středověký dvorský titul From Wikipedia, the free encyclopedia
Despota (řecky δεσπότης – despótēs)[1][2] byl vysoký byzantský dvorský titul, který byl udělován synům nebo zeťům vládnoucích císařů, a zpočátku označoval určeného dědice Byzantského císaře.
Titul pronikl z Byzance do pozdně středověkého Balkánu a byl také udělován ve státech pod byzantským kulturním vlivem jako Latinské císařství, druhá Bulharská říše, Srbská říše a v jejich nástupnických státech (Trapezuntské císařství). Od titulu je odvozen i název územního celku – despotát, který vznik v období politické roztříštěnosti. Despotáty byly spravovány buď jako nezávislé státy, nebo jako úděly knížat s titulem despoty; nejvýznamnější z nich byly Epirský despotát, Morejský despotát a Srbský despotát.
V dnešní době tento termín získal jiný význam: despocie se chápe jako negativní forma vlády, ve které jeden subjekt vládne neomezenou mocí, kterou utlačuje lid a omezuje jeho práva.
Původní řecký termín δεσπότης (despotēs) znamenal pán nebo hospodář a jeho latinský ekvivalent je dominus. Despotēs byl zpočátku používán jako forma uctivého oslovení.[3] Používalo se u hodnostářů a v užším smyslu u Boha,[4] biskupů a patriarchů a především u římských a byzantských císařů; občas se nalézá ve formálních zápisech, například na mincích (Leon III.) nebo v dokumentech.[3]
Pozdější sémantický posun ve významu je podobný jako u latinského diktátora, což byl oficiální úředník římské republiky a původně neměl žádnou negativní konotaci. V soudobé hovorové řečtině slovo často odkazuje na biskupa. V cizích jazycích existuje i jeho ženská forma: bulharsky a srbsky деспотица – despotica, anglicky despotess nebo despotissa, řecky δεσπότισσα – despótissa, která označuje manželku despoty, přičemž v řečtině existuje i ve formě δέσποινα – déspoina v běžně užívaném významu paní domu.
Titul užívali vysoce postavení byzantští šlechtici od počátku 12. století. Manuel I. Komnenos ho v roce 1163 udělil jako zvláštní dvorský titul budoucímu uherskému králi Bélovi III., svému zeti, a to až do narození dědice Alexia II. v roce 1169.
Od té doby až do pádu byzantské říše se titul despoty stal nejvyšší byzantskou hodností, která umísťovala jeho držitele „bezprostředně po císaři“.[5] Nicméně byzantští Komnenvoci a Palaiologové, stejně jako latinští císaři, kteří nárokovali jejich dědictví a napodobovali jejich styl, i nadále používat termín despotes v jeho obecnějším smyslu pán na svých osobních pečetích a v ražbě mincí.[5][6][7] Podobně – despota (δεσπότα) mohli být oslovováni držitelé dvou bezprostředně nižších titulů sebastokrator a caesar.[8] K oslovení despota a caesar se vázaly další přístavky – eutychestatos (εὐτυχέστατος – nejšťastnější) nebo paneutychestatos(πανευτυχέστατος – nejšťastnější ze všech).[9]
Během posledních staletí existence Byzantské říše byl titul udělován mladším synům císařů (nejstarší synové byli obvykle korunováni jako spolucísaři – symbasileis) a také císařovým zeťům (gambroi). Titul přinášel rozsáhlé pocty a výsady, včetně kontroly nad velkými majetky, například panství Jana Palailoga, bratra Michaela VIII., zahrnovalo ostrovy Lesbos a Rhodos, aby financovalo jeho rozsáhlou domácnost. Stejně jako nižší tituly sebastokrator a caesar byl titul despoty výhradně dvorským a nebyl svázán s žádnou vojenskou nebo správní funkcí.[10] Ženy nemohly mít šlechtický titul, ale nesly tituly svých manželů. Manželka despoty despotissa měla tedy právo nosit stejné insignie jako on. Mezi ženami dvora zaujímaly despotissai také první místo po císařovně.[11]
Používání titulu se rozšířilo i do dalších zemí Balkánu. Latinská říše ho využila k vyznamenání benátského dóžete Enrika Dandola a místního vládce v oblasti Rodopů Alexije Slava. Zhruba od roku 1219 ho pravidelně nosil (není jasné, zda byl titul udělován císařem nebo přivlastněn) benátský podestà v Konstantinopoli poté, co se benátská podpora stala klíčovou pro přežití říše.[12] V letech 1279 až 1280 byl zaveden v Bulharsku, aby uklidnil mocného magnáta a pozdnějšího cara Jiřího I. V srbské říši byl široce udělován různým srbským magnátům, přičemž jeho prvním nositelem byl Jovan Oliver, a nosili ho také vládci menších knížectví, včetně samozvaného albánského Artanského despotátu.[13][14] V 15. století se benátští guvernéři Korfu také nazývali despoty.[13] S udělením titulu despoty byl spojen jistý stupeň podrobení císaři, palaiologovští císaři se dlouho snažili přesvědčit trapezundské císaře, kteří nárokovali byzantský císařský titul, aby místo toho přijali titul despoty. Titul přijali pouze Jan II. a jeho syn Alexios II., přestože doma nadále používali obvyklý císařský titul basileus.[15]
Smrtí posledního byzantského císaře Konstantina XI. 29. května 1453 se jmenování despotou stalo se nepravidelným. V roce 1465 byl titul udělen papežem Pavlem II. Andreovi Palaiologovi, dědici byzantského trůnu, a dědicům srbského despotátu ho uděloval uherský král.
Od poloviny 14. století bývala různá území svěřována říšským knížatům s hodností despoty zpravidla jako polosamostatné úděly, z nichž některé jsou známy jako despotáty; v byzantském světě to jsou především Epirský despotát a Morejský despotát. Je důležité zdůraznit, že termín despotát je nepřesný, protože titul despoty, stejně jako libovolná byzantská hodnost, nebyl dědičný, ani příslušející konkrétnímu území. Dokonce v takzvaných despotátech mohl despotův syn vládnout na otcově území, ale nemohl se vykazovat titulem, ledaže by mu byl udělen císařem.[13][16] Běžná byzantská praxe jasně rozlišovala mezi osobní hodností despoty a jakýmikoli jinými úřady nebo atributy jeho držitele. Tak například Jan Orsini je Janem VI. titulován jako „vládce Akarnánie, despota Jan“ namísto „Akarnánský despota“.[17] Nicméně spojování titulu s územím začalo již koncem 13. století a rozšířilo se od poloviny 14. století, odkdy na stejném území začala vládnout stálá posloupnost despotů.[13][18]
Podle Kodinosovy Knihy kanceláří z poloviny 14. století a popisů, které poskytl historik Georgios Pachyméres, byly odznaky despotů charakterizovány fialovými a bílými barvami a bohatou perlovou výzdobou.[19] Podrobněji:
Despota také měl právo podepsat svoje dopisy inkoustem tmavě červené barvy (císař měl jasně červený).[28]
Insignie v Bulharsku a Srbsku byly upraveny podle místních preferencí.
titulární despotové v exilu pod uherskou suzerenitou
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
