Představení v divadle The Swan, skica z roku 1596.
Alžbětinské divadlo vzniklo na základě velké tradice a obliby středověkéhodivadla v Anglii a vyznačuje se vznikem profesionálních divadelních společností, pro které vznikly v ekonomicky dobře se rozvíjející zemi vhodné podmínky. Tyto společnosti, jejichž spolumajitelé se dělili o náklady a o zisk a ve kterých herci (hráli pouze muži) dostávali platy, se snažili o vytvoření stabilních hospodářských vztahů. Uchylovaly se proto pod patronaci významných šlechticů, různě se podle své ekonomické situace propojovaly a pro své potřeby budovaly také divadelní budovy, což vedlo k tomu, že divadlo se stalo součástí společenského života. K nejvýznamnějším společnostem své doby patřily Služebníci Lorda Leicestra (The Earl of Leicester's Men) působící v letech 1559 až 1588 a pak zejména Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men) z let 1594 až 1603, se kterou byl po většinu své profesionální kariéry spojen William Shakespeare.[3][chybí lepší zdroj]
Vnitřek moderní rekonstrukce divadla The Globe v Londýně z roku 1997.
Divadelní scény byly dvojího typu, aristokratické (soukromé) a nově i veřejné. První veřejnou divadelní budovu v Londýně postavil již roku 1567 herec a divadelní podnikatel (impresário) James Burbage (1531–1597), člen společnosti Služebníci Lorda Leicestra. Divadlo se jmenovalo The Theatre (Divadlo) a postupně k němu přibývala další, jako například The Blackfriars (1576, U černých bratří), The Swan (1595, Labuť) nebo The Globe (1599, Zeměkoule), k jehož spolumajitelům patřil William Shakespeare a jiné.[3][chybí lepší zdroj] Většina těchto divadel existovala až do roku 1642, kdy byly na příkaz fanatických puritánů všechny londýnské scény nejprve uzavřeny a o dva roky později zbořeny.[4]
Základní charakter veřejných divadel vyrůstal z tradic středověké scénografie. Byla proto většinou arénového typu s nekrytým nebo jen částečně zastřešeným jevištěm, které bylo obklopené nejméně jedním pořadím lóží a galeriemi. O rozvoj scénického prostoru podle antických vzorů pak usiloval nejvýznamnější představitel alžbětinské architekturyInigo Jones (1572–1651), který působil také jako scénograf a kostýmní výtvarník. Uvedl na alžbětinský dvůr například tzv. perspektivní scénografii na základě italských vzorů, čímž připravil přechod od renesančního divadla k pompéznímu baroknímu stylu.[3][chybí lepší zdroj]
Scénografie uváděných divadelních představení vycházela nejprve z tradic středověké symboliky. Tu překonalo až shakespearovské divadlo, postupně však začala převládat dvorská okázalost, především v tzv.maskách, což byly krátké, zpravidla veršované, divadelní hry zahrnující hudbu, zpěv, tanec a bohatou výpravu s kostýmy.[5]
K nejvýznamnějším alžbětinským dramatikům (jsou seřazeni chronologicky podle roku narození) patří:
John Lyly (asi 1554–1606), jehož divadelní hry, například prózou napsaná komedieAlexander a Kampaspé (1584, Alexander and Campaspe), zpracovávají antické a mytologické náměty.
George Peele (1556 – asi 1597), který se podílel na utváření stylu dvorské podívané a z jehož děl vynikla rámcová lidová komedie Babská povídačka (asi 1595, The Old Wives' Tale), satira na některé tendence v tehdejší divadelní praxi vedoucí k matoucí směsicí divadelních nesmyslů.
Thomas Lodge (asi 1557–1625), lékař, voják a dobrodruh, autor (společně s Robertem Greenem) hry Zrcadlo nastavené Londýnu a Anglii (asi 1590, A Looking Glass for London and England) na biblický námět (kde Ninive slouží jako morální apel pro anglickou společnost) a hry Rány občanské války (1594, The Wounds of Civil War), zpracování konfliktu mezi římskými vojevůdci Gaiem Mariem a Sullou.
Robert Greene (1558–1592), jehož komediePamětihodná historie o otci Baconovi a otci Bungayovi (1589, The Honourable History of Friar Bacon and Friar Bungay) je jedna z prvních anglických komedií se dvěma zápletkami a byla jakýmsi modelem pro další dramatiky.
Thomas Kyd (1558–1594), autor Španělské tragédie (asi 1590, The Spanish Tragedy), která založila tradici tzv. tragédie pomsty a je považována za jakýsi předobraz Shakespearova Hamleta. Společně s Williamem Shakespearem je považován za autora anonymně vydané historické hry Edward III.
George Chapman (asi 1559–1634) známý především překlady Homérových děl. Z jeho her je nejznámější heroicko-melodramatická tragédieBussy D'Ambois (1607) z francouzské historie a komedie Všichni blázni (1605, All Fools), ve které satiricky zobrazil lidské slabosti.
Christopher Marlowe (1564–1593), nejvýznamnější dramatik ze Shakespearových předchůdců, jehož tragédie, například Tamerlán Veliký (1587, Tamburlaine the Great), Edward II. (1592), Maltský žid (asi 1590, The Jew of Malta) nebo Tragická historie o doktoru Faustovi (asi 1592, The Tragical History of the Life and Death of Doctor Faustus) zobrazují výjimečné až titánské hrdiny, které hubí jejich vlastní ctižádost a vášnivost.
Thomas Nashe (1567–1601), autor prvního anglického pikareskního románuNešťastný poutník (1594,The Unfortunate Traveller), spoluautor dnes ztracené "protistátní" komedie Bena Jonsona Psí ostrov (1597, The Isle of Dogs), která přivedla Jonsona do vězení.
Robert Wilmot (1568–1608), autor hry Tancred a Gismund (1591, The Tragedy of Tancred and Gismund), nejstarší anglické hry založené na námětu z italských novel.[6]
Thomas Heywood (kolem 1574–1641), který psal mimo jiné i tzv. rodinná dramata, z nichž nejznámější je tragédie Žeba zabitá dobrotou (1603, A Woman Killed with Kindness).
Ben Jonson (1572–1637) jehož satirické komedie, například Volpone aneb Lišák (1606, Volpone, or The Fox), Epicoena aneb Mlčenlivá žena (1609, Epicoene, or The Silent Woman), Alchymista (1610, The Alchemist) nebo Bartolomějský jarmark (1614, Bartholomew Fayre) kritizují honbu za ziskem ve společnosti a předjímají poetiku klasicistního dramatu.
Thomas Dekker (asi 1572–1632), předmětem jehož mravoličných komedií a satirických dramat byl všední život anglických měšťáků a jejich morálka. Nejznámější z nich je komedie Ševcovské posvícení (1600, The Shoemakers' Holiday).
John Marston (1576–1634), který s Johnem Websterem napsal tragikomedii Nespokojenec (1604, The Malcontent) ovlivněnou Shakespearovým Hamletem a společně s Benem Johnsonem a Georgem Chapmanem komedii Na východ! (1605, Eastward Hoe!), která vyvolala skandál pro údajnou urážku krále Jakuba I. protiskotskými výroky (autoři byli dokonce načas uvězněni a propuštěni až na přímluvu vlivných známých).
John Fletcher (1579–1625), který kromě vlastní samostatné tvorby spolupracoval s mnoha dramatiky. Společně s Francisem Beaumontem napsal asi patnáct her (tragédie, tragikomedie či satirické komedie), například Rytíř hořící paličky (1609, Tle Kinght of the Burning Pestle), první dramatická parodie na rytířskou tematiku, dále Philaster aneb Láska krvácí (asi 1609, Philaster, or Love Lies a-Bleeding), Králem být a nebýt (1611, A King and No King) nebo Dívčina tragédie (1611, The Maid's Tragedy). S Philipem Massingerem napsal mimo jiné komedie Love's Cure (1612, Léčba láskou) a Španělský farář (1622, The Spanish Curate) a podílel se na také na Shakespearových hrách Jindřich VIII. (1611, Henry VIII.) a Dva vznešení příbuzní (asi 1613, The Two Noble Kinsmen). Z jeho vlastních her je nejznámější Zkrocené zlého muže (před 1625, The Woman’s Prize or The Tamer Tamed), přímé pokračování Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy.
John Webster (asi 1580 – po 1625), autor chmurných až krutých tragédií plných vášně napsaných většinou podle italských předloh, které se vyznačují složitými zápletkami plnými intrik a vystihují korupci dvorského života i úpadek morálních hodnot. Jde o především o tzv. tragédie pomsty jako je Bílá dáblice (1612, The White Devil) nebo Vévodkyně z Amalfi (1613, The Duchess of Malfi).
Thomas Middleton (1580–1627), spoluautor mnoha her, například tragédie Pitvora (1623, The Changeling), kterou napsal společně s Williamem Rowleym. Z jeho vlastních her je nejznámější měšťanská satirická komedie Cudná panna z Cheapside (asi 1613, A Chaste Maid in Cheapside) a politická satira Hra v šachy (1624, A Game at Chesse). Je také považován za spoluautora Shakespearovy hry Timon Athénský.
Philip Massinger (1583–1540) se společně s Johnem Fletecherem a Thomasem Dekkerem podílel na tragédii Panenská mučednice (1622, The Virgin Martyr) a z jeho samostatné tvorby se proslavila satirická komedie Nový způsob jak platit staré dluhy (1625, A New Way to Pay Old Debts).
Francis Beaumont (1584–1616), který rovněž kromě vlastní tvorby spolupracoval s jiným dramatiky a například společně s Johnem Fletcherem napsal asi patnáct her (tragédie, tragikomedie či satirické komedie). Z jeho vlastní tvorby je nejznámější komedie Odpůrce žen (1607, The Woman-Hater).
William Rowley (asi 1585 – asi 1642), který sám nebo ve spolupráci s jinými autory (Thomas Middleton, John Ford a další) napsal asi padesát her. Z jeho samostatných prací je možno jmenovat tragédii Chtíč všechno pokazí (1619, All's Lost by Lust)
John Ford (1586 – po 1639), který psal ve spolupráci s Thomasem Dekkerem a Williamem Rowleym napsal tragédii Čarodějnice z Edmontonu (1621, The Witch of Edmonton). Sám psal hry, jejichž námětem je síla vášně, například tragikomedii Melancholie milence (1628, The Lover's Melancholy) nebo tragédii Jaká škoda, že je to děvka (1629, Tis Pity She's a Whore).
James Shirley (1596–1666), autor především komedií mravů, například Hyde park (1632) nebo Dáma milující zábavu (1635, The Lady of Pleasure), ale také tragédií, ze kterých je možno jmenovat Krutost lásky (1631, Love's Cruelty) nebo Kardinál (1641, The Cardinal).
Přehled českých vydání divadelních her alžbětinských dramatiků (v abecedním řazení dle autorů) je kompletní kromě vydání her Williama Shakespeara, jejichž výčet překračuje pro svůj veliký rozsah možnost tohoto článku. Proto jsou zde od tohoto dramatika uvedeny pouze publikace mající charakter obsáhlých výborů.
William Shakespeare: třísvazkové vydání patnácti her v edici Galerie klasiků, Odeon, Praha 1983, přeložil Erik Adolf Saudek. Vyšlo Tragédie, Komedie a Antická dramata.
Zdeněk Stříbrný: Dějiny anglické literatury I., Academia, Praha1987.
ZEMANOVÁ, Michaela. Alžbětinské divadlo a londýnská inspirace. Historický obzor, 2010, 21 (7/8), s. 163–168. ISSN 1210-6097.
ZEMANOVÁ, Michaela. Alžbětinské umění ve službách státu. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (1-2), s. 30–37. ISSN 1210-6097.
