Gabriel Cornelius Max (23. srpna 1840 Praha-Nové Město[1] – 24. listopadu 1915 Mnichov[2]) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají romantickou atmosféru a mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).
| Gabriel von Max | |
|---|---|
 Gabriel Max | |
| Rodné jméno | Gabriel Max |
| Narození | 23. srpna 1840 Praha |
| Úmrtí | 24. listopadu 1915 (ve věku 75 let) Mnichov |
| Místo pohřbení | Starý jižní hřbitov v Mnichově (48°7′37″ s. š., 11°33′52″ v. d.) |
| Národnost | rakouská |
| Vzdělání | Akademie der Bildenden Künste München |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Mnichově Akademie výtvarných umění v Praze Akademie výtvarných umění ve Vídni |
| Povolání | malíř, vysokoškolský pedagog |
| Rodiče | Josef Max a Anna Max |
| Děti | Colombo Max Corneille Max |
| Příbuzní | Josef Max otec, Emanuel Max strýc |
| Ocenění | Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1895) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[3] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[4] Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, kde studoval ve třídě prof. Eduarda von Engertha. Odtud přešel na Akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil na Akademii v Mnichově, kde již zůstal. Dokončil tam studium u profesora Carla Pilotyho (1863-67). V roce 1869 si otevřel vlastní ateliér a roku 1879 byl na Akademii jmenován profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[3][5] nebo Jakub Schikaneder.
Měl chmurnou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[3] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[6] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[3] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[7] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[8] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[9] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[6] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[10]
Zájem o darwinismus a spiritismus
Zabýval se i darwinismem a spiritismem, zajímal se o historický vývoj člověka.[11] Shromáždil rozsáhlou etnografickou, prehistorickou a antropologickou sbírku,[12] která obsahovala mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů.[13] Za vědeckou práci dostal u příležitosti 60. narozenin čestný doktorát univerzity v Jeně.[12] Sbírku získalo roku 1917 muzeum v Mannheimu.[14]
Rodinný život
Oženil se v Mnichově roku 1873 s Emmou (1840-1929), dcerou bavorského štábního lékaře Kitzinga[15] a měl s ní tři děti. Oba synové se později stali malíři: Colombo Max (10.5.1877-5.9.1970) a Corneille Max (10.5.1875-22.2.1924).[16] Gabriel trávil Léta s rodinou na chatě u Starnberského jezera, pro své hosty postavil další dům.
Brzy po rozvodu s první manželkou se v Mnichově roku 1893 podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala Ernestine Harlunder.[16]
Dílo
Gabriel Max byl charakterizovaný nejdřív jako melancholický snílek, když roku 1862 na kreslil jako student ve Vídni ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[3] Později se projevil také jako trpký satirik.[8] Jeho obrazy vyjadřují jak myšlenkovou hloubku, tak pocity soucitu a utrpení. Malíř se snažil vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a dávají najevo své city; většinou nejsou krásné, často ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[3]
Historické a náboženské obrazy
- Richard Lví srdce u mrtvoly otce — první větší plátno, namalované krátce po úmrtí vlastního otce[3]
- Svatá Ludmila zemřelá u svého lůžka (1864), Memorial Art Gallery of the University, Rochester, USA
- Svatá Julie, popř. Ukřižovaná mučednice (1865) — obraz zaujal myšlenkou i provedením a stal se ve své době senzací.[6] Roku 1887 jeho reprodukci otiskl Světozor spolu se stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického.[17]
- Hlava Kristova (1874)
- Dokonáno jest! (1882), zpodobňující zemřelého Krista na kříži. Obraz měl opět velký divácký ohlas. Jan Neruda si ale také povšiml, že malíř velmi pečlivě nastudoval z literatury tvar nápisové tabulky na kříži, aby byl co nejrealističtější; podle něj tím opět projevil svou mimořádnou pečlivost a svědomitost.[6]
- Ahasver nad mrtvolou dítěte, datováno (1888)
- Vizionářka z Prévorstu při věštbě (1892), podruhé ji Max portrétoval pod jejím jménem Friederike Hauffe v roce 1895. Zemřela jako devětadvacetiletá.
Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačují se někdy láskou (Autoportrét s opičkou), jindy trpkým humorem[10] (např. Opička s citrónem)[18]
Galerie
Gabriel Max – Matka s dítětem (1880)
Gabriel Max – Autoportrét s opicí (1910)
Gabriel Max – Smuteční pochod (studie) (1915)
Gabriel Max – Svatá Julie (1866)
Gabriel Max – Panna Anna Kateřina Emmerichová u vytržení
Gabriel Max – Návštěva v ateliéru (1888)
Gabriel Max – Mladá Španělka s vějířem (pravděpodobně 80. léta 19.století)
.jpg)
Odkazy
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
