italský básník From Wikipedia, the free encyclopedia
Dante Alighieri (patrně 2. polovina května 1265 Florencie – 13./14. září 1321 Ravenna) byl jeden z nejvýznamnějších italských básníků, významně však přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie. Jeho největším dílem je Božská komedie (původním názvem jen Comedia – přívlastek „božská“ přidal později Boccaccio), pro dějiny politické filozofie má velký význam latinský spis De monarchia. Dante je rovněž považován za otce spisovné italštiny („il padre della lingua italiana“), kterou svými díly prosadil. Svůj přístup teoreticky zdůvodnil v díle De vulgari eloquentia (O řeči lidové).
| Dante Alighieri | |
|---|---|
 Sandro Botticelli: Dante Alighieri, 1495 | |
| Narození | květen 1265 Florencie, Florentská republika |
| Úmrtí | 13./14. září 1321 Ravenna, Papežský stát |
| Příčina úmrtí | malárie |
| Místo pohřbení | Dante Alighieri's tomb, Ravena |
| Stát | Itálie |
| Období | 1291–1320 |
| Významná díla | Božská komedie Nový život |
| Manžel(ka) | Gemma Donati |
| Děti | Jacopo Alighieri Antonia Alighieri Giovanni Alighieri Pietro Alighieri |
| Rodiče | Alighiero di Bellincione a Bella degli Abati |
| Vliv na | Jan Amos Komenský John Milton |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Plné texty děl na Projektu Gutenberg | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Je považován za předchůdce renesance a jednoho z nejvýznamnějších představitelů světové literatury.
Mladý Dante navštěvoval nejdříve pravděpodobně jednu z řádových škol ve Florencii (dominikánskou u Santa Maria Novella nebo františkánskou u Santa Croce). V letech 1285–1287 pobýval na tehdy nejslavnější a nejstarobylejší evropské univerzitě v Bologni. Neskládal zde však žádné zkoušky, nezískal žádný univerzitní gradus a zdá se, že ani příliš nenavštěvoval univerzitní přednášky. Na tehdejší dobu důkladné filozofické vzdělání získal později až jako čtyřicetiletý, kdy již jako vyhnanec pobýval na univerzitě v Paříži (jeho studium v Paříži je však nejisté) a možná i v Padově.
Dosáhl značného vzdělání, zabýval se studiem antického i soudobého italského a provensálského básnictví, především antická poezie byla jeho vzorem.
Později se oženil s Gemmou z významného ghibellinského rodu Donati, se kterou byl zasnouben již ve věku jedenácti let. Gemma mu porodila minimálně čtyři děti.
Dante se nejpozději roku 1295 aktivně zapojil do politického života ve Florencii, formálně byl členem cechu lékařů a lékárníků (politiky se ve Florencii mohli účastnit pouze členové cechů). Podle některých narážek v jeho dílech[pozn 1] se soudí, že se v roce 1289 zúčastnil bitvy u Campaldina, ve které byli poraženi ghibellinové (příslušníci šlechtické strany). Stál na straně cerchiovců, později označovaných jako „bílí“ nebo „bílí guelfové“. Bílí byli protivníky strany Donatiů – „černých guelfů“.
Roku 1300 se stal priorem (nejvyšším představitelem) městského státu Florencie. Přestože se tato funkce vykonávala pouze dva měsíce, zastával ji Dante v době, kdy se rozhodovalo o dalším osudu města. V probíhajícím sporu s papežem Bonifácem VIII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné, zaujal protipapežské stanovisko, podle pozdějších zpráv měl být postaven před těžké rozhodnutí, zda odjet z Florencie a zúčastnit se vyjednávání s papežem Bonifácem VIII. nebo raději zůstat ve městě. Při té příležitosti údajně řekl legendární výrok „Půjdu-li, kdo zůstane, zůstanu-li, kdo půjde?“.
Dante se rozhodl zúčastnit se poselstva, během jeho nepřítomnosti však koncem roku 1301 černí získali navrch. Dante byl počátkem následujícího roku odsouzen v nepřítomnosti k přehnaně vysoké pokutě (její nezaplacení znamenalo smrt na hranici) a vyhoštěn na dva roky z Florencie. Přestože doufal ve zvrat poměrů ve Florencii, zvlášť po brzké smrti papeže Bonifáce VIII., a pokoušel se organizovat vnější odpor, změny poměrů se nedočkal a musel zbytek svého života strávit ve vyhnanství na různých místech Itálie.
Poslední léta svého života, kdy dokončoval Božskou komedii, strávil v Ravenně. Tady s ním žili oba synové, kteří se již mezitím usadili ve Veroně a vybudovali si tu existenci, a dcera. Ti ho také ošetřovali v posledních dnech života, kdy se zřejmě nakazil malárií. V Ravenně byl také pohřben.
Za šest let po Dantově smrti dal kardinál Bertrando del Poggetto, jenž byl tehdy papežským legátem v Lombardii, spálit jeho spis De monarchia jako dílo kacířské a navrhl, aby autorovy kosti byly vyzdviženy z hrobu a rozhozeny do větru; k tomu nakonec nedošlo.[1] Náhrobní pomník byl však zřízen až v roce 1483.[2] V roce 1780 byla nad hrobem postavena kupolovitá kaplička.[3]
Dante se stal nejznámějším protagonistou nového poetického stylu, tzv. dolce stil novo.[4] Jeho tvorbu ovlivnila platonická a idealizovaná láska k dívce jménem Bice de Falco Portinari, kterou ve svých dílech označuje jako Beatrice, a její předčasná smrt. Hledal ideál lidské a božské dokonalosti.
Dante byl vynikajícím představitelem počátků renesanční filozofické kultury.[5] Dante, přijímající křesťanská dogmata jako nepostižitelnou a nezvratnou pravdu, postupuje při výkladu vztahu přírodního a božského principu, a to jak ve světě, tak v člověku, vlastní cestou.[6] Přírodu nazývá Dante „uměním Boha“, „dílem božského rozumu“, a to mu umožňuje, že odmítá klást přírodní a božský princip proti sobě, do protikladu tvořícího základ proslulého středověkého traktátu kardinála Lothara O pohrdání světem a nicotnosti člověka.[7]
Letopočet v závorce udává první vydání překladu.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
