venezuelský politik From Wikipedia, the free encyclopedia
Hugo Rafael Chávez Frías (28. července 1954 Sabaneta – 5. března 2013 Caracas) byl venezuelský politik, v letech 1999–2013 prezident Venezuely. V roce 1992 se neúspěšně pokusil o vojenský puč.
Hugo Chávez Frías | |
---|---|
Hugo Chávez Frías (6. června 2011) | |
61. prezident Venezuely | |
Ve funkci: 2. únor 1999 – 5. březen 2013 | |
Předchůdce | Rafael Caldera |
Nástupce | Nicolás Maduro |
Stranická příslušnost | |
Členství | PSUV |
Rodné jméno | Hugo Rafael Chávez Frías |
Narození | 28. července 1954 Sabaneta, Venezuela |
Úmrtí | 5. března 2013 (ve věku 58 let) Caracas, Venezuela |
Příčina úmrtí | kolorektální karcinom |
Místo pohřbení | Historical museum in Caracas |
Choť | Nancy Colmenares (rozv.) Marisabel Chávez (rozv.) |
Rodiče | Hugo de los Reyes Chávez a Elena Frías de Chávez |
Děti | María Gabriela Chávez |
Příbuzní | Adán Chávez, Argenis Chávez a Aníbal Chávez (sourozenci) Asdrúbal Chávez (bratranec) |
Sídlo | Residencia Presidencial La Casona |
Alma mater | Venezuelská vojenská akademie |
Profese | politik a důstojník |
Náboženství | katolicismus |
Ocenění | Řád Josého Martího (1999) honorary doctor of the University of International Business and Economics (2001) velkokříž s řetězem Řádu prince Jindřicha (2001) Řád Carlose Manuela de Céspedese (2004) Medaile Uruguayské východní republiky (2006) … více na Wikidatech |
Podpis | |
Webová stránka | www |
Commons | Hugo Chávez |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ctil myšlenky Simóna Bolívara. Za svůj politický program vyhlásil Socialismus 21. století. Jeho vedení zahraniční politiky Venezuely a zákaz privatizace a čerpání jejího přírodního bohatství bylo předmětem kritiky Washingtonu. Orientoval se na spolupráci s Ruskem a levicovými jihoamerickými vládami. Podporu nacházel mezi nejchudšími obyvateli Venezuely, naopak u bohatých vrstev oblíben nebyl.[zdroj?]
Narodil se do chudé rolnické rodiny. Jeho otec i jeho matka obdělávali pole a učili na vesnické škole. Vliv na něj měla také jeho babička, která jej spolu s rodiči vychovávala, a dědeček, který byl vojákem z povolání. Byl členem římskokatolické církve. V 17 letech vstoupil do venezuelské armády, později vystudoval sociologii na vojenské akademii v Caracasu, v roce 1990 rovněž ukončil na univerzitě Simóna Bolívara studium politologie.
Dne 24. června 1983 založil revoluční hnutí Movimiento Bolivariano Revolucionario 200, které vedl až do poloviny 90. let.
Dne 4. února 1992 se pokusil provést se svou skupinou vojenský převrat proti vládě prezidenta Carlose Andrese Pereze, která zavedla nepopulární ekonomická opatření.[1] Pokus o puč skončil neúspěšně už po 12 hodinách a Chávez byl odsouzen k odnětí svobody. Tento, byť neúspěšný, pokus nicméně vyvolal sympatie u nižší a střední třídy a Chávez vstoupil do povědomí Venezuelanů. Po dvou letech ve vězení byl omilostněn.
Přesvědčivě vyhrál prezidentské volby 6. prosince 1998, když svou kampaní proti korupci a chudobě oslovil převážně lidové vrstvy a získal 56 % hlasů.[zdroj?]
V červnu 2011 oznámil, že má rakovinový nádor, který si však nechal na Kubě vyoperovat.[2] Rakovina se ovšem vrátila a v lednu 2013 mu začala způsobovat potíže s dýcháním. Dne 5. března 2013 nemoci podlehl.[3]
Jak nynější venezuelský prezident Maduro,[4] tak např. ruský politik Gennadij Zjuganov[5] si nemyslí, že by Chávezovo onemocnění a následná smrt byla ryze dílem náhody, a požadují vyšetření.
V únoru 1999 se Chávez chopil prezidentského úřadu a již brzy si nechal od parlamentu odhlasovat zvláštní práva v hospodářství.[zdroj?] V dubnu 1999 vypsal referendum, které odsouhlasilo vytvoření nové ústavy. V ústavodárném shromáždění, které bylo následně zvoleno, měla prochávezovská koalice přes 90 % většinu (121 míst ze 131).[6] V srpnu 1999 rezignoval předseda nejvyššího soudu Cecilia Sosa na protest proti možnosti zásahu ústavodárného shromáždění do personálního složení soudu a Chávez nad tímto shromážděním vyhlásil výjimečný stav a tím na sebe převzal moc zasahovat do práce státních úřadů i justice a případně je i rozpouštět. Novou ústavou se také změnil název země na Bolívarovskou republiku Venezuela.
Dne 14. listopadu 1999 nechal pomocí referenda nahradit ústavu platnou od roku 1961.[zdroj?] Tato nová ústava sice rozšiřuje moc prezidenta a zakazuje jakoukoli privatizaci státních zásob ropy, zavádí ale do venezuelské politiky i některé demokratické prvky, dává volební právo příslušníkům armády a přiznává indiánskému obyvatelstvu 54 % země.
Ve volbách v roce 2000 byl potvrzen v úřadu více než 60 % hlasů. V parlamentních volbách obdržela jeho strana 99 ze 165 křesel. Díky své většině v parlamentu vypisoval stále více dekretů, které posilovaly jeho moc, což naráželo na silnou kritiku doma i v zahraničí, zvláště v USA.
V témže roce svolal konferenci o budoucnosti fosilních paliv a obnovitelných zdrojů, na které představitele zemí OPEC přesvědčoval o novém systému obchodování s ropou a zemním plynem, který by byl založen na přímé směně za zboží (barter) a ve kterém by tedy nemusela figurovat žádná „petroměna“. Výsledky konference v září 2000 prezentoval na summitu zemí OPEC.
V prosinci 2000 vyhlásil referendum, díky němuž chtěl dosáhnout reorganizace odborů, v nichž plánoval vyměnit vedení, které převážně náleží k opozici. V referendu tento návrh podpořily asi dvě třetiny hlasů. Nejsilnější opoziční strana Accion Democratica, se neúspěšně pokusila o převrat.
Na začátku roku 2002, poté, co vyměnil špičky státního ropného koncernu PDVSA, reagoval svaz odborů, obchodních společností, katolické církve, předchozích vládních stran a soukromých televizních společností a na 11. dubna 2002 Carlos Ortega vyhlásil generální stávku.
Týž den se ale blízko místa, kde Chávez pobýval, objevili i jeho příznivci, aby mu vyjádřili podporu. Situace se vymkla kontrole, když Ortega demonstrující vyzval, aby si „pro Cháveze došli“ do prezidentského paláce, kde v tu dobu jednal s několika ministry. Kolem 14. hodiny, kdy se oba davy měly střetnout, je armáda oddělila. Mezi 2. a 3. hodinou odpolední se (neznámo odkud) ozvaly výstřely a několik lidí bylo zabito střelou do hlavy. Nepokoje pokračovaly a ke konci dne bylo zabito několik (uváděno 19) demonstrantů a stovky dalších zraněny.
Chávez zůstal (na pokyn složek zajišťujících jeho bezpečnost) v paláci, kde se spolu s přítomnými ministry stal na několik hodin de facto rukojmím, izolovaným od okolní situace. Tam mu ve večerních hodinách Pedro Carmona doručil listinu s jeho rezignací. Poté, co ji odmítl podepsat, dostal ultimátum – do cca 4:00 ráno následujícího dne musí rezignovat, jinak se prezidentský palác stane cílem leteckého útoku. V ten moment bylo zbylým rezidentům paláce doporučeno odejít; zůstaly jen armádní složky, několik politických poradců a novinářů. V 3:30 z místnosti (do které novinářům nebyl povolen přístup) vyšla ministryně pro životní prostředí a přečetla, že bylo potvrzeno, že se jedná o puč, že Chávez rezignaci nepodepíše, ale rozhodl se být místo toho vydán.[7] Ty složky armády, které patřily k pučistům, Cháveze zatkly a drželi jej na vojenské základně na ostrově Orchila. Ve stejný den byl Pedro Carmona vojenskými špičkami prohlášen za prozatímního prezidenta a rozpustil národní shromáždění a Nejvyšší soud.
Státní převrat ovšem vyvolal masové protesty u široké vrstvy obyvatel, kteří v tomto čase stáli pevně za ním, a během oslav vítězství prezidentská garda obsadila prezidentský palác a zatkla pučisty. Prezident Chávez byl propuštěn z vězení a 13. dubna znovu uveden do úřadu.
Počátkem roku 2005 vyhlásil jako cíl, ke kterému bude jeho vláda směřovat: socialismus 21. století.
V prezidentských volbách 3. prosince 2006 získal 62,8 % hlasů (při volební účasti cca 75 %), a stal se tak prezidentem i pro další volební období 2007–2013.
Dne 15. února 2009 referendum potvrdilo návrh, který předložil Hugo Chávez, podle kterého on a další politici budou moci získat neomezený počet mandátů, a tak případně vládnout i doživotně.[8]
Naposled byl do funkce prezidenta zvolen na konci roku 2012. Inaugurace se měla konat 10. ledna 2013, kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu ale byla odložena na neurčito.[9] Chávez nakonec zemřel 5. března 2013, dříve, než slavnostní přísahu stihl složit.[10]
Zjednodušeně se dá říci, že zatímco odpůrci Chávéze pocházeli většinou z vyšších tříd, jeho sympatizanti se naopak rekrutovali z chudých vrstev Venezuely.[zdroj?]
Mezi důvody, pro které si sympatizanti Chávéze chválili, se nejčastěji objevovala důvěra ve skutečnou změnu a dokončení „revoluce“ (za tímto pojmem se schovává to, co Chávez nazýval jako návrat země, její půdy a zdrojů jejím obyvatelům; jiní o tomtéž referovali jako o „redistribuci bohatství“ – laicky řečeno převzetí nerostných bohatství a jiných nejdůležitějších zdrojů zisku od nadnárodních korporací státem). Z úst odpůrců Cháveze bylo možné slyšet kritiku jeho spřízněnosti s jinou americkou zemí – Kubou a jejím někdejším vůdcem Fidelem Castrem.
Podle analýzy Interpolu jsou pravá počítačová data, svědčící o Chávezově podpoře kolumbijských levicových povstalců z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC).[11] Později Hugo Chávez svou podporu zastavil a dokonce vyzval FARC k odzbrojení a ukončení vojenských operací. Změna kursu je dávána především do souvislosti s původními špatnými vztahy s bývalým kolumbijským presidentem Alvarem Uribem a podstatně lepšími vztahy se současným prezidentem Santosem.
Ve světě vedle Kuby navázal a budoval vztahy s Irákem, Íránem a Libyí. Po invazi Afghánistánu ze strany USA po útocích 11. září 2001 Chávez Spojené státy otevřeně kritizoval. Na půdě OSN dokonce nazval George Bushe mladšího „ďáblem“.[12]
Chávez zastával politiku, již nazýval socialismem 21. století. V jejím rámci se snažil o snížení chudoby a sociálních rozdílů v zemi a zlepšování veřejných služeb.
Ekonomická expanze Venezuely započala, když vláda převzala kontrolu nad ropnou společností PDVSA v prvním kvartálu roku 2003. Od té doby nastalo několik změn v ekonomických a společenských ukazatelích:[13]
Venezuela nyní v reakci na světovou krizi provádí silnou fiskální expanzi. Inflace však neklesá a zdá se být hlavním problémem venezuelské ekonomiky, stejně jako implikace inflace na měnový kurz. Vyšší inflace totiž vede k nadhodnocení bolívaru vůči americkému dolaru (reálná apreciace).
Negativní důsledky Chávezovy ekonomické politiky
Chávez v rámci své politiky uplatňoval rozsáhlý program vyvlastňování a znárodňování klíčových sektorů ekonomiky. Znárodnil např. venezuelský telefonní i elektrárenský podnik nebo velké ropné projekty. Tržby z ropy pak pomáhají financovat bezplatné školství a zdravotní péči ve Venezuele.
V roce 2008 Chávez vyvlastnil cementárny mexické společnosti Cemex SAB, když se firma s vládou nedohodla na podmínkách převzetí majoritního podílu. S francouzskou firmou Lafarge a švýcarským koncernem Holcim se vláda dohodla, že ve venezuelských cementárnách zůstanou už jen partnery minoritními. Za 85 % ve venezuelské divizi Holcimu zaplatil Chávez odstupné 552 milionů dolarů a za 89 % akcií cementáren Lafarge 267 milionů dolarů.[14]
V roce 2009 jednala vláda o kompenzaci za převzetí největší venezuelské ocelářské společnosti Sidor.[15]
Dne 4. března 2009 Chávez nařídil vyvlastnit závod na zpracování rýže amerického koncernu Cargill a pohrozil vyvlastněním největší venezuelské potravinářské firmě Empresas Polar. Důvodem pro znárodnění bylo podle Cháveze to, že pobočka Cargillu porušovala místní zákony tím, že nedodávají na trh dostatek levné rýže za regulované ceny.[16]
V červenci 2009 Chávezova administrativa převzala kontrolu nad Banco de Venezuela, která je třetí největší bankou v zemi a stát se tak stal nejvýznamnějším subjektem ve venezuelském bankovním systému.[17]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.