čínský císař dynastie Ming From Wikipedia, the free encyclopedia
Císař Ťing-tchaj (čínsky pchin-jinem Jǐngtài, znaky 景泰; 21. září 1428 – 14. březen 1457) vlastním jménem Ču Čchi-jü (čínsky pchin-jinem Zhū Qíyù, znaky 朱祁鈺) z dynastie Ming vládl od roku 1449 říši Ming. Nastoupil po svém starším bratru, císaři Jing-cungovi, zajatém Mongoly. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Zářivé jistoty“, Ťing-tchaj. Název éry je používán i jako jméno císaře. V únoru 1457 byl svržen palácovým převratem vedeným Jing-cungem, o měsíc později zemřel.
| Ťing-tchaj | |
|---|---|
| císař říše Ming | |
 Obraz Ťing-tchaje | |
| Doba vlády | 22. září 1449 – 11. únor 1457 |
| Éra vlády | Ťing-tchaj (景泰, 14. leden 1450 – 14. únor 1457) |
| Úplné jméno | Ču Čchi-jü (朱祁鈺) |
| Chrámové jméno | Taj-cung[pozn. 1] (代宗) |
| Posmrtné jméno | zkrácené: Ťing-ti (睿帝) plné: Kung-žen kchang-ting ťing chuang-ti (恭仁康定睿皇帝)[pozn. 2] |
| Narození | 21. září 1428 Peking |
| Úmrtí | 14. březen 1457 Peking |
| Předchůdce | Jing-cung |
| Nástupce | Jing-cung |
| Manželky | císařovna Wang císařovna Chang |
| Potomci | Ču Ťien-ťi (朱见济, † 1453) a dvě dcery |
| Rod | Ču |
| Dynastie | Ming |
| Otec | Süan-te |
| Matka | paní Wu |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Roku 1449 se císař Jing-cung na návrh eunucha Wang Čena osobně postavil do čela armády táhnoucí proti mongolskému vojsku Esena-tajši. V bitvě u pevnosti Tchu-mu byla mingská armáda rozdrcena a císař upadl do zajetí. Vláda i země byla šokována, dvůr nakonec reagoval povýšením císařova bratra Ču Čchi-jüa, pověřeného vedením vládních záležitostí po dobu tažení, na trůn. Nyní již bývalý císař mezitím navázal dobré vztahy s Esenem a roku 1450 byl propuštěn, k moci se však nevrátil – byl držen v domácím vězení v Jižním paláci Zakázaného města.
Císař Ťing-tchaj, podporován prominentním ministrem Jü Čchienem, obnovil infrastrukturu země, byl opraven velký kanál i systém hrází na Žluté řece. Hospodářství prosperovalo a země sílila.
Císař vládl osm let, když onemocněl a počátkem roku 1457 se jeho smrt stala blízkou, odmítl určit dědice (jeho syn a korunní princ zemřel ve čtvrtém roce vlády za nejasných okolností, pravděpodobně otráven). Odstavený Jing-cung využil příležitost a prostřednictvím palácového převratu se v únoru 1457 zmocnil vlády. Ťing-tchaj zemřel o měsíc později.
Ťing-tchaj se narodil 11. září 1428,[1] jeho vlastní jméno bylo Ču Čchi-jü, Ťing-tchaj je jméno jeho panovnické éry. Ču Čchi-jü byl druhým synem Süan-teho, v letech 1425–1435 císaře čínské říše Ming. Roku 1435 Süan-te zemřel, poté jeho starší syn Jing-cung nastoupil na mingský trůn a jmenoval Ču Čchi-jüa knížetem z Čcheng.[1]
Jako kníže z Čcheng měl v dospělosti Ču Čchi-jü sídlit v Šan-tungu v současném okrese Wen-šang (v městské prefektuře Ťi-ning).[2] Povahou byl spíše plachý, slabý a nerozhodný a nikdy neměl zájem o moc.[1] S bratrem měl přátelský vztah. Patrně z obou důvodů stále zůstával v hlavním městě, i když ve druhé polovině 40. let byl dost starý na přesídlení do Wen-šangu.[2]
V létě 1449 se na severní hranici mingské říše šířil neklid. Koncem července došla do Pekingu zpráva, že Mongolové v čele s jejich faktickým vládcem Esenem v rámci rozsáhlé invaze zaútočili na Ta-tchung.[3] Císař Jing-cung se rozhodl osobně vést tažení proti Mongolům v doprovodu svého důvěrníka Wang Čena a mnoha generálů a úředníků. Dne 3. srpna pověřil Ču Čchi-jüa prozatímní správou Pekingu, přičemž mu přidělil pomocníky zastupující nejdůležitější mocenské skupiny: císařský rod reprezentovala Ťiao Ťing, jedna z Jing-cungových manželek; palácové eunuchy Ťin Jing (vedoucí ředitelství obřadů a v nepřítomnosti Wang Čena nejvýše postavený eunuch); vládu ministr státní správy Wang Č’ a čtvrtým byl velký sekretář Kao Ku. Všechna významnější rozhodnutí měla počkat na císařův návrat.[2]
Jing-cung vyrazil do boje 4. srpna. Výsledky měsíčného tažení byly nulové, zato na zpáteční cestě se císařská armáda nechala 1. září zaskočit Mongoly, kteří ji v bitvě u poštovní stanice Tchu-mu rozprášili. Mnoho vyšších velitelů zahynulo, císař Jing-cung padl do zajetí.
Se souhlasem Jing-cungovy matky císařovny vdovy Sun stanul Ču Čchi-jü od 4. září v čele vlády. Císařovna vdova omezila jeho vliv označením jeho pověření za dočasné a 6. září ještě povýšením dvouletého Ču Ťien-šena, nejstaršího syna Jing-cunga, na následníka trůnu.[4]
Dne 15. září vedoucí civilní a vojenští představitelé v čele s Jü Čchienem požádali císařovnu vdovu o instalaci Ču čchi-jüa na císařský trůn. Smyslem opatření byla stabilizace vlády a vylepšení pozice mingských úřadů ve vztazích s Mongoly prostřednictvím snížení významu zajatého Jing-cunga. Ču Čchi-jü byl jako jediný dospělý blízký příbuzný zajatého císaře přirozený kandidát.[1] Ču Čchi-jü byl z návrhu vylekaný a odmítal jej. Okolí však jeho chování vidělo jako ryze formální zdráhání,[1] obvyklé v podobných případech. Nakonec ustoupil a 17. (či 22.[5] nebo 23.[6]) září nastoupil na trůn jako císař Ťing-tchaj. Bratra prohlásil „nejvyšším císařem“ (太上皇帝, tchaj-šang chuang-ti), což byl formálně vyšší, ale pouze čestný titul.[7] Proti nástupu nového císaře protestoval pouze jeden hodnostář, který za to zaplatil životem.[6]
Mongolové nezaútočili na Peking bezprostředně po vítězství u Tchu-mu, kdy by patrně uspěli, ale váhali a nechali Číňanům dva měsíce na vzpamatování se z porážky. Mezitím uvedl obranu Pekingu do pořádku nový ministr vojenství Jü Čchien, který fakticky stanul v čele vlády už před jmenováním nového císaře. Mongolové k městu přitáhli až 27. října, ale obléhání vzdali už po čtyřech dnech, když pochopili, že nemají šanci na úspěch.[5]
Ťing-tchajova vláda odmítla všechny Esenovy nabídky na vykoupení zajatého excísaře a požadovala jeho bezpodmínečný návrat. Zajatec se pro Mongoly stal spíše obtíží a nakonec ho vrátili bez podmínek. Ťing-tchaj neměl sebedůvěru k ponechání bratra na svobodě, internoval ho v Jižním paláci a izoloval od jakéhokoliv spojení s vládními úředníky. Obava z bratra zastínila zbytek jeho vlády a motivovala i ostražitou politiku vůči Mongolům.[8]
Tradiční historikové vyzvihují a chválí Ťing-tchajovu vládu zvláště ve srovnání se špatnými a nekompetentními eunuchy dominujícími předešlému desetiletí. Nicméně moc se jednoduše nepřesunula od eunuchů k úředníkům, i za Ťing-tchaje měli eunuchové nemalý díl moci. Spíše po roce 1449 eunuchové i úředníci spolupracovali k obrození země.[9]
Do určité míry Ťing-tchajův režim navazoval na tradici vlády „tří Jangů“ (spravujících říši od poloviny 20. let do začátku 40. let 15. století), přičemž kontinuitu s jejich režimem ztělesňoval Wang Č’, zastávající v letech 1443–1457 funkci ministra státní správy. Ve čtyřicátých letech byl stálým oponentem Wang Čena, po roce 1449 spolupracoval s Jü Čchienem. V letech 1451–1453 mu v úřadě pomáhal spoluministr Che Wen-jüan, kterého roku 1453 nahradil Wang Ao, jehož vzestup podporoval Jü Čchien. Wang Ao úspěšně řídil obranu Liao-tungu, později velel v Kuang-tungu a Kuang-si; zůstal ministrem státní správy, dokud nezemřel roku 1467 v třiasedmdesáti letech. Široce respektovaní ministři státní správy a jejich pečlivý výběr schopných úředníků přinesl všeobecnou kvalitu administrativy ve třetí čtvrtině 15. století.[9]
Ťing-tchajovi ministři zůstávali ve funkci obvykle dlouhá léta. Ministři daní Ťin Lien, obřadů Chu Jing, trestů Jü Š’-jüe a prací Š’ Pchu byli ve funkci po celou dobu jeho vlády. Stálé bylo i vedení kontrolního úřadu (v letech 1445–1454 Čchen I, poté Jang Šan, Wang Wen, Siao Wej-čen, Li Š’) a velitelé armády (Š’ Cheng, eunuchové Cchao Ťi-siang a Liou Jung-čcheng).[9]
Mezi důležité stoupence Ťing-tchaje patřili eunuchové Ťin Jing a Sing An. První byl velmi vlivný ve 30. letech, později ztratil moc ve prospěch Wang Čena. Za Ťing-tchaje se stal vedoucím ředitelství obřadů, ale kvůli podpoře návratu Jing-cunga byl roku 1450 uvězněn. V čele eunuchů pak stanul Sing An, který hrál důležitou roli ve vyjednáváních o návratu Jing-cunga a ve výměně korunního prince roku 1452. Oba zmínění eunušští generálové (Cchao Ťi-siang a Liou Jung-čcheng) hráli roku 1453 velkou roli ve vojenské reformě. Naproti tomu velcí sekretáři (Čchen Sün a Kao Ku) nestáli za Ťing-tchaje mezi výraznými politiky.[10]
Přes personální stabilitu nebyla vládnoucí skupina prosta sporů. V letech 1451–1452 se Jü Čchien, nejvlivnější osoba v Pekingu, dostal do ostrého konfliktu se Š’ Chengem kvůli zneužití moci a korupci ze strany Š’ Chenga a jeho rodiny. Císař nebyl schopen spor uklidnit, dokud v letech 1454–1455 Jü Čchien neonemocněl a neztratil velkou část svého vlivu.[10]
Roku 1451, poté co pominulo bezprostřední nebezpečí, začal Jü Čchien s vojenskou reformou. Nejdříve vybral z vojsk na severovýchodě 100 tisíc vojáků, které rozdělil do pěti výcvikových oddílů (tchuan-jing); roku 1452 k nim přidal ještě 50 tisíc vojáků a vytvořil deset výcvikových jednotek.[11] Dále zreorganizoval systém velení pekingské posádky. Původně bylo velení rozděleno mezi generály a eunuchy a každý ze tří velkých výcvikových táborů (pro pěchotu, jízdu a střelné zbraně) byl zcela samostatný pod vlastním velením. Avšak oddíly z různých táborů nebyly zvyklé spolupracovat. Jü Čchien podřídil každý tábor jednomu veliteli a celou posádku nejvyššímu veliteli. Současně dozor na posádkou odebral eunuchům. Výsledkem byl vznik jednotného velení a větší role pekingských generálů v řízení výcvikových táborů.[11] Nové uspořádání výcvikových táborů bylo mezi různými mingskými systémy velení ojedinělé tím, že generálové řídící výcvik veleli týmž vojákům i v boji.[12]
Kvůli nedostatku mužů a nepoužitelnosti většiny dědičných vojáků se po roce 1449 rozšířila dříve jen ojedinělá praktika najímání vojáků za mzdu z řad rolnického a/nebo městského obyvatelstva. Najatým vojáků se říkalo ping, v kontrastu k dědičným vojákům ťün.[13]
Po návratu Jing-cunga k moci roku 1457 byl Jü Čchien popraven a jeho reformy zrušeny.[14]
Šan-tung postihl roku 1450 hladomor, dešti a chladným počasím těžce trpěly v letech 1452–1454 provincie severní Číny i dolní tok Jang-c’-ťiang.[15] Na severu Číny bylo sucho roku 1455 následováno dešti léta 1456. Pomoc obyvatelstvu a nedoplatky daní vyprázdnily státní pokladnu.[16]
Roku 1453 byl zrušen zákaz používání mincí v obchodě. Od poloviny 50. let 15. století začaly z pekingských trhů ilegální soukromé mince z Ťiang-nanu vytlačovat staré Jung-leho mince. Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí obnovením státní výroby byly odmítnuty, neoficiální sítě ilegálních mincoven proto prosperovaly.[17]
Vláda věnovala pozornost regulaci Žluté řeky, naléhavé po velkých povodních a změnách toku roku 1448,[11] po nichž řeka tekla do moře jak severně, tak jižně od poloostrova Šan-tung. Kromě toho změny toku Žluté řeky přinesly problémy v zásobování Velkého kanálu vodou. Pokusy o nápravu situace a opravy v letech 1449–1452 nepřinesly výsledek. Roku 1453 Sü Jou-čen, který upadl do nemilosti v krizi roku 1449, kdy navrhoval přesun hlavního města z Pekingu do Nankingu, předložil plán na znovuvýstavbu hrází a kanálů. Během dvou let provedl silami až 58 tisíc dělníků komplexní opravy hrází a vyhloubení stokilometrových kanálů. Jeho dílo úspěšně odolalo velké povodni roku 1456 a sloužilo desítky let.[18]
Tradiční historie vnímá 50. léta především ve světle soupeření dvou císařských bratrů, nicméně marxisté připomínají především třídní konflikty.[19] Trvalá nespokojenost obyvatelstva vyvolávala povstání, která zaměstnávala armádu po většinu 50. let. Do roku 1452 doznívala povstání ve Fu-ťienu a Če-ťiangu.[15] V provinciích Kuang-tung a Kuang-si rostla svévole nečínských obyvatel (kmenů Miao a Jao), dokud je v letech 1452–1453 rázně nepotlačil Wang Ao.[20] V letech 1450–52 se bouřili Miaové a Jaové v Kuej-čou a Chu-kuangu. V letech 1453–56 trvaly nepokoje ve Fu-ťienu, Chu-kuangu, S’-čchuanu a Če-ťiangu.[15] Celá 50. léta trvaly ozbrojené srážky v Kuang-tungu, kde úřady proti povstalcům mobilizovaly loajální kmeny.[20] Proti mingské vládě se vesměs bouřily nečínské národy, případně čínští horníci a bezzemci v okrajových oblastech provincií, nejhustěji osídlené regiony zachovávaly klid.[15]
Celkově byla vláda Ťing-tchaje dobou úspěšných reforem a obnovy stability dosažené schopnými ministry.[21] V oblasti kultury éra Ťing-tchaj vynikla zvláště rozvojem zdobení technikou drátkového emailu (cloisonné),[22] která se od té doby v čínštině nazývá ťing-tchaj-lan (景泰藍, doslova „modrá [barva éry] Ťing-tchaj“).
Trvalým politickým problémem Ťing-tchajovy vlády byl osud Jing-cunga a otázka nástupnictví. Přestože byl Jing-sung izolován, ve vládě měl stále příznivce, např. ministra obřadů Chu Jinga.[16] Obvykle by císařovi oponenti museli opustit úřady, císař však váhal s řešením zmíněných problémů a ponechal je ve vládě.[8]
Korunním princem byl od roku 1449 nejstarší syn Jing-cunga. Císař se však po čase rozhodl uchovat trůn pro své potomstvo. Pro svůj plán postupně získal dostatečnou podporu, dílem uplácením, dílem zastrašováním,[8] a 20. května 1452, i přes trvající opozici velkých sekretářů a některých dalších úředníků,[16] dosavadního následníka jmenoval knížetem z I a svého syna Ču Ťien-ťiho korunním princem.[8] Týž den byla sesazena císařovna Wang a nahrazena následníkovou matkou paní Chang. Toto zjevné hájení osobních zájmů oslabilo císařovu prestiž.[23]
Ču Ťien-ťi zemřel už roku 1453 a jeho matka roku 1456. Jiného syna císař neměl a nový korunní princ už nebyl jmenován.[8][23] Někteří, jako ředitel na ministerstvu obřadů Čang Lung († 1484) a cenzor Čung Tchung († 1455) navrhli znovunastolení Jing-cunga, za což byli uvěznění, Čung Tchung a někteří další zemřeli na následky bití.[8] Poté ambiciózní muži u dvora a ve vládě začali organizovat spiknutí ve prospěch Jing-sunga.[23]
Spiknutí vedli Š’ Cheng, Cchao Ťi-siang, Sü Jou-čen a Čang Jüe. Příležitost se našla, když koncem roku 1456 císař onemocněl, takže několik dní neuděloval audience a zrušil i obřady Nového roku 1457. Žádost o jmenování následníka zůstala bez odpovědi, dvůr se připravoval v atmosféře úzkosti na císařovu smrt.[8] Ráno 11. února 1457 spiklenci vytáhli Jing-cunga z jeho rezidence a posadili na trůn, k překvapení hodnostářů přišlých na ranní audienci. Jing-cung ihned provedl změny ve vládě – spiklence povýšil, dosavadní vedoucí osobnosti odvolal. Někteří ze stoupenců ťing-tchajova režimu byli zabiti, jako Jü Čchien, Wang Wen a tři vysoce postavení eunuši.[8]
Ťing-tchaj byl degradován na knížete z Čcheng. Z nemoci se neuzdravil a zemřel 14. března 1457.[22] Možná byl zavražděn.[pozn. 3] Dostal posmrtné jméno Li („Rebel“) a byl pohřben mimo areál císařských mauzoleí, u Jü-čchüan-šan. Někteří úředníci navrhovali i zrušení jeho panovnické éry, stejně jako byla zrušena éra Ťien-wen, ale Jing-cung nesouhlasil. Až roku 1475 – za vlády císaře Čcheng-chuy – dostal Ťing-tchaj posmrtné jméno jméno – Kung-ting kchang-žen ťing chuang-ti (恭定康仁景皇帝), kratší než u ostatních císařů. Chrámové jméno Taj-cung (代宗) obdržel v polovině 17. století od panovníka dynastie Jižní Ming v Nankingu.[22]
Císař Ťing-tchaj měl vícero manželek, titul císařovny postupně nosily dvě z nich:
Po smrti Ťing-tchaje bylo jeho konkubínám přikázáno spáchat sebevraždu, ale sesazená císařovna Wang žila dál mimo palác. Údajně ji chránil její synovec, nyní opět následník a pozdější císař Čcheng-chua, který ji umožnil vzít si své cennosti. Jing-cung jí poté nechal prohledat dům a zabavil 200 tisíc liangů stříbra a další poklady. Zemřela v lednu 1507, dostala posmrtné jméno Čen-chuej ťing chuang-chou (真惠景皇后). Pohřbena je v mauzoleu svého muže.[22]
Kromě jediného syna měl Ťing-tchaj též dceru (podle Ming-š’ dvě), princeznu Ku-an (固安公主) roku 1469 provdanou za Wang Siena (王憲, † 1514), pravnuka Wang Ťiho.[22]
| Příjmení (titul), životní data matky | # | Jméno | Narození – úmrtí | Posmrtné jméno | Titul | Udělení titulu |
|---|---|---|---|---|---|---|
| ∞ Chang (císařovna Su-siao) | 1. | Ču Ťien-ťi (朱見濟) | asi 1440[8] – 1453 | Chuaj-sien tchaj-c' | korunní princ | 1452 |
| Příjmení (titul) matky | # | Titul | Narození – úmrtí | Sňatek | Manžel |
|---|---|---|---|---|---|
| ∞ Wang (císařovna Siao-jüan-ťing) | 1. | princezna Ku-an (固安公主) | 1449–1491 | 1469 | Wang Sien (王憲) |
| 2. | neznámý | neprovdána | |||
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
