jugoslávský politik, poslední premiér SFRJ (1924-2011) From Wikipedia, the free encyclopedia
Ante Marković (* 25. listopadu 1924 Konjic[1], Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - 28. listopadu 2011), byl chorvatský podnikatel a poslední premiér SFRJ (oficiální titul byl předseda Nejvyššího svazového výboru). Funkci zastával od 16. března 1989 do 20. prosince 1991.
| Ante Marković | |
|---|---|
.jpg) Ante Marković (1990) | |
| Předseda federální vlády SFRJ | |
| Ve funkci: 16. března 1989 – 20. prosince 1991 | |
| Předchůdce | Branko Mikulić |
| Nástupce | Aleksandar Mitrović politik |
| Předseda Předsednictva SR Chorvatsko | |
| Ve funkci: 1986 – 1988 | |
| Předchůdce | Ema Derosi-Bjelajac |
| Nástupce | Ivo Latin |
| Předseda vlády SR Chorvatsko | |
| Ve funkci: 1980 – 1985 | |
| Předchůdce | Petar Fleković |
| Nástupce | Ema Derosi-Bjelajac |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Svaz komunistů Jugoslávie Svaz reformních sil Jugoslávie |
| Narození | 25. listopadu 1924 Konjic, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců |
| Úmrtí | 28. listopadu 2011 (ve věku 87 let) Záhřeb |
| Místo pohřbení | Dubrovník |
| Národnost | chorvatská |
| Alma mater | Fakulta elektrotechniky a výpočetní techniky, Záhřeb |
| Profese | politik, politický komisař a elektroinženýr |
| Commons | Ante Marković |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vystudoval elektrotechniku na záhřebské technické univerzitě, poté strávil řadu let v národním podniku Rade Končar v Záhřebu. Úspěch firmy, která patřila k významným strojírenským podnikům v Jugoslávii a kterou později i řídil, mu zajistil politickou kariéru. V letech 1982 - 1986 se stal předsedou Nejvyšší rady SR Chorvatsko, v následujících dvou letech pak zastával i funkci republikového prezidenta. Etnickým původem byl bosenský Chorvat proslul hlavně jako stoupenec tržních reforem[2], které měly resuscitovat jugoslávské hospodářství v nepříliš šťastné chvíli.
Hospodářská situace SFRJ byla na konci 80. let velmi neuspokojivá. V roce 1987 země oznámila, že není schopna platit ohromné zahraniční dluhy[3], měna se hroutila (rostla inflace[4]), životní úroveň klesala a od roku 1984 také přibývalo stávek - jevu v socialistické zemi nepříliš vídaného. Po rezignaci Branko Mikuliće nastoupil do premiérského křesla Ante Marković, který se rozhodl pro akční plán úspor a ozdravení ekonomiky. Ten počítal s měnovou reformou, zmrazením mezd i cen[4] a s privatizací státních podniků, především bank.[4]Jugoslávský dinár byl navázán na německou marku[4] (což je praxe, ve které se v zemích bývalé Jugoslávie pokračuje dodnes).
Ekonomický pokles se však dařilo tlumit jen částečně. Kromě hospodářských obtíží, poklesu průmyslové výroby a zastaralosti domácích firem totiž Jugoslávii začaly tížit i problémy politické, hlavně etnické, které znemožnily pokračování další spolupráce. O těchto snahách Marković samozřejmě věděl a pokoušel se jim zabránit.[5] Jako ekonom se však musel věnovat hlavně výdajové stránce jugoslávské politiky. I tam se ale jeho politika se dostala do sporu s plány tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který neměl velký zájem udržovat přísnou výdajovou disciplínu.[6] Podle průzkumu veřejného mínění z jara 1990 však měl jeho reformní program podporu 79 % obyvatel SFRJ (nejvíce v BiH, 93 % a nejméně v Kosovu, 42 %).[7][8]
Po rozpadu Svazu komunistů Jugoslávie v roce 1990 založil politickou stranu Savez reformskih snaga (svaz reformních sil)[9], která sice získala v Bosně a Hercegovině asi 14% podporu, v ostatních republikách by však nezískala ani 5 % hlasů všech oprávněných voličů.[4] [10] Hlavní devizou nové strany i jeho samotného byl růst sebevědomí, který Jugoslávii krátce zaplavil při prvních pozitivnějších ekonomických výsledcích.[4][11][12] Značné naděje do Markoviće vkládaly i západní státy, spolu s USA, které očekávaly, že nový jugoslávský premiér zemi vyvleče z dlouhodobé krize, způsobené četnými faktory. Nadšeni byli především z jeho optimismu, dynamiky a odhodlanosti.[13] Hlavní díl popularity získaly ale nové strany s politiky, prosazujícími hlavně národní zájmy jednotlivých republik.
Namísto ekonomického vzestupu a restrukturalizace jugoslávského hospodářství však zemi čekaly jenom rostoucí do té doby neřešení spory, převážně národnostní povahy. Marković však vždy vystupoval na veřejnosti optimisticky a odmítal připustit vážnost situace. Rovněž odmítal, že dojde k vypuknutí války. Během ozbrojených střetů se pokoušel situaci řešit především uvalením zbrojního embarga na SFRJ. To poškodilo především Slovinsko a Chorvatsko, jejichž ozbrojené složky byly ve srovnání s jugoslávskou lidovou armádou nesrovnatelně hůře vyzbrojené. Pašování zbraní však ale nezabránit nemohl.
Po válce a rozpadu Jugoslávie se stáhl z veřejného života, na svoji funkci 19. prosince 1991 rezignoval.
Ante Marković zemřel v časných hodinách 28. listopadu 2011 po krátké nemoci ve věku 87 let.[14] Pohřben byl v Dubrovníku. Jeho pohřbu se zúčastnil bývalý chorvatský prezident Stjepan Mesić, prezident Republiky srbské Milorad Dodik, filmař Emir Kusturica a mnoho dalších. Rodině Ante Markoviće kondoloval také chorvatský Sabor (parlament).
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
