Ústava Meidži
From Wikipedia, the free encyclopedia
Ústava Japonského císařství (Kjúdžitai: 大日本帝國憲法; Šindžitai: 大日本帝国憲法, Dai-Nippon Teikoku Kenpó), známá neformálně jako Ústava Meidži (japonsky 明治憲法, Meidži Kenpó), byla ústavou Japonského císařství, kterou císař Meidži vyhlásil 11. února 1889 a která platila od 29. listopadu 1890 do 2. května 1947.[1] Tato nová japonská ústava navazovala na vyhlášení reforem Meidži v roce 1868 a představovala formu smíšené konstituční a absolutní monarchie založené společně na bismarckovské ústavě Německého císařství a britském modelu monarchie.[2] Japonský císař byl teoreticky nejvyšším představitelem státu a vláda, jejíhož předsedu volila tajná císařská rada, byla jeho výkonným orgánem. V praxi byl císař sice hlavou státu, ale skutečnou hlavou vlády byl její předseda. Podle ústavy nemuseli být premiér a jeho kabinet nutně vybíráni ze zvolených poslanců.
Ústava Japonského císařství | |
---|---|
Ústava Meidži | |
Ústava Japonského císařství neformálně nazývaná Ústava Meidži | |
Data | |
Vypracováno | 18890211a11. února 1889 (Meidži 22) |
Ratifikováno | 18890211a11. února 1889 |
Strany | |
Autoři | Kowaši Inoue, Kentaró Kaneko, Mijodži Itó a Tomomi Iwakura, spolu s řadou zahraničních poradců |
Signatáři | císař Meidži |
Obsah | |
Cíl | Přeměna země v konstituční monarchii |
Depozitář | Japonský národní archiv |
V době spojenecké okupace Japonska nahradila 3. listopadu 1946 Ústavu Meidži takzvaná Poválečná ústava, která vešla v platnost 3. května 1947. Aby byla zachována právní kontinuita, byla Poválečná ústava přijata jako dodatek k Ústavě Meidži.