci mohou podat oznámení Výboru o porušení jejich práv, přičemž:
Výbor dále nepřijímá k posouzení taková oznámení, která:
Pokud Výbor přijme oznámení od jednotlivce, upozorní následně příslušný stát, kterého se toto oznámení týká. Tento stát poté do šesti měsíců podává písemné vysvětlení nebo prohlášení o případu. Výbor následně zkoumá vyjádření obou stran a prošetřuje celý případ na neveřejném zasedání. Svůj názor sdělí příslušnému státu a jednotlivci, který oznámení podal. Záznam o své činnosti Výbor zahrne do výroční zprávy.[11]
Dalšími dokumenty, na které lze v souvislosti s Paktem poukázat, jsou:
První dva zmíněné dokumenty spolu s Paktem o občanských a politických právech tvoří Mezinárodní listinu lidských práv (International Bill of Human Rights).
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl jménem Československé socialistické republiky podepsán roku 1968. Souhlas s paktem byl vyhlášen Federálním shromážděním dne 11. listopadu 1975, a to u příležitosti Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, konané v Helsinkách, kde došlo k podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.[12] V platnost v ČSSR pakt vstoupil 23. března 1976. Spolu se smlouvou o právech občanských a politických byl také přijat Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.[13]
Po přijetí těchto mezinárodních paktů, se vzedmula v tehdejší ČSSR vlna odporu proti jejich nedodržování. Porušování práv garantovaných v přijatých dokumentech se stalo jedním z hlavních oficiálních důvodů pro vznik neformální československé občanské iniciativy známé jako Charta 77.[14]
Mimo Chartu 77 vznikaly i další organizace, které upozorňovaly na nedodržování úmluv přijatých v Helsinkách. Jedná se například o Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS, 1978) nebo Český helsinský výbor (pův. Československý helsinský výbor/ Čs. HV, 1988).
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.