Alfred III. August kníže z Windischgrätze (německy Alfred August Fürst zu Windisch-Graetz; 31. října 1851 Praha – 23. listopadu 1927 Tachov[1])[2] byl český šlechtic a rakousko-uherský politik, v letech 1893–1895 předseda předlitavské vlády[3] a poté až do zániku monarchie předsedou Panské sněmovny říšské rady. Byl vnukem maršála Alfreda Windischgrätze a majitelem rozsáhlých velkostatků (Tachov, Kladruby, Lieskové).
| JUDr. Alfred August z Windischgrätze | |
|---|---|
.jpg) | |
| 3. kníže z Windisch-Graetze | |
| Ve funkci: 28. dubna 1876 – 23. listopadu 1927 (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení tyto tituly neuznává) | |
| Předchůdce | Alfréd II. z Windisch-Graetze |
| Nástupce | Ludvík Alfred z Windisch-Graetze |
| Předseda Panské sněmovny rakouské Říšské rady | |
| Ve funkci: 1897 – 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Předchůdce | Ferdinand z Trauttmansdorff-Weinsbergu |
| Nástupce | konec monarchie |
| Předseda vlády Předlitavska | |
| Ve funkci: 1893 – 1895 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Předchůdce | Eduard Taaffe |
| Nástupce | Erich von Kielmansegg |
| Tajný rada | |
| Ve funkci: 1893 – 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Poslanec Českého zemského sněmu | |
| Ve funkci: 1883 – 1893 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Dědičný člen rakouské Panské sněmovny | |
| Ve funkci: 1879[zdroj?] nebo 1876 – 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Dědičný nejvyšší štolba ve Štýrsku | |
| Ve funkci: 28. dubna 1876 – 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Předchůdce | Alfred II. z Windischgrätze |
| Nástupce | monarchie zanikla |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Strana konzerv. velkostatku |
| Vojenská služba | |
| Hodnost | C. k. plukovník v záloze |
| Narození | 31. října 1851 Praha  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 23. listopadu 1927 (ve věku 76 let) Tachov  Československo |
| Místo pohřbení | hrobka Windisch-Graetzů v Kladrubech |
| Choť | Marie Gabriela z Auerspergu |
| Rodiče | Alfred II. z Windisch-Grätze a Hedvika z Lobkovic |
| Děti | 1. Hedvika, provd. Szápáryová (1878–1918) 2. Alfred Ludvík (1879–1880) 3. Christiana (1881–1895) 4. Vincenc Alfred (1882–1913) 5. Agnes, provd. z Thun-Hoheinsteinu (1884–1969) 6. Vilemina (1885–1886) 7. Marie Aglaja, provd. Apponyiová (1887–1961) |
| Příbuzní | Michael Pavel Emanuel z Thun-Hohensteinu (vnuk) |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Profese | politik, archeolog a historik |
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna (1884) |
| Commons | Alfred III, Prince of Windisch-Grätz |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
Pocházel ze staré šlechtické rodiny Windischgrätzů usazené od 17. století v Čechách. Narodil se v Praze jako jediný syn generála knížete Alfreda II. z Windischgrätze a jeho manželky Hedviky, rozené princezny Lobkowiczové (1829–1852). Středoškolská studia absolvoval v Brně, maturoval ale na Skotském gymnáziu ve Vídni. Poté studoval práva na univerzitě v Bonnu, titul doktora práv získal na Univerzitě Karlově v Praze (1877). Mezitím po otci zdědil titul knížete, majetek v několika zemích Rakouska-Uherska a stal se hlavou celého rodu Windischgrätzů. Patřil mezi představitele české konzervativní šlechty, v roce 1879[zdroj?] se stal dědičným členem Panské sněmovny. V zemských volbách v roce 1883 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky.[4] Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889.[5] Rezignace na mandát byla oznámena v prosinci 1893.[6] Zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český státoprávní program.[5] Po smrti Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice dokonce krátce předsedal straně konzervativního velkostatku a byl aktivním účastníkem a stoupencem punktačních jednání v roce 1890.
Po pádu Taaffeho vlády byl roku 1893 jmenován předsedou předlitavské vlády, jež se opírala o parlamentní koalici konzervativních aristokratů, Poláků a německých liberálů. Utvoření kabinetu vyvolalo obavy tehdy v českém politickém táboře dominantních mladočechů. Windischgrätz jako heslo své vlády vyhlásil otevřenost a pravdu a snažil se místo státoprávních a etnických otázek soustřeďovat na témata hospodářská a finanční. Mladočeši vůči vládě zaujali opoziční stanovisko a roku 1895 prováděli velkou obstrukci Říšské rady při projednávání daňové reformy.[7] Windischgrätz ztroskotal na stejné otázce jako jeho předchůdce, na otázce volební reformy. Jakmile došlo v polovině roku 1895 k vypovězení parlamentní koalice, premiér ihned podal demisi. Od roku 1897 až do konce rakousko-uherské monarchie byl pak předsedou Panské sněmovny.[7][8] V ní v roce 1903 vystoupil proti ústupkům Maďarům ve vojenské oblasti.[7]
Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě jako major v záloze.[7] . Z titulu funkce předsedy Panské sněmovny byl účastníkem posledních politických aktů před rozpadem rakousko-uherského mocnářství. Dne 30. října 1918 předsedal zasedání říšské rady, na němž byla představena vláda Heinricha Lammasche. Zasedání říšské rady trvalo jen pět minut a Alfred Windischgrätz je ukončil krátce po 17. hodině. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji v bývalých zemích Rakouska-Uherska formálně rezignoval na svou funkci 12. listopadu 1918.[9]
Z čestných hodností byl nositelem titulů c. k. tajného rady a komořího, do roku 1918 byl také dědičným nejvyšším štolbou ve Štýrsku. Dále byl čestným rytířem Maltézského řádu a Německého řádu. V roce 1884 obdržel prestižní Řád zlatého rouna.[10]
Zemřel 23. listopadu 1927 a byl pohřben v jím dokončené rodové hrobce v Kladrubech. Deník Národní politika ho v nekrologu označil za feudála oddaného Habsburkům, ale zároveň za oddaného zastánce česko-německého vyrovnání z roku 1890 a stoupence českého státního práva – ačkoliv cítěním byl Němec a v době nástupu do funkce předsedy vlády prohlásil, že nezná českou otázku.[7][11]
Majetek
Po otci zdědil několik velkostatků v Čechách, Horních Uhrách (dnešní Slovensko) a Kraňsku (dnešní Slovinsko). Největší podíl představovaly české statky Tachov, Kladruby a Štěkeň, které zaujímaly rozlohu přibližně 20 000 hektarů půdy a díky tomu patřili Windischgrätzové k významným pozemkovým vlastníkům v Českém království.[12] V Horních Uhrách patřilo knížeti Alfredovi panství Lieskové s hradem Korlátka v Malých Karpatech s rozsáhlými lesy o rozloze přes 4 800 hektarů půdy. Dalším rodovým majetkem byl velkostatek Rogatec (Rohitsch) v dnešním Slovinsku s 3 500 hektary půdy. Kromě toho spadal do rodového dědictví palác v Praze a ve Vídni. Vídeňský palác v ulici Renngasse 12 (čtvrť Innere Stadt) byl v letech 1894–1895 upravován především s požadavky na reprezentaci knížete Alfreda III. v jeho vysokých politických funkcích. Pro letní pobyty sloužil zámek Tachov a Štěkeň. Zámek v Tachově byl v osmdesátých letech 19. století také upravován.[13] Z podnětu knížete Alfreda byl přestavěn tachovský kostel Nanebevzetí Panny Marie s podílem architekta Josefa Mockera (1904–1908). Z dalšího tachovského kostela sv. Václava byla koncem 19. století přemístěna rodová hrobka Windischgrätzů do kláštera v Kladrubech.[14] Poblíž Tachova byla po roce 1890 zbořena novogotická stavba zámku ve Světcích. Z areálu ve Světcích zůstala dodnes zachována jízdárna.[15]
Po zániku monarchie se trvalým sídlem Alfreda Windischgrätze stal zámek v Tachově, kde byl podle dobových svědectví velmi oblíben. Krátce nato do rodového majetku zasáhla pozemková reforma, která znamenala prakticky úplnou ztrátu velkostatku ve Štěkni včetně zámku.[11] Na Slovensku zůstaly rodině po provedení pozemkové reformy jen ekonomicky nevyužitelné pozemky vysoko v horách. Naopak na velkostatcích Tachov a Kladruby v západních Čechách byl průběh pozemkové reformy velmi benevolentní. Na to si upozorňovalo i československé ministerstvo národní obrany, které mělo zájem o přístup do rozsáhlých lesů na hranicích s Německem a v této věci si stěžovalo až v prezidentské kanceláři.[16] Po smrti Alfreda III. byl majetek v Československu rozdělen na několik podílů, stěžejním dědicem se stal kníže Ludvík Alfréd (Aladár) (1882–1968) z uherské větve Windischgrätzů. Další podíly získaly Alfredovy dcery, respektive jejich potomstvo. Samotný tachovský zámek byl rozdělen na tři části. Rozdělení nemovitosti mezi několik dědiců, z nichž ani jeden v Tachově nesídlil (Ludvík Alfréd se usadil v Kladrubech), bylo neudržitelné a zámek v Tachově byl v roce 1936 formou daru převeden do majetku československého státu.
Vdova po Alfredovi III. kněžna Marie Gabriela strávila svá poslední léta v paláci ve Vídni a na zámku v Tachově, kde také roku 1933 zemřela.
Rodina
Ve Vídni se 18. června 1877 oženil s princeznou Marií Gabrielou z Auerspergu (21. 2. 1855 Vídeň – 1. 6. 1933 Tachov), dcerou knížete Vincence Karla z Auerspergu, která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.[17] Manželé měli sedm dětí, z nichž pouze čtyři se dožily dospělosti. Syn Vincenc se roku 1913 zastřelil v Římě, kde působil na rakouském velvyslanectví.
- 1. Marie Hedvika (16. 6. 1878 Štěkeň – 22. 9. 1918 Chur), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 hrabě Frigyes Szapáry (5. 11. 1869 Budapešť – 18. 3. 1935 Vídeň), c. k. tajný rada, komoří, diplomat, rakousko-uherský velvyslanec v Rusku 1913–1914, doživotní člen uherské sněmovny magnátů
- 2. Alfréd Ludvík (24. 12. 1879 Tachov – 24. 4. 1880 Vídeň)
- 3. Kristina Marie Vilemína (19. 6. 1881 Štěkeň – 4. 12. 1895 Tachov)
- 4. Vincenc Alfréd Maria (3. 9. 1882 Tachov – 28. 3. 1913 Řím), c. k. komoří, diplomat. Spáchal sebevraždu, kvůli otcovu nesouhlasu s jeho sňatkem.[7]
- 5. Anežka Matylda (14. 2. 1884 Vídeň – 21. 5. 1969 tamtéž), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1912 hrabě Adolf z Thun-Hohensteinu (31. 8. 1880 Klášterec nad Ohří – 29. 9. 1957), MUDr., c. k. komoří, nadporučík[18]
- 6. Vilemína (19. 9. 1885 Tachov – 23. 3. 1886 tamtéž)
- 7. Marie Aglaja (11. 1. 1887 Tachov – 24. 4. 1961 Vídeň), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 hrabě Karel Apponyi z Nagy-Appony (28. 8. 1878 Hőgyész – 4. 3. 1959 Pálfa, Tolna), c. k. komoří, podplukovník
Odkazy
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
