Herectvo je odbor tvorivej umeleckej činnosti spočívajúci v procese premeny herca, herečky na dramatickú postavu,[1] ktorá predstavuje iného jedinca, príp. vec alebo jav.[2][3]Herec, herečka využíva herecké výrazové prostriedky (zvukový prejav, mimiku, gestikuláciu, postoje, pohyb), ktoré spolu s ostatnými zložkami hereckého prejavu (maska, kostým atď.) utvárajú hereckú postavu, ktorú prezentuje publiku.[4]
Divadelné herectvo predstavuje pôvodnú, najstaršiu podobu herectva, ktorá sa vyvinula z umenia tanečníkov a mímov pri rituáloch a slávnostných sprievodoch. So vznikom nových dramatických umení na prelome 19. a 20. storočia a v priebehu 20. storočia – filmu, rozhlasu a televízie – sa herecké umenie diferencovalo aj na filmové, rozhlasové a televízne herectvo.[1][5]
„herec“,Malá československá encyklopedie, II. svazek D–CH(1. vyd.), Praha: ACADEMIA, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, str.758, „umělec, který zobrazuje nějakou postavu (popř. věc či jev) sebou samým. Činnost h.[erce] je dnes rozsáhlá. Hraje v divadle, filmu, televizi, rozhlase, recituje. Vychází z předlohy (role psané nebo mluvené) a svým jednáním ztělesňuje postavu v souhře s dalšími herci. Způsob jeho projevu a použití výrazových prostředků (hlasových, pohybových, kostýmu a masky) závisí na médiu, žánru a stylu hry. H. členíme podle médií (divadelní, filmový), druhů divadla (činoherec, zpěvák, tanečník, mim, loutkoherec). Ve filmu se objevil typ neherce (naturščik).“
„herectví“,Malá československá encyklopedie, II. svazek D–CH(1. vyd.), Praha: ACADEMIA, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, str.758, „umění zobrazovat (v divadle, filmu, televizi a rozhlase) postavy, popřípadě věci či jevy, prostřednictvím herců. Herec organizuje své chování formou hry a souhry s dalšími herci jako dramatické jednání postavy, které je sdělením pro diváky. Podle způsobu projevu dělíme h.[erectví] na činoherní, operní, operetní, pohybové (balet, pantomima), loutkové. U div.[adelního] h. určuje styl hry přímý kontakt s divákem, umělé prostředí jeviště a skutečnost, že při každém představení herec tvoří znovu postavu. Styl filmového h. určuje chování v pseudoreálném prostředí a celkový výsledek ovlivňuje kamera (druh záběru) a montáž. Podobně u televizního h., kde je větší podíl detailních záběrů, předpokládající jemnější techniku mimiky a hlasu, se zaměřením na vnitřní výraz herce. U rozhlasového h. je postava tvořena jemnou hlasovou technikou. Zvl.[áštní] formou je loutkové herectví, spočívající v ovládnutí pohybů ukazované loutky, doprovázené hlasem.“
