Historický materialismus
From Wikipedia, the free encyclopedia
Historický materialismus je spolu s dialektickým materialismem základem marxismu, obsahuje učení o vývoji společnosti, v němž se člověk jakožto bytost produkující materiální statky aktivně podílí na objektivním dějinném pohybu, podléhajícím v konečných důsledcích základním dialektickým zákonům.
"Historický materialismus je filosofická věda o vztahu společenského vědomí k společenskému bytí, o nejobecnějších zákonech a hybných silách vývoje lidské společnosti; je obecnou teorií a metodou vědeckého poznání a přetváření společnosti".[1]
Ústřední poučkou historického materialismu je teze o organickém vnitřním spojení všech stránek života společnosti s rozvojem společenské výroby a její formou, jíž jsou výrobní vztahy.[2] Podstata marxistické poučky o rozhodující úloze společenské výroby se neomezuje pouze na konstatování, že bez výroby materiálních statků by nebyl možný život společnosti. To bylo známo i předmarxistické sociologii. Karl Marx chápe výrobu nejen jako nezbytnou podmínku lidského života, ale jako určující základ všech forem společenského života a jeho vývoje.[3]
Výroba je ve své podstatě společenský proces. Aby lidé mohli vyrábět, vstupují do určitých, na jejich vůli a vědomí nezávislých vztahů, které odpovídají úrovni vývoje výrobních sil společnosti.[4][3] A stejně jako výrobní síly jakožto výsledek práce předcházejících pokolení jsou nezávislé na každém daném pokolení, tak i výrobní vztahy si lidé nemohou zvolit libovolně, ale jsou jim objektivné dané. Výrobní síly tvoří obsah společenského výrobního procesu, jehož nezbytnou formou jsou výrobní vztahy.[3]
Při zkoumání vývoje společensko-ekonomických formací a zákonitostí přechodu od jednoho výrobního způsobu ke druhému dospěl Marx k závěru, že existuje zákon souladu výrobních vztahů s úrovni a charakterem výrobních sil. Podle Marxe odhaluje tento zákon určující úlohu výrobních sil v poměru k výrobním vztahům, závislost výrobních vztahů na výrobních silách, na úrovni jejich vývoje. S rozvojem výroby se výrobní síly nutně dostávají do rozporu s výrobními vztahy, jež se vytvořily v předcházejícím stadiu jejich vývoje. Tento rozpor nutně přerůstá v třídní antagonistické společnosti v konflikt, protože vládnoucí třída se snaží zachovat přežilé výrobní vztahy, jež tvoří ekonomickou základnu jejího politického panství. To vede k revoluce, jež nastoluje nové výrobní vztahy, odpovídající novým výrobním silám. Tak zákon souladu výrobních vztahů a výrobních sil odhaluje podle Marxe hybné síly společenského vývoje.[5] Teze o konfliktu mezi výrobními silami a výrobními vztahy antagonistické společnosti jako o objektivním základu sociálních revolucí je závěrem, který korunoval vypracování základů historického materialismu.[6]
V podstatě jde o to, že historický materialismus považuje materiální poměry za primární, ty posléze ovlivňují poměry společenské (změna materiální → změna myšlení). Na rozdíl od většiny filosofie, kdy je požadována změna myšlení a od ní teprve byla odvozována změna materiální (změna myšlení → změna materiální).
Za socialismu hrály značnou úlohu v ideové výchově mláděže učebnice historického materialismu, připravěny F. Konstantinovem[7] a A. G. Spirkinem[8]