Čeština
západoslovanský jazyk / From Wikipedia, the free encyclopedia
Čeština neboli český jazyk je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté lužické srbštině a polštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století.
Čeština | |
---|---|
Mapa některých oblastí, v nichž je čeština většinovým či menšinovým jazykem | |
Rozšíření | Česko Česko Slovensko Slovensko USA USA Kanada Kanada Německo Německo Rakousko Rakousko Rumunsko Rumunsko Austrálie Austrálie Ukrajina Ukrajina Srbsko Srbsko Chorvatsko Chorvatsko Polsko Polsko |
Počet mluvčích | 12,6 milionu (2022) |
Klasifikace | |
Písmo | latinka |
Postavení | |
Regulátor | Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky |
Úřední jazyk | Česko Česko Evropská unie Evropská unie |
Kódy | |
ISO 639-1 | cs |
ISO 639-2 | cze (B) ces (T) |
ISO 639-3 | ces |
Ethnologue | ces |
Wikipedie | |
https://cs.wikipedia.org | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Češtinou jako mateřským jazykem mluví zhruba 9,9 milionu lidí – velká část populace České republiky.[1] Celkový počet českých mluvčích se odhaduje na 13,2 milionu, což zahrnuje 2,5 milionu uživatelů češtiny jako druhého jazyka.[2] V důsledku několika vystěhovaleckých vln ve druhé polovině 19. a ve 20. století hovoří totiž česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA (55 tisíc mluvčích[2]), Kanadě, Německu, Rakousku, Austrálii, na Ukrajině, v Srbsku (37 tisíc mluvčích[2]), Chorvatsku (6 290 mluvčích[2]), Rumunsku (2 170 mluvčích[2]), Polsku (1 430 mluvčích[2]) a v řadě dalších zemí.
Čeština je flektivní jazyk vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování a velmi volným slovosledem. K písemným záznamům používá latinku doplněnou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk na první slabice mluveného slova, opozice délky samohlásek a 2 specifické souhlásky zapisované jedním znakem „ř“ (zvýšená alveolární vibranta = dásňová kmitavá souhláska znělá a neznělá).
Dělí se na:
- spisovnou češtinu určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), která má dvě podoby:
- čistě spisovnou a
- hovorovou, kterou je třeba odlišovat od češtiny obecné;
- obecnou češtinu – substandardní, nespisovná, která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu.
Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie.
Spisovný standard neupravuje žádný zákon, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky[3] a formálně jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství.
Čeština (spisovná) je úředním jazykem České republiky a Evropské unie.[4] V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku.[5] [6]