Škola Kanó
malířská škola/směr v japonském umění (zakl. Masanobu Kanó (狩野 正信)) / From Wikipedia, the free encyclopedia
Škola Kanó (japonsky: 狩野派, Kanó-ha) je jednou z nejslavnějších škol japonského malířství.
Tato škola byla dominantním stylem malířství od konce 15. století až do období Meidži, které začalo v roce 1868,[1] kdy se škola rozdělila do mnoha různých malířských směrů. V samotné rodině Kanó vyrostla řada významných umělců několika generací. Mnoho dalších umělců v této škole studovalo. Někteří umělci se do rodiny přiženili a přijali její jméno, jiní byli rodinou adoptováni. Podle historika japonského umění Roberta Treata Paina „další rodinu, která by v přímé pokrevní linii produkovala tolik geniálních mužů ... by bylo těžké najít.“[2]
Počátky školy odrážejí obnovený vliv čínského malířství, ale škola dále vyvinula jasně zbarvený a pevně načrtnutý styl určený pro velké panely zdobící hrady šlechty. Styl dodržuje výrazné japonské tradice a zároveň pokračuje ve vytváření monochromatických maleb štětcem v čínském stylu. Tento styl podporovali šógunové. Představoval oficiální styl umění, který „v 18. století téměř monopolizoval výuku malby“.[3] Vycházel z čínské tradice tušového malířství konfuciánsky vzdělaných příslušníků úřednické džentry, přičemž ale malíři školy Kanó byli jednoznačně profesionálními umělci, velmi štědře placení v případě úspěchu, poté co absolvovali výuku v rodinné dílně, podobně jako evropští malíři renesance nebo baroka.[1] Pracovali hlavně pro šlechtu, šóguny a císaře a zabývali se širokou škálou stylů, námětů a formátů. Umělci byli původně inovativní a z velké části se podíleli na hledání nových směrů malířství v období Azuči-Momojama (1573–1614). Od 17. století se však stávali stále více konzervativními a akademickými ve svém přístupu.