český sochař From Wikipedia, the free encyclopedia
Ladislav Šaloun, křtěný Ladislav Jan Křtitel (1. srpna 1870, Praha[1] – 18. října 1946, Praha[2]) byl český sochař a malíř[3] období secese, naturalismu a realismu, zakladatel moderního českého sochařství.
Ladislav Jan Šaloun | |
---|---|
Ladislav Jan Šaloun | |
Narození | 1. srpna 1870 Praha Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 18. října 1946 (ve věku 76 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
Povolání | sochař, malíř, učitel a ilustrátor |
Ocenění | národní umělec (1946) |
multimediální obsah na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Narodil se v rodině soukromého úředníka Floriana Šalouna (1844–?) a jeho manželky Marie, rozené Ramešové (1840–1887).[4] Měl mladšího bratra Fridricha (1872–?). Marie Šalounová zemřela 10. března 1887 na tuberkulózu[5] a po její smrti se otec znovu oženil s Rosalií Jelínkovou (1857–?).[6]
Nejprve studoval v letech 1885–1889 v Reynierově kreslířské škole. Když napoprvé nesložil zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu, obával se dalších zklamání. Proto v letech 1889–1891 studoval sochařství soukromě u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Stylově byl ovlivněn zprvu Josefem Václavem Myslbekem, dále secesí a Augustem Rodinem, s nímž se v Praze roku 1902 setkal. Přátelil se se Stanislavem Suchardou, Františkem Bílkem a Quido Kociánem.
Byl jedním z více než sta obviněných v tzv. procesu s Omladinou konaném v roce 1894.
Byl všestranným výtvarníkem a pedagogem. Především se věnoval vlastní tvorbě, a to monumentální a komorní plastice. Patřil k nejplodnějším umělcům své doby. Rád spolupracoval na sochařské výzdobě architektury, zejména s architekty Antonínem Wiehlem, Osvaldem Polívkou a Josefem Fantou. Jeho návrhy soch zpravidla realizovali v kameni jiní sochaři či kameníci, nebo odlévali do bronzu specializovaní kovolitci (Franta Anýž, Bendelmayer a Červenka).
Dále navrhoval průmyslový design (stolní lampy, popelníky, dózy, šperky a šperkovnice), který často vlastnoručně prováděl, nejraději v mědi či keramice. Věnoval se také knižní grafice a navrhoval obálky knih. Kladl důraz na duchovní význam své tvorby, věnoval se spiritismu a okultním vědám, setkával se k seancím ve sklepě své vily mj. s Josefem Váchalem, Alfonsem Muchou, Františkem Bílkem, Janem Konůpkem či Bohuslavem Reynkem.
V letech 1903–1906 působil spolu s Antonínem Slavíčkem jako externí pedagog na soukromé výtvarné škole. V letech 1906–1914 byl externím učitelem na Umělecko-průmyslové škole v Praze.
Účastnil se mnoha sochařských soutěží. Roku 1896 získal dvě první ceny a čestné uznání v soutěži na plastickou výzdobu Městského muzea v Praze.[7] K jeho nejvýznamnějším realizacím patří několik pomníků, především sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Dlouhá léta žil a tvořil na Václavském náměstí. Podobné pomníky navrhl také pro město Hořice (1911–1913) a Libáň (1925). Ateliér se zázemím ve Slovenské ulici čp. 1566 na Královských Vinohradech si dal postavit podle vlastního návrhu roku 1911 pro tvorbu Husova pomníku, později byla doplněna o obytnou část. Tato tzv. Šalounova vila je nyní chráněnou nemovitou památkou. Výrazně se podílel na výzdobě pražských secesních budov, Obecního domu, Pojišťovny Praha na Národní třídě, přístavby Zemské banky Na příkopech a Nádraží císaře Františka Josefa I. Šaloun měl zvlášť vřelý vztah k Hořicím v Podkrkonoší. V létě 1914 tam měl první a prakticky jedinou soubornou výstavu a tehdy se také stal tamním čestným měšťanem.[8]
V letech 1896–1905 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.[9], dále byl členem Jednoty výtvarných umělců, redaktorem časopisu Volné směry a později časopisu Dílo. Jako jeden z mála sochařů uměl psát a teoreticky formuloval své myšlenky a názory. V roce 1946 byl jmenován národním umělcem a krátce nato zemřel.
Dne 5. července 1896 se v kostele sv. Rocha na Žižkově oženil s Julií Kvěchovou (1875–??).[4] Manželé Šalounovi měli dceru Růženu (1897–??) a syna Ladislava (1900–??).[10] Ladislav Šaloun je pohřben na Slavíně.
Šalounovy práce jsou rozmanité jak stylově a tematicky, tak užitým materiálem. Dochovalo se jich několik stovek. Vlastní je především pražské muzejní instituce (Muzeum hl. m. Prahy, Galerie hl. m. Prahy, Národní galerie), sochařskou pozůstalost z ateliéru na Vinohradech převzalo Národní muzeum v Praze, další díla má například muzeum v Hořicích.
Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Miroslav Tyrš, Otýlie Sklenářová-Malá, Antonín Hajn, Prof. František Pastrnek, Tomáš Garrigue Masaryk, Matka, Manželka Julinka, Hlava chlapce, Sochař – pocta Michelangelovi
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.