síť vysokorychlostních železnic v Japonsku From Wikipedia, the free encyclopedia
Šinkansen (japonsky: 新幹線) je síť vysokorychlostních železnic na území Japonska. V současné době se skládá z osmi tratí a obsluhuje většinu významných japonských velkoměst na ostrovech Honšú a Kjúšú. Nejvyšší dosahovaná provozní rychlost je 320 km/h, na trati Tóhoku.
Tunel Seikan hostí tunelové propojení na ostrov Hokkaidó, plánuje se i spojení s ostrovem Šikoku.
Název šinkansen v doslovném překladu znamená „nová páteřní trať“. V anglofonních zemích se lze často setkat s označením bullet train, které vzniklo překladem japonského kódového názvu dangan rešša (弾丸列車). Formálně se pojem šinkansen vztahuje výlučně na vysokorychlostní tratě, v praxi ale označuje i vlaky, které po nich jezdí.
Japonsko bylo první zemí na světě, která vybudovala železnici určenou výlučně pro rychlou osobní dopravu. Byl to důsledek stavu japonské železniční sítě po skončení druhé světové války, kdy tamní úzkorozchodné tratě svojí kapacitou nedostačovaly stoupající poptávce.
Původní plány ze 40. let 20. století počítaly s úplnou přestavbou části státem vlastněných tratí na normální rozchod kolejí, ale kvůli finanční náročnosti k tomu nedošlo. Namísto toho v 50. letech vznikl projekt na vybudování separátních tratí pro rychlou osobní dopravu „tramvajového charakteru“. Jeho výsledkem byla vysokorychlostní spojnice dvou největších japonských velkoměst – Tokia a Ósaky, která byla pro veřejnost otevřena 1. října 1964 pod názvem Tókaidó-šinkansen, 10 dní před začátkem letní olympiády v Tokiu. Maximální rychlost na trati byla 210 km/h. Tato trať byla okamžitým úspěchem, již tři roky po zahájení provozu bylo přepraveno 100 milionů cestujících.
Stavba téměř okamžitě pokračovala rozšiřováním tratě Tókaidó dále na západ, a v roce 1975 dosáhla trať (nyní pod názvem Sanjó-šinkansen) své současné konečné ve městě Fukuoka na ostrově Kjúšú. Následovaly dvě tratě z Tokia severním směrem – Džóecu do Niigaty a Tóhoku do Morioky, dokončené v roce 1982. Zpočátku vlaky na těchto dvou tratích odjížděly z tokijského severního předměstí Ómija, z tokijského hlavního nádraží jezdí až od roku 1991.
Následovaly přestavby dvou existujících tratí a vznikly tak Jamagata-šinkansen (1992) a Akita-šinkansen (1997), pojmenované podle tehdejších konečných stanic. V roce 1997 byla také při příležitosti zimní olympiády v Naganu postavena odbočka trati Džóecu z Takasaki do Nagana, která byla roku 2015 prodloužena až do Kanazawy, ležící na severním pobřeží a při té příležitosti přejmenována na Hokuriku-šinkansen. Linka Tóhoku-šinkansen byla roku 2002 na severním konci prodloužena do Hačinohe a roku 2010 až do Aomori, kde se na ni roku 2016 napojila linka Hokkaidó-šinkansen, spojující v první etapě Aomori a Hakodate.
Jižní část linky Kjúšú-šinkansen, spojující Kagošimu a Jacuširo, byla otevřena roku 2004, roku 2011 pak trať dosáhla až do Fukuoky a propojila se se Sanjó-šinkansenem.
V roce 2014 začala výstavba Čúó-šinkansenu, druhé vysokorychlostní spojnice Tokia, Nagoje a Ósaky. Trať bude využívat technologie maglev, provozní rychlost má činit 505 km/h. Provoz na prvním úseku mezi Tokiem a Nagojou by měl být zahájen v roce 2029.[1][2]
V současné době má síť Šinkansen osm hlavních linií. Jsou to:
Mini-šinkansen
Kromě těchto osmi tratí dále existují dvě tratě s normálním rozchodem kolejí, které sice nejsou klasifikovány jako Šinkansen, ale provoz na nich zajišťují stejné typy vlaků, jako na výše uvedených tratích:
| Název | Začátek | Konec | Mapa tratě | Délka (km) | Dopravce | Otevření | Roční počet pasažérů |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Tókaidó
Šinkansen |
Tokio | Šin-Ósaka |  |
515,4 | Středojaponská železniční společnost | 1964 | 143 015 000 |
| Sanjó
Šinkansen |
Šin-Ósaka | Hakata |  |
553.7 | Západojaponská železniční společnost | 1972–1975 | 64 355 000 |
| Tóhoku
Šinkansen |
Tokio | Šin-Aomori |  |
674,9 | Východojaponská železniční společnost | 1982–2010 | 76 177 000 |
| Džóecu
Šinkansen |
Ómija | Niigata |  |
269,5 | 1982 | 34 831 000 | |
| Hokuriku
Šinkansen |
Takasaki | Kanazawa |  |
345,4 | Východojaponská železniční společnost | 1997–2015 | 9 420 000 |
| Kjúšú
Šinkansen |
Hakata | Kagoshima-Chūō |  |
256,8 | Kjúšúská železniční společnost | 2004–2011 | 12 143 000 |
| Hokkaidó Šinkansen | Šin-Aomori | Šin-Hakodate-Hokuto |  |
148,9 | Hokkaidská železniční společnost | 2016 |
Tratě systému Šinkansen mají normální rozchod kolejí (1435 mm) a jsou elektrifikovány napětími 25 kV 60 Hz (západně od Tokia), 25 kV 50 Hz (východně od Tokia) a 20 kV 50 Hz (trať Jamagata-šinkansen). Kvůli bezpečnosti a rychlosti provozu mají tratě výhradně mimoúrovňová křížení s ostatními druhy dopravy i s ostatními železnicemi, a z velké části vedou po mostech a v tunelech. To proto, aby trať vedla přímo a bylo dosaženo co možná největších poloměrů výškových a směrových oblouků. Tato opatření dovolují dosahovat vysokých provozních rychlostí, standardem je na většině tratí 240 km/h.
Provoz na síti Šinkansen je zajišťován vysokorychlostními elektrickými článkovými jednotkami, celkem se za dobu provozu na síti objevilo 14 různých typů souprav pro cestující, další čtyři typy slouží ke sledování stavu kolejí a na několika dalších typech byly prováděny vývojové testy.
Společným parametrem pro většinu souprav je délka vozu přibližně 25 metrů, přičemž na tratích Tókaidó a Sanjó jsou soupravy běžně tvořeny šestnácti vozy (včetně čelních, ve kterých se také vozí cestující, podobně jako v českém Pendolinu). Taková souprava má pak délku téměř 400 metrů. Na jiných tratích jsou soupravy řazeny do šesti-, sedmi- nebo osmivozových formací, a na některých tratích jezdí dvě (nejvýše osmivozové) jednotky spojené. Váha jednotlivých prázdných vozů se v závislosti na typu pohybuje mezi 40 a 55 tunami. Zajímavostí je, že žádný v současnosti[kdy?] používaný typ vlaků nemá naklápěcí vozové skříně, naklonění vlaku ve směrových obloucích je řešeno přímo při stavbě tratí. Vlak s naklápěcími vozovými skříněmi je zatím ve vývoji.
Prvním typem vlaku na trati Tókaidó a historicky prvním vysokorychlostním vlakem na světě byly soupravy řady 0. Jejich nejvyšší rychlost byla 210 km/h, váha vozu 55 tun, celkový výkon 11 840 kW (16vozová jednotka), poháněné byly všechny nápravy v soupravě. Tento typ byl již vyřazen z provozu, poslední vlaky dosluhují na nejpomalejších spojích na Sanjó-šinkansenu a na zmíněné trati Hakata-minami.
Síť Šinkansen je v provozu denně od 6.00 do 24.00, noční doba je vyhrazena pro kontrolu a opravy tratí.
V době vzniku prvních tratí existovala velká celostátní železniční společnost Japonské národní železnice, která spravovala většinu, ale ne všechny, železniční tratě v Japonsku. V roce 1986 musela být kvůli předlužení zprivatizována a rozdělena na šest osobních a jednu nákladní železniční společnost. Současný provoz na tratích systému je tedy zabezpečen takto:
Na většině tratí je provoz organizován tak, že existuje několik druhů spojů, které se mezi sebou liší tím, jak často zastavují.
Tókaidó-šinkansen a Sanjó-šinkansen:
Kjúšú-šinkansen a Sanjó-šinkansen:
Džóetsu-šinkansen
Oba spoje existují také ve variantách MAX-Toki a MAX-Tanigawa, které jsou zajišťovány dvoupodlažními jednotkami typu E1 nebo E4.
Tóhoku-šinkansen
Akita-šinkansen
Jamagata-šinkansen
Nagano-šinkansen
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
