literární žánr o vztazích, vášni a lásce From Wikipedia, the free encyclopedia
Červená knihovna je český název pro druh literatury určený především ženám a řazený do tzv. brakové literatury.[1] Původně šlo o název edice románů pro ženy v červených plátěných vazbách s protlačeným R ve středu horní desky, nebo s emblémem ČK v jejím pravém horním rohu, vydávaných ve 20. a 30. letech dvacátého století akciovou společností Rodina (celkem v této podobě vyšlo 104 svazků). Jejím protipólem byla tzv. Modrá knihovna, ve které vycházely kovbojky a detektivky. Název této edice byl pak zobecněn jako žánrové označení.[2] S červenou knihovnou úzce souvisí dívčí romány, určené dospívajícím dívkám, protože tyto dva žánry se často překrývají.[3]
Díla zařazovaná do žánru červené knihovny bývají sentimentální, podbízivé a až k slzám dojímající konvenční milostné příběhy, jejichž hlavním smyslem je šťastný konec.[4] Děj bývá často umístěn do atraktivního prostředí (šlechtické zámky, prostředí bohatých rodin i cizokrajné země). Postavy jsou zredukované na citovou složku a procházejí trnitou cestou strastí a utrpení k závěrečnému štěstí. K základním schématům červené knihovny patří zmatky dívčích srdcí, láska setkávající se s nástrahami a šťastný konec, když jsou nástrahy překonány. Děj bývá poměrně jednoduchý a je vyprávěn nepříliš náročným jazykem. Objevují se v něm také záporní sokové a sokyně, dcery z lepších rodin a jejich nic nechápající rodiče i chudé dívky, do kterých se zamiluje bohatý nápadník. Postavy v těchto dílech jsou černobílé a jejich psychologie je nepropracovaná.[5]
Česká literární teoretička Dagmar Mocná rozlišuje tři typy fabule červené knihovny:
Konvenční milostné příběhy pro ženy začaly vznikat v průběhu 19. století v době, kdy docházelo k rozkvětu dalších druhů triviální literatury, jako byly například kolportážní romány, ale jejich zdroj je možno nalézt již v sentimentálních románech období preromantismu (Samuel Richardson) a v obrozeneckých povídkách Magdaleny Dobromily Rettigové, Věnceslavy Lužické, Karoliny Světlé a její sestry Sofie Podlipské.[5]
K průkopnicím červené knihovny v Německu patřily Eugenie Marlittová, Hedwiga Courthsová-Mahlerová a Emmy von Rhoden, jejíž román Der Trotzkopf (1885) sehrál velkou roli v rozvoji českých dívčích románů a románů pro ženy. Zaujal totiž českou spisovatelku Elišku Krásnohorskou natolik, že jej roku 1899 převyprávěla, vydala pod názvem Svéhlavička a dopsala k němu tři vlastní pokračování.[6]
Ke skutečnému rozmachu červené knihovny došlo v české literatuře až v období mezi dvěma světovými válkami, ve kterém začaly vycházet edice románů pro ženy, především již zmíněná Červená knihovna, která vycházela v letech 1928-1937 akciovou společností Rodina. Příběhy pro ženy ale nevycházely jen knižně, ale také v časopisech a sešitech, jako byly List paní a dívek, Hvězda československých paní a dívek, Pražanka, Večery pod lampou[6] nebo Čtení pro ženy.[7] Vycházely jak překlady zahraničních autorů, tak i produkce česká (Vlasta Pittnerová, Popelka Biliánová, Bohumil Zahradník-Brodský, Maryna Radoměrská, Vlasta Javořická, Jaromíra Hüttlová, Marie Kyzlinková). Po komunistickém převratu v roce 1948 zavládla v oblasti literatury tvrdá cenzura, která se týkala i červené knihovny. V jejím důsledku prakticky celý žánr zanikl.[5]
K novému rozkvětu červené knihovny došlo až po pádu komunistického režimu roku 1989. Začaly vycházet reedice dřívějších nejpopulárnějších knih, objevily se snahy po obnovení úspěšných edic (Večery pod lampou). Začaly se vydávat tzv. harlequinky (paperbacky o lásce původem z Kanady) a knihy známých zahraničních autorek (Rosamunde Pilcherová). Vznikla rovněž i nová česká produkce (Simona Monyová, Bára Nesvadbová, Irena Obermannová).[8]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.