Šerosvit
užití kontrastu světla a tmy v umění / From Wikipedia, the free encyclopedia
Šerosvit (italsky chiaroscuro) je technický termín, používaný umělci a historiky umění pro použití kontrastů světla a stínu, s cílem dosažení pocitu objemu při modelování trojrozměrných objektů a postav.[1] Tato technika se používá také v kinematografii a fotografii.
Další specifické použití termínu chiaroscuro je ve vztahu k barevným dřevorytům, tištěným různými bloky, každý s použitím jiného barevného inkoustu; a termín „kresba chiaroscuro" pro kresby na barevném papíře s tmavým podkladem a bílým zvýrazněním.
Základním principem je, že zdůraznění formy objektu je nejlépe dosaženo dopadem světla. Mezi umělci známé pro vývoj této techniky patří Leonardo da Vinci, Caravaggio[2],Rembrandt[3], Vermeer[4] a Goya[5] Je to jeden ze způsobů malování obrazů v renesančním umění (vedle cangiante, sfumato a unione).[6]
Šerosvit se jako malířská metoda vyvinul v 15. století v Itálii a ve Flandrech. Plnohodnotný šerosvit byl však uplatňován až v 16. století malíři, kteří jsou řazeni ke slohům manýrismus a baroko.
Pojem chiaroscuro neboli šerosvit je pro tuto malířskou techniku v odborné literatuře používán až od konce 18. století.
Odvozená metoda tmavých objektů dramaticky osvícených sloupem světla z nevelkého a často skrytého zdroje se nazývá temnosvit neboli tenebrismus. Vyvinuli jej Ugo da Carpi (1455–1523), Giovanni Baglione (1566–1643) a především Caravaggio (1573–1610).